Výstava v Tate Modern ukazuje, jak Alexander Calder odhmotnil umění a změnil plastiky

Americký sochař Alexander Calder, jehož nyní vystavuje přední londýnská galerie Tate Modern, je známý dvěma typy předmětů. Jeho abstraktní plastiky zvané „mobily“ se zavěšují od stropu a reagují na proudění vzduchu. „Stabily“ naopak stojí na zemi – jde o velké sochařské objekty, které už se ve světových metropolích dostaly na řadu veřejných míst.

Tvorba Američana, jenž konec života strávil ve francouzském Saché a nakonec zemřel roku 1976 v New Yorku, ale byla vrstevnatější a prošla mimořádně zajímavým vývojem. Právě ten popisuje nynější výstava v Londýně.

Jmenuje se Performing Sculpture, volně přeloženo „performující sochařství“, což přesně vystihuje i Calderův přístup k tvorbě. Jak návštěvník chronologicky sleduje autorův vývoj od druhé poloviny 20. let minulého století – se zvláštním důrazem na 30. a raná 40. léta –, sleduje strhující a proměnlivé vizuální divadlo, které vposledku proměnilo samo chápání plastiky.

Současně s tím lze vnímat, jakou roli v umělcově přístupu hrála hra a lehkost, s níž rozbíjel tradiční sochařské kánony. A nejde jen o sochařství. Už o drátěných figurách či drátěných karikaturních portrétech pařížské avantgardy, které vznikaly od druhé poloviny 20. let, bylo možné mluvit jako o prostorových kresbách.

Výstava v Tate Modern ukazuje, jak Alexander Calder odhmotnil umění a změnil plastiky

Další 2
fotografie

Calderova práce z roku 1932 nazvaná Malá koule a těžká koule se zase nedá zase definovat jinak než jako instalace – akorát že v té době šlo o naprosto neznámý pojem. Dílo se sestává ze zavěšené malé koule, z větší koule visící na nízké konstrukci plus z dalších předmětů, zejména lahví, rozestavěných na zemi. Svým způsobem je to ale také performance a svého druhu hudební nástroj.

Caldera nejvíc proslavil pohyb uvnitř díla, případně pohyb díla samotného, ve spojení s abstraktní formou. Jeho obrat k abstrakci motivovala návštěva ateliéru malíře Pieta Mondriana, kam Calder přišel v roce 1930. Znamenalo to pro něj šok a rovněž tvůrčí impulz. Od této doby lze vnímat Calderovu rozehranou hru geometrických a amorfních forem, práci s barvou, rovnováhou a pochopitelně s pohybem.

Pojem „mobil“ roku 1931 pro nová sochařská díla vymyslel Marcel Duchamp a dokazuje, nakolik byl Calder propojený s tehdejší avantgardou. Z tohoto klíčového Calderova období výstava přináší řadu mimořádných prací a potvrzuje, jak výlučné postavení měl v umění 20. století.

Určitým diváckým problémem je, že vystavené kinetické plastiky se z pochopitelných důvodů nepohybují a to, jak se s pohybem mění, v Tate Modern dokumentují jedině videozáznamy.

Výstava končí tři a půl metru velkou zavěšenou plastikou Černá vdova z roku 1948. Tu umělec daroval Institutu brazilských architektů v Sao Paulu v souvislosti s výstavami, které v tomto městě a v Riu de Janeiru měl.

Výstava v Tate Modern tímto způsobem také připomíná, jak calderovská koncepce pohybu, prostoru a interakce mezi divákem i dílem ovlivnila modernistické brazilské umělce, jako byli dnes již nežijící Hélio Oiticica či Lygia Clarková.

K tomu je nutné dodat, že podstatný impuls Calderovo dílo znamenalo i pro tuzemské modernistické klasiky Stanislava Kolíbala a Karla Malicha. Zejména Kolíbal zdůrazňuje, jaký význam pro něj měl objev Calderových platik a uvědomění si, že plastika může být lehká, že může jen viset a že se definuje svým obrysem, nikoliv hmotou.

Odhmotnění umění ve prospěch lehkosti, hravosti, pohybu a myšlení – jeden z největších odkazů Alexandera Caldera i pro současnost.