Recenze: Bez postav není důvod fandit, film Batman v Superman je nekonečným čekáním na hrdinu

V jedné z úvodních scén nového komiksového snímku Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, který dnes vstupuje do kin, kamera krouží kolem sochy Supermana skrčeného těsně před vzletem do nebes.

Ta scéna do puntíku vystihuje atmosféru celého, bohužel právě „sošně“ přepjatého filmu. Úvodních sekvencí má snad šest nebo sedm, takže se stále rozbíhá i pěkných pár desítek minut po začátku. A většina postav v něm zůstává ztvárněná právě v podobě jakýchsi nadživotních soch.

"Buď hrdina, monument či anděl," říká ve snímku Supermanovi jeho pozemská matka a dodává: "Buď čímkoli, co chtějí."

Jenže režisér Zack Snyder, který natočil už předchozí supermanovské dobrodružství Muž z oceli, anděla ze svého protagonisty dělat nechce a hrdinu z něj udělat neumí. Tak zbyl monument.

Snyder není břídil, který vyfasoval další komerční studiovou zakázku. Je to velký komiksový fanoušek a detailista, posedlý potřebou točit pro ostatní fanoušky velkolepé filmy. V tomto ohledu je pravým opakem Christophera Nolana, autora úspěšné batmanovské trilogie z minulé dekády, který spíš miloval spletitá prozaická díla a komiksové filmy pojímal jako "morální labyrinty", jež hrdiny vedou do neřešitelných situací.

Batman byl temný odjakživa. Jeho červenomodrý protipól Superman sice ve svém nitru nese zánik rodné planety, zároveň je ale nezničitelným nadčlověkem a etickým vzorem. Proto nebylo zcela šťastné, že se ve filmu Muž z oceli režisér Snyder pokusil tohoto "Mirka Dušína amerického komiksu" představit jako temného hrdinu.

Stejný problém trápí i nynější novinku Batman v Superman – opomíjí cokoli lidského.

Oba filmy mají za cíl převést komiksy nakladatelství DC do podobně úspěšné ságy, jakou se staly konkurenční snímky nakladatelství a studia Marvel. Tomu se podařilo své hrdiny Iron Mana, Thora či Kapitána Ameriku představit v samostatných filmech a vše korunovat skupinovou akční jízdou zvanou Avengers, založenou na rozdílech a vzájemném špičkování jednotlivých protagonistů.

DC své superhrdinské impérium nestaví na odlehčené zábavě, nýbrž vážném dramatu s parametry antické tragédie. Herec Ben Affleck je od začátku reklamní kampaně prezentován jako ten nejsmutnější Batman a celý film prakticky každým záběrem dává najevo, o jak "osudovém rozměru" svých postav vypráví.

Affleck samozřejmě není nejsmutnější Batman – tím byl před více než dvaceti lety Michael Keaton ve snímku Batman se vrací režiséra Tima Burtona. Zatímco ten své batmanovské podobenství pojal jako smutnou bajku o zvířatech, která nemohou být lidmi, Snyderův nynější film je nekonečným čekáním na hrdinu. Jen smutek vyměnil za patos.

Jakákoli emoce se ve filmu Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti vyjadřuje tak, že postavy sošně stojí a mlčí, hudebnímu podkresu dominují dunivé perkuse, z nebe se valí déšť, a když to nestačí, záběr se pro jistotu ještě zpomalí.

Z hlediska vyprávění pak jde o dvě a půl hodiny trvající představování postav. Jakýkoli náznak děje se zpravidla hned promění v sen, z něhož se hrdina opět probudí do své zádumčivosti.

Batman v Superman je ten typ filmu, který velké fanoušky komiksů o superhrdinech přinutí donekonečna debatovat o podrobnostech – například o Batmanově kostýmu, který připomíná brnění, a o jeho svítících očích. Ostatní diváci budou nejspíš s mnohem větší potěchou hledět na to, jak padouchovi Lexi Luthorovi vzorované košile či tričko s opicí ladí k sakům a kabátům.

Režiséři Nolan i Burton svými filmy kdysi vytvořili světy, které překračovaly komiksový žánr. Zack Snyder na plátně jen zvěčnil nehybný komiksový fetiš.

Když v závěru filmu dojde na akci, režisér se prokáže jako vždy šikovný aranžér a vizuální hračička. Ale podobně jako u předchozího Muže z oceli platí, že ve filmu bez postav se akce stává poněkud abstraktní hrou. Není důvod v ní komukoliv fandit. A hlavně na ni nikoho nebaví dvě hodiny čekat sledováním filmu, který většinu času působí spíš jako upoutávka než plnohodnotný snímek.

Tvůrci zjevně chtěli poukázat na to, že jejich hrdinové mají nadlidský rozměr. Jenže má-li mít divák pocit, že sleduje postavy „větší než život“, nesmí se kompletně zapomenout na ten život.