Howard Jacobson: Šajlok, to jsem já

Zas jeden takový únorový den, kdy se tady, na severu Anglie, člověku ani nechce žít, kdy prostor mezi nebem a zemí představuje pouhou škvíru světla pod jednotvárně šedou oblohou. Coby jeviště tragédie je ten prostor naprosto nevhodný, dokonce i na tomto místě, kde všude kolem spočívají mlčenliví nebožtíci. Na hřbitově prodlévají dva muži, oba ponoření do hlubokého rozjímání. Ani nevzhlédnou. Jo, v tomhle kraji musí člověk umět zatnout zuby a postavit se živlům, jinak se mu život stane fraškou.

Známky přesně takového zápasu se zračí ve tváři prvního z truchlících, muže středního věku a neurčitého vzezření, který občas kráčí s hlavou hrdě vztyčenou a jindy se krčí, jako by doufal, že tím unikne pozornosti. Neurotická ústa má neustále v pohybu: v jednu chvíli rty zkroucené v úšklebku, vzápětí poddajně pooteřené a zranitelné jako padající letní pláňata. Je to Šimon Strulovič — pracháč, vztekloun a přecitlivělý filantrop s periodickými návaly entuziasmu, který byl krom toho, že vlastní významnou sbírku anglického židovského umění dvacátého století a také pěknou řádku starých vydání Bible, obdařen vášní pro Shakespeara (jehož génia i sefardské vzezření dobrodruha si kdysi vysvětloval tím, že původní jméno dramatikových předků bylo Shapiro, jenže teď už si tím není tak jist), čestnými doktoráty z univerzit v Londýně, Manchesteru a Tel Avivu (tím posledně jmenovaným si rovněž není úplně jist) a dcerou, jež míří na scestí. Je tady, aby obhlédl náhrobní kámen, který tu nedávno, po dvanácti měsících předepsaného smutku, vztyčili nad místem posledního spočinutí jeho matky. Netruchlil celou tu dobu svědomitě — měl příliš napilno s nakupováním a výpůjčkami uměleckých děl, měl plné ruce práce se svými nadacemi a dotacemi neboli „dobrodějstvím“, jak tomu se směsicí pýchy a obav říkávala matka (nechtěla, aby se tím rozdáváním peněz přivedl do hrobu), měl příliš napilno kvůli rovnání účtů v hlavě a taky plné ruce práce s dcerou — ale má v úmyslu to napravit. Nikdy není pozdě na to, aby se stal lepším synem.

Nebo lepším otcem. Že by se ve skutečnosti chystal oplakávat svou dceru? Tyhle záležitosti se dědí. I jeho přece otec nakrátko oplakal. „Pro mě seš mrtvej!“ A kvůli čemu? Kvůli vyznání jeho nevěsty. A přitom ani otec nebyl zrovna výlupek zbožnosti.

„Bylo by lepší, kdybys mi tu ležela u nohou mrtvá...“

Opravdu by to bylo lepší?

My se toho umírání snad nikdy nenabažíme, letí mu hlavou, jak se tak šourá mezi neoznačenými hroby. „My“ — idea sounáležitosti, k níž se občas hlásí, jindy ne. Sotva někam dorazíme s úlevným vědomím, že jsme vyvázli, veškerý majetek v uzlíčku přes rameno, už se rozhlížíme, kam bychom pohřbili své proradné potomky.

Možná tohle místo působí tak bezútěšně proto, že pohřbívání vždycky předchází hněv a zloba. Za studentských let, když slovo „my“ ještě nepatřilo do jeho slovníku, sepsal esej o obraze Stanleyho Spencera Zmrtvýchvstání v Cookhamu, v němž obdivoval, jaký čilý ruch panuje mezi Spencerovými hroby a jak všichni nebožtíci kamsi spěchají, aby nezmeškali, co bude dál. Nicméně tohle není venkovský hřbitůvek kdesi v Berkshiru, tohle je pohřebiště těch, které nikdo nespasí, v Gatley na jižním okraji Velkého Manchesteru, kde dál nebude už nic. Tady všechno končí.

Na zemi se drží poprašek sněhu, ale v místech, kde se usadil na žulových náhrobcích, se postupně zbarvuje do špinavé černi. Udrží se tam až do počátku léta, pokud léto vůbec přijde.

Druhý člověk, který tu už dávno před příchodem Struloviče láskyplně rozmlouval s obyvatelkou hrobu, jehož kámen je úplně ošoupaný, je Šajlok, další žid — taky vztekloun a bouřlivák, avšak jeho vztek je spíš žlučovité než rtuťovité povahy a rozbouřenost v něm utichá, jakmile se může těšit ze společnosti své ženy Ley, pohřbené hluboko pod sněhem. V hloubi duše není tak rozpolcený jako Strulovič, ale snad právě proto je v něm víc rozporuplnosti. Stěží se najdou dva lidé, kteří na něj nahlížejí stejně. Dokonce i ti, kdo jím zcela nepokrytě pohrdají, jím pohrdají s různým stupněm nepokrytosti. Ani zdaleka není tak ve vatě jako Strulovič, nesbírá ani umění ani starožitné bible, a činí mu problémy prokazovat dobročinnost lidem, kteří se nechovají dobročinně k němu, což by mnozí označili jako určitou vadu na kráse dobročinnosti. A pokud jde o jeho dceru, radši nemluvit.

Netruchlí pouze příležitostně jako Strulovič. Nedokáže odejít a myslet na něco jiného. Nedokáže totiž zapomínat ani odpouštět — jinak tomu nikdy nebylo ani nebude.

Strulovič se na chvíli vytrhl z rozjímání a vnímá Šajlokovu přítomnost dřív, než dotyčného spatří — jako by ho do zátylku trefila sněhová koule, jako by se tady, na hřbitově, někdo dopustil té neslýchané neuctivosti a rozpoutal koulovačku.

Slova „má nejdražší Leo“ padají jako požehnání do chladného hrobu a doléhají až ke Strulovičovým uším. Tady se nositelek toho jména najde dozajista spousta. I Strulovičova matka byla Lea. Jenže ke jménu téhle Ley se váže nehynoucí lítost, kterou Strulovič, adept manželského strádání a otcovského hněvu, důvěrně zná. Je to Lea, jež koupila Šajlokovi zásnubní prsten, Lea, matka Jessiky, která ten prsten ukradla, aby si mohla pořídit opičku. Jessika, vzor proradnosti. Šajlok by se s tím prstenem jakživ nerozloučil. Ani za prales plný opic.

Strulovič jakbysmet.

Takže to „my“ i pro něj přece jen něco znamená. Víra, kterou Jessika pošlapala, je taky jeho vírou.

Tohle poznávací znamení úplně stačí. V tomhle je neústupný. Dá rozum, že Šajlok je tady, mezi nebožtíky. Vždycky tu byl.

Jednou, když mu bylo asi tak jedenáct, měl předčasně vyrašený knírek a vynikal drzostí jak sto opic, nakupoval s matkou v obchoďáku a ona najednou spatřila Hitlera, jak si prohlíží vodu po holení.

„Rychle, Šimone!“ nařizovala mu. „Běž honem pro strážníka! Já tu zůstanu, aby neutekl.“

Žádný policista však hlášení, že v obchodě nakupuje Hitler, nehodlal uvěřit, a tak se zloduchovi nakonec podařilo ostřížímu zraku Strulovičovy matky uniknout.

Ani sám chlapec nevěřil, že by do obchodu skutečně zavítal Hitler. Doma to líčil jako dobrý vtip.

„Matce se posmívat nebudeš,“ okřikl ho otec. „Když říká, že viděla Hitlera, tak prostě viděla Hitlera. Tetička Annie potkala loni na Stockportském trhu Stalina, a když jsem já byl v tvém věku, viděl jsem Mojžíše, jak vesluje na jezírku v Heatonském parku.“

„To přece nejde,“ opáčil Strulovič. „Před Mojžíšem by se voda rozestoupila.“

Za onen bystrý postřeh byl poslán do svého pokoje.

„Ledaže by to byl Noe!“ zakřičel ještě ze schodů.

„A za tohle,“ dodal otec, „zůstaneš bez večeře.“

Později mu matka propašovala do pokoje sendvič, jako by to učinila Rebeka pro Jákoba.

Jako starší má Strulovič pro židovskou obrazotvornost větší porozumění — chápe, proč překračuje časové i zeměpisné hranice, proč jí minulost nedá spát a proč jeho matka zřejmě opravdu zahlédla Hitlera. Není kdovíjakým znalcem Talmudu, ale občas si přečte pár stránek v malé výběrové antologii vydané soukromým nákladem. Na Talmudu se mu líbí, že umožňuje takovému nekompromisnímu rebelantovi, jako je on, aby se utkal tváří v tvář s jinými nekompromisními rebelanty, kteří už jsou dávno pod drnem.

Co že si to myslíš, Rabi bar Nachmani? Jdi se s tím vycpat!

Tak existuje posmrtný život, nebo ne? Co ty na to, Rabi?

Strulovič má dojem, že Raba bar Nachmani odhazuje rubáš a odpovídá mu vztyčeným prostředníčkem.

Minulost se stala přítomností a dálka je na dosah.
Jen hlupák by si troufl Šajloka popudit otázkou, jak je možné, že Lea leží tady, mezi nebožtíky v Gatley. Pohřební rituály — co, kde a kdy — pro něj nemají pražádný význam. Je pod zemí, a to stačí. Zaživa cítil její přítomnost všude kolem sebe. A smrt na tom nic nezmění — v tom už se dávno utvrdil. Spolu s planetou se bude dál otáčet. Věčně přítomná mu bude nablízku, kamkoli ho nohy ponesou. Strulovič ho pozoruje, sám nespatřen, ostražitě a dychtivě, napjatý jako struna naladěná na stejnou notu, jako menší nástroj vyladěný podle většího. Bude tu postávat třeba celý den, jestli to bude nutné. Ze Šajlokova chování — jak naklání hlavu, jak přikyvuje a rozhlíží se, ale nikdy se nedívá na něco, nýbrž hledí úkosem jako had — je schopen vydedukovat, že se natolik pohroužil do rozhovoru s Leou, že vůbec nevnímá okolní svět a už mu to vůbec nepůsobí bolest. Jde o příjemnou, zato ráznou, ba dokonce věcnou výměnu názorů. Šajlok nejen mluví, ale i naslouchá a přemýšlí nad tím, co pronáší ona, ačkoli to musel slyšet už mockrát. V pravici drží brožuru srolovanou jako právní dokument nebo ruličku bankovek a tu a tam ji prudce otevře, jako by z ní chtěl vytrhnout stránku, a potichu jí předčítá s levačkou před ústy jako člověk, jenž se ostýchá zasmát na veřejnosti. Pokud před lidmi opravdu skrývá smích, dumá Strulovič, je to smích, který musel urazit dlouhou cestu — smích z hloubi mozku. Připomíná mu to citát z Kafky (o jednoho nešťastníka na tomhle bitevním poli víc, co na tom sejde?): smích, jaký lze vydávat bez plic. Možná přesně jako ten Kafkův. Nebo i ten můj? — ptá se v duchu Strulovič. Smích, který vychází z větší hloubky než z plic? Pokud jde o tyhle vtipy, pokud to tedy vtipy skutečně jsou, jsou přísně soukromé povahy. Nejspíš i trochu neslušné.

Ten je tady jako doma, uvažuje pozorovatel, na rozdíl ode mě. Jako ryba ve vodě, v manželství i mezi náhrobky.

Struloviče drásá, že v porovnání se Šajlokem zažívá úplně něco jiného. Vždyť už jeho manželský profil je sám o sobě ubohý. S první manželkou si udělali ze života menší peklo. Bylo to snad tím, že si vzal křesťanku? („Gai in drerd!“ Vlastní otec ho zatratil, když se dozvěděl, s kým se mu syn žení. „Táhni do pekel!“ A ne jen tak ledajakých — do těch nejhoroucnějších, tam, kam patří všichni ti, kdo sňatkem zradí víru. A večer před svatbou mu namluvil do telefonního záznamníku ještě jednoznačnější zprávu: „Pro mě seš mrtvej.“) Jeho další manželství, tentokrát s dcerou Abrahámovou, díky němuž otec zrušil své prokletí a nazýval ho do telefonu Lazarem, vzalo náhlý a ochromující konec — naprostá citová paralýza, jako když člověk čeká na zprávu, kterou nechce slyšet —, když jeho ženu v den dceřiných čtrnáctých narozenin ranila mrtvice a připravila ji o většinu řeči i paměti, což způsobilo, že své srdce uzavřel manželským citům.

Manželství! Buď člověk přijde o otce, nebo o manželku.

Sebelítost Strulovičovi vůbec není cizí. Lea je pro Šajloka víc živá než pro mě chudák Kay, pomyslí si a poprvé toho dne je mu najednou zima.

Zatímco sleduje Šajloka, uvědomí si, jak má na krku i na zádech ztuhlé svaly. To mu připomene postavu z komiksu, který kdysi míval rád: boxera nebo možná zápasníka, co měl vždycky kolem sebe nakreslené vlnovky znázorňující silové pole. Jakpak by asi nakreslili mě, přemítá. Jak by asi naznačili, co právě teď cítím?

„Jen si to představ,“ vybízí Šajlok Leu.

„Co si mám představit, miláčku?“

„Šajlok předmětem závisti.“

Jak ta se umí krásně smát.

Šajlok má na sobě dlouhý černý kabát, jehož lem se úzkostlivě snaží nesmáčet ve sněhu, a sedí v mírném přeřklonu — opatrně, aby si nepomačkal kabát — na skládací stoličce, jakou si milovníci opery z okolí Londýna berou na Glyndebournský festival. Strulovič si však není jist, o čem vypovídá Šajlokův klobouk. Kdyby se ho zeptal, dostalo by se mu odpovědi, že ho nosí proto, aby mu nebylo zima na hlavu. Jenže klobouk typu fedora přece nosí výlučně ten, kdo si na svém zevnějšku zakládá. Je to klobouk šviháka, zosobněná nonšalance, hravá i výhrůžná zároveň, zde ale zcela v rozporu s výrazem tváře, v níž se nezračí sebemenší stopa veselí ani pouhopouhé vzpomínky na něj.

Strulovičův oděv je střídmější: krátký plášť mu splývá jako kněžská rocheta, límec sněhobílé košile je upnutý ke krku bez vázanky v módním stylu quattrocento. Šajlok, z něhož vyzařuje chladná zdrženlivost, působí zemitěji a budí dojem bankéře nebo právníka. Dost možná by mohl být i Kmotrem.