Literární senzace ve Francii: Dojemný román Čekání na Bojanglese je prvním úspěchem nešikovného dyslektika

Z debutového románu dyslektického spisovatele Oliviera Bourdeauta se ve Francii stala taková senzace, že se jeho čtenáři nahlas směji a pláčou v pařížském metru. Jak píše agentura AFP, pětatřicetiletý Bourdeaut napsal knihu nazvanou En attendant Bojangles (Čekání na Bojanglese) během sedmi týdnů, které strávil u svých rodičů. A učinil tak poté, co v životě „ve všem ostatním selhal“, jak autor prohlásil.

„Kéž bych to říkal s nadsázkou,“ vypráví neúspěšný obchodník s realitami Bourdeaut, který naposledy pracoval jako telefonista v nakladatelství zaměřeném na vzdělávací literaturu. „Tam jsem byl obklopený všemi knihami, které mě trápily v dětství,“ konstatoval.

Stejně jako vypravěči jeho knihy se i Bourdeautovi v dospívání vždy pletla písmenka a čísla.

Jeho román vypráví o chlapci vyrůstajícím v bohémské domácnosti, kde se na hromady vrší nezaplacené složenky. Kniha vyšla před třemi měsíci a za tu dobu již autorovi nejen vynesla několik francouzských literárních cen, ale též vystřelila do čela nejprodávanějších titulů.

Bourdeautův příběh sklízí úspěch i u kritiků. Například novinářka Johanna Luyssenová jej v deníku Libération přirovnala k mezinárodnímu bestselleru Muriel Barberyové z roku 2006 nazvanému S elegancí ježka. Ten vyprávěl o intelektuálně založené domovnici.

„Z dobrých úmyslů zjevně vznikají dobré knihy,“ konstatovala kritička, podle níž čtenář Bourdeautův román „dočte s pláčem, jak je krásný“.

Ještě nadšenější byl Jérôme Garcin, moderátor nejposlouchanějšího rozhlasového pořadu o literatuře ve Francii. „Zapamatujte si jméno Olivier Bourdeaut,“ radil sotva pár dnů poté, co knihu vydalo malé nakladatelství Finitude ve městě Bordeaux na jihozápadě Francie. „Za tento mimořádný a dojemný příběh si Bourdeaut zaslouží všechen úspěch, který ho teď čeká.“

Čtenáře na neobvyklý zážitek připraví už pozoruhodná první věta románu: „Otec mi vyprávěl, že než jsem se narodil, lovil mouchy, a lovil je harpunou.“ Tak začíná neuvěřitelné vyprávění o krajně neobvyklé rodině a jejím mazlíčkovi Mademoiselle Superfétatoire, což je exotický druh ptáka z čeledi jeřábovitých.

V nepořádné domácnosti se často pořádají večírky, při nichž se pijí litry vína a flambují humři, zatímco rodiče hlavního protagonisty tančí na melancholickou píseň Niny Simoneové, nazvanou Mr. Bojangles. Ta prostupuje celým románem, jenž jinak líčí velký a tragický milostný příběh, popisuje agentura AFP.

Většina čtenářů knihu vnímá jako autobiografické dílo, což autor Olivier Bourdeaut odmítá. „S mou rodinou to absolutně nesouvisí. Jediný, kdo byl v naší rodině blázen, jsem byl já,“ žertuje.

Olivier Bourdeaut vyrůstal v katolické rodině v Nantes na západě Francie. Jeho otec pracoval jako notář, matka byla doma a vychovávala čtyři děti. Z nich prý byl Bourdeaut už od dětství jakousi černou ovcí.

„Nic se mi nedařilo, tohle je můj první opravdový úspěch v životě,“ tvrdí. „Ve škole jsem tak dlouho propadal a opakoval ročníky, až mě vyloučili,“ vypráví.

Deset let pak Bourdeaut „předstíral“, že pracuje jako obchodník s realitami, ale ani v tom se mu nedařilo. „Od té doby jsem vykonával různá zvláštní povolání, abych se při psaní uživil.“

Na románu, který pro něj představoval naprostý opak „velmi temného, násilného a cynického“ života, Bourdeaut pracoval čtyři roky. Během této doby se znovu vrátil k rodičům, kteří mezitím odešli do důchodu a přestěhovali se do Španělska.

„Paříž byla nespolečenská a chladná, ale ve Španělsku u rodičů jsem našel vřelý úkryt. V tomto prostředí vznikl Bojangles. Napsal jsem ho během sedmi velmi intenzivních a radostných týdnů,“ vypráví autor.

Kniha se už nyní překládá do třinácti jazyků včetně angličtiny. A její dopad agentura AFP ilustruje na příkladu čtenářky Delphine de Sousové, která si v knihkupectví v Paříži právě kupovala dva výtisky, aby je věnovala svým přátelům.

„Jednou jsem si ji četla v metru, když jsem si uvědomila, že na mě všichni civí. Chvíli jsem se při čtení nahlas smála, pak jsem plakala,“ popisuje čtenářka. „Myslela jsem si, že mě mají za cvoka. Pak ke mně ale přistoupila jedna paní a řekla mi: Když jsem tu knížku četla, působila na mě úplně stejně.“