Iggy Pop na novém albu odložil hurá styl, desku pohání hmota valících se bicích

Iggy Pop, muž s pověstí nejtvrdšího z nejtvrdších rockerů, před několika lety nečekaně natočil album Aprés francouzských šansonů a světových evergreenů. Jeho nynější deska Post Pop Depression tedy vzbuzuje o to větší zájem, že o předchozí nahrávce se psalo jako o umělecké sebevraždě.

Traduje se, že vydavatelství Virgin od Iggyho čekalo jakýsi projekt punkové nebo metalistické superskupiny, a proto tehdy už hotové Iggyho nahrávky obzvláště ponižujícím způsobem odmítlo. Zpěvák proto desku Aprés vydal na nezávislé značce, kterou pro tento účel nechal sám založit.

Ohlas byl různorodý. Objevila se záplava negativních komentářů a našly se dokonce hudební servery a magazíny, které desku odmítly hodnotit. Na mnoha místech ale měla atmosféra francouzské bohémy šedesátých let, která z alba sálá, pozitivní ohlas. Korespondovala s image unaveného staříka vzpomínajícího na zlaté časy, kdy ještě překypoval energií a optimismem.

Novinka Post Pop Depression napravuje Iggyho rockerskou reputaci. Bývalému vydavateli by se líbila – opravdu na ní hraje superskupina, jaká tu už dlouho nebyla. Doprovodné trio tvoří multiinstrumentalisté z Queens Of The Stone Age Josh Homme a Dean Fertita plus bubeník anglických Arctic Monkeys Matt Helders, tedy velké hvězdy současného post-rocku.

Práce na albu probíhala v hlubokém utajení po celý uplynulý rok. Jak se zdá, byl to Iggy Pop, kdo Joshe Homma vyzval ke spolupráci. Dokonce prý svému budoucímu spolupracovníkovi poslal balíček se třemi eseji o svém sexuálním životě a dalšími texty, aby si Homme udělal přesnou představu o tom, s kým bude mít tu čest.

Post Pop Depression není nijak rychlá deska. Pořád jde v mnoha ohledech o album unaveného, i když nezlomeného chlapa. Stojí na usilovných středních tempech dunivých bicích, které se dobře hodí k hlubokému hlasu, jímž v posledních letech Iggy Pop napůl zpívá, napůl recituje.

Někdy se jeho hlas trochu stařecky zachvěje, což atmosféře písní dodává neopakovatelné kouzlo v duchu zpěvákova výroku, že "tohle album je diskusí o tom, co se stane, když jsou tvé schopnosti u konce".

Možná i proto zmizel pro Iggyho nahrávky typický hurá styl, kdy se to hlavní odehrává na začátku písní, sotva kapela přijde s nějakým fantastickým riffem. Kolem něj se pak spontánně točí větší část doprovodného partu, velkoryse pohrdajícího cizelováním detailů.

Často byl cílenou součástí Iggyho desek až špinavý zvuk, slité nástroje a dopředu se valící koule hmoty. Tehdejší emocionální rock nyní nahradila hudba cerebrální.

Josh Homme se netajil tím, že cizelérská práce v poslední fázi přípravy Iggyho desky mu pomohla vyrovnat se s tím, že Eagles Of Death Metal, kapela, jejímž byl v roce 1998 spoluzakladatelem a s níž dodnes občas vystupuje, prožila teroristický útok v pařížském klubu Bataclan.

Od dob alba Soldier z roku 1980 neměl Iggy Pop na svých deskách tak zvukově barevnou a úhledně sestavenou instrumentaci s významnou rolí počítačů a klávesových nástrojů.

Všechny instrumenty na nahrávce Post Pop Depression jsou tentokrát jasně čitelné a zřetelně se vynořují před hutnou hmotou energicky se valících bicích.

Osmašedesátiletý Iggy Pop k albu poskytl několik rozhovorů, v nichž naznačil, že Post Pop Depression bude možná jeho poslední nahrávkou. "Mám pocit, že po tomhle jsem už zavřel krám. Udělat opravdové album, to znamená dát do toho všechno. Moje energie je už omezená. Ale nechám se překvapit,“ řekl.