Haruki Murakami: Hon na ovci

Kapitola 1: 25. 11. 1970

Pikniky ve středu odpoledne

O tom, že umřela, jsem se dozvěděl od kamaráda. Dočetl se to náhodou v novinách a pak mi zavolal a do telefonu mi beze spěchu přečetl celý ten odstavec z ranního vydání. Kraťounký, nanicovatý článek, jaké u novin dávají psát nováčkům čerstvě vylezlým z univerzity, aby se trochu zapracovali v oboru.

Dne toho a toho na tom a tom nároží náklaďák řízený šoférem A. B. porazil občanku X. Y. Komisař Tenaten teď vyšetřuje, zda není vina na straně řidiče.

Znělo to málem jako jedna z těch krátkých básniček, jaké se tisknou na titulní strany časopisů.

„Kde se bude konat pohřeb?“ zeptal jsem se.

„Jo, tak to nevím,“ zaznělo v telefonu. „Hele, měla ta holka vůbec nějakou rodinu?“

Jistěže i ona měla rodinu.

Ještě ten den jsem zavolal na policii a přeptal se na adresu a telefon k ní domů. Pak jsem se ozval přímo tam a zjistil datum pohřbu. Jak jednou někdo řekl: když si dáš tu práci, dozvíš se skoro všechno.

Dům, kde bydleli, byl v jedné z nejobyčejnějších čtvrtí Tokia. Otevřel jsem kapesní atlas města a označil si v něm adresu červenou propiskou. Ta čtvrť opravdu nepatřila k nejluxusnějším: trati metra, státních drah a autobusových linek se tu proplétaly jedna přes druhou jako nítě v našišato upletené pavučině. Do toho tu ještě sem tam tekl nějaký ten vodní tok a povrch zemský brázdilo tolik rušných ulic, že konečný výsledek připomínal vrásčitou a rýhovanou kůru cukrového melounu.

Na pohřeb jsem v příslušný den vyrazil od Wasedy tramvají. Vystoupil jsem skoro až na konečné a hned otevřel svůj atlas města, byl mi tu ale platný asi tolik, jako bych s sebou měl glóbus. Než jsem se proto dostal na danou adresu, absolvoval jsem spousty nákupů cigaret a dotazů na správný směr.

Dům to byl prastarý, ještě dřevěný, obehnaný hnědým prkenným plotem. Za brankou byl po levé straně dvorek tak úzký, že v tom snad mohl být nějaký zvláštní záměr. V koutě tam stálo odložené staré nepoužívané porcelánové ohřívadlo s nahromaděnou dešťovou vodou. Mohlo jí tam být nějakých patnáct centimetrů. Země na dvorku byla černá a prosáklá vlhkostí.

Z domova odešla někdy v šestnácti a zřejmě i proto se pohřeb konal jen ve vší tichosti v rodinném kruhu. Smuteční hosty tvořilo téměř výhradně samé obstarožní příbuzenstvo, organizaci akce zajišťoval její sotva třicetiletý starší bratr nebo snad švagr.

Její otec byl pomenší chlapík okolo pětapadesáti. V černém obleku, smuteční pásku na rukávu, stál hned u brány, nehybnost sama a připomínal asfaltku, z níž právě opadla velká voda.

Při odchodu jsem mlčky sklonil hlavu. Udělal přesně to samé.

Poprvé jsem ji potkal na podzim v devětašedesátém, když mi bylo dvacet a jí sedmnáct. Kousek od univerzity v kavárničce, kde jsem se často scházel s kamarády. V podniku, který sice za moc nestál, aspoň jste v něm ale mohli dosyta poslouchat hard rock a k tomu popíjet naprosto nejhnusnější kafe pod sluncem.

Vždycky tam seděla na stejném místě, lokty opřené o stůl, zabraná do čtení. Na nose brýle, co vypadaly jako rovnátka, a ruce nepříjemně kostnaté, stejně však v sobě měla něco, proč jste ji museli mít rádi. Kafe měla vždycky úplně vystydlé a popelník před sebou vždycky po okraj plný špačků. Lišil se pokaždé jen název knihy. Jednou to byl nějaký Mickey Spillane, podruhé Kenzaburó Óe, jindy zas souborné vydání básní Allena Ginsberga. Na titulu zkrátka nezáleželo, hlavní bylo, že jde o knihu. Studenti, co se v kavárně střídali jak na běžícím pásu, jí půjčovali, co bylo k mání, a ona se tím po řadě pročítala, jako když okusuješ kukuřici. Myslím, že jí v těch dobách čtivo nikdy nescházelo. Svět se tehdy přímo hemžil lidmi, co vám pořád chtěli půjčovat nějaké knížky.

Doors, Stones, Birds, Deep Purple, Moody Blues – i tím se tenkrát žilo. Atmosféra se v těch dobách málem dala krájet. Jeden měl skoro dojem, že do toho stačí jen trochu víc kopnout, a všechno se rázem začne kácet jako domeček z karet.

Popíjeli jsme lacinou whisky, provozovali ne právě uspokojivý sex, vedli nikam nevedoucí řeči a navzájem si půjčovali knížky. To byla náplň našich dní. A nad celým nanicovatým obdobím šedesátých let se pomalu začala s náramným rachtáním a skřípěním zatahovat opona.

Její jméno si už nevybavím. Vzpomněl bych si, vytáhnout znovu na světlo ten novinový výstřižek se zprávou o její smrti, mně už teď ale na nějakých jménech nesejde. To její jsem už nadobro zapomněl a basta.

Občas potkávám kamarády ze starých dob a stane se, že se hovor najednou stočí i na ni. Ani oni si už nevzpomenou, jak se jmenovala. No jo, to už je let, a ona taky šla vždycky s každým... Kdo si má pamatovat, jak se jmenovala? Taky jsem se s ní párkrát vyspal. Copak teď asi dělá? Potkat ji dneska jenom tak na ulici, asi bych se cítil zvláštně...

Bylo nebylo, byla jednou jedna, která dala každýmu...

Takhle se ta holka jmenovala.

Přísně vzato vlastně nebyla pravda, že spala úplně s každým. Měla na tyhle věci svoje vlastní pravidla.

Reálně viděno ovšem spala skoro s každým.

Jednou jedinkrát se stalo, že jsem po ních chtěl – čistě ze zvědavosti – vědět, co ta její pravidla vlastně přesně obnášejí.

„Hm...“ udělala jen a asi na půl minuty se zamyslela. „Mně samozřejmě není jedno, s kým to je. Někdo je mi i docela dost protivný. Možná to nejlíp shrnu, když řeknu, že ráda poznávám různé lidi. Že je to pro mně něco jako poznávat, jak funguje svět.“

„To, že s někým spíš?“

„Jo.“

Teď byla řada na mně, abych se důkladně zamyslel.

„No... a už jsi teda něco poznala?“

„Něco málo jo,“ přikývla ona.

Od zimy 1969 do léta 1970 jsme se pak skoro nevídali. Univerzita byla v jednom kuse buď obsazená stávkujícím studentstvem, anebo naopak vyklizená policií a já sám se beztak potácel ve svých vlastních drobných problémech.

Když jsem pak na podzim sedmdesátého vešel do naší staré kavárny, zjistil jsem, že sem teď začali chodit úplně jiní lidé a jediný, koho tu ještě poznávám, je jenom ona sama. Podnikem burácel ten samý hard rock co předtím, někdejší hutná atmosféra však byla nadobro ta tam. Jen ona a zdejší hnusná káva zůstaly stejné jako před rokem. Seděli jsme proti sobě u stolku, usrkávali kafe a bavili se o kamarádech ze starých dob.

Skoro nikdo z nich už na univerzitu nechodil. Jeden se zabil, další byl nezvěstný a tak podobně.

„Co jsi celý rok dělal?“ zeptala se mě.

„Všechno možné,“opáčil jsem.

„A jsi teď aspoň o něco chytřejší?“

„O něco málo jo.“

Té noci jsem se s ní poprvé vyspal.

O tom, jak vyrůstala, toho moc nevím. I když mi o tom myslím jednou někdo něco vyprávěl. Možná i přímo ona, když se mnou byla v posteli. V létě v prváku na vyšší střední se hrozně pohádala se svým tátou a potom odešla z domova (a následně i z té střední školy). Ano, takhle to bylo. Nikdo pak neměl ani potuchy, kde vlastně bydlí a z čeho žije.

Jak byl den dlouhý, vysedávala na židli v rockové kavárně, pila jedno kafe za druhým, hulila jako fabrika a obracela stránky. Číhala přitom, až se objeví někdo, kdo za ni zaplatí kafe a cigarety (byla to pro nás tehdy nemalá suma), a když se objevil, skončila s ním zpravidla v posteli.

A to je všechno, co o ní vím.

Od podzimu toho roku mě pak až do příštího jara jednou týdně v úterý večer navštěvovala v mém bytě na kraji Mitaky. Snědla lehkou večeři, co jsem jí připravil, naplnila popelník až po okraj nedopalky a pak jsme se spolu milovali a z rádia nám k tomu hrál americký rock z Far East Network, puštěný na nejvyšší hlasitost. Ve středu ráno jsme se po probuzení prošli smíšeným lesem až ke kampusu Mezinárodní křesťanské university, stavili se tam v jídelně a poobědvali. Odpoledne jsme se buď posadili do haly a upíjeli slabou kávu, nebo se, když bylo venku pěkně, natáhli na záda do trávy na nádvoří kampusu a dívali se nahoru na nebe.

Říkávala tomu „pikniky ve středu odpoledne“.

„Když jsme tady, připadám si tu vždycky, jako bych byla doopravdy někde na pikniku.“

„Doopravdy někde na pikniku?“

„No jo. Všude je tu tolik místa, trávník, kam se jen podíváš, a lidi vypadají tak spokojeně.“

Seděla v trávě a pokoušela se zapálit si cigaretu. Povedlo se jí to až na kdovíkolikátou sirku.

„Slunce vychází a zase zapadá. Lidi přicházejí a zase odcházejí. Čas letí jako vítr. Tobě to nepřijde jako jeden velký piknik?“

Bylo mi tenkrát jednadvacet a scházelo mi už jen pár týdnů do dvaadvaceti. Neměl jsem naději, že bych v nejbližší době zvládnul dokončit vysokou školu, neměl jsem ale ani pádný důvod, abych z té školy odcházel. Všechno bylo podivně spletené a beznadějné a já se po pěkných pár měsíců nedokázal hnout z místa ani o jediný krok.

Jako by celý svět kolem byl v permanentním pohybu a jen já jediný trčel pořád tam, co předtím. Na podzim roku 1970 ve mně všechno, nač jsem se podíval, vyvolávalo depresi. Všecko se mi zdálo blednout přímo před očima. Štval mě dokonce i sluneční svit, vůně trávy a tichounké šumění deště.

Mockrát se mi tehdy zdál sen o nočním vlaku. Pokaždé jeden a ten samý. O nočním vlaku, kde jste se zalykali kouřem z cigaret, smradem ze záchodků a tím, jak tam bylo narváno k prasknutí. Tak narváno, že se tam nebylo pomalu ani kam postavit. A na sedadlech přilípnuté zaschlé zvratky. Bylo to tak nesnesitelné, že jsem se pak vždycky zvedl ze svého místa a vystoupil na jakémsi nádraží. V liduprázdné pustině, kde do tmy nesvítilo jediné světýlko z obydleného stavení a nikde nebyl vidět žádný železničář. Nebyly tam ani hodiny a jízdní řád. Nebylo tam zkrátka vůbec nic. Takový to byl sen.

Mám dojem, že se v těch časech našly i chvíle, kdy jsem na ni byl hnusný. Dnes už si na to moc dobře nevzpomínám. Možná že jsem byl nakonec opravdu hnusný jenom sám na sebe. Každopádně se zdálo, že ona sama si z toho vůbec nic nedělá. Že si to možná – když to hodně přeženu – naopak ještě dost užívá. Proč, to jsem netušil. Ona po mně nakonec asi ani nechtěla, abych na ni byl hodný. Ještě dnes se při tom pomyšlení cítím divně. A je mi pak vždycky tak smutno, jako bych pod rukama ucítil ve vzduchu neviditelnou zeď.

To zvláštní odpoledne 25. 11. 1970 si dodnes vybavuju s naprostou jasností. Pěšiny, sevřené z obou stran smíšeným lesem, zežloutly jinanovým listím, servaným ze stromů silným deštěm a připomínaly vyschlá potoční koryta. Já a ona jsme jimi chodili sem a tam, ruce zastrčené v kapsách kabátů. Bylo slyšet jen kroky nás dvou, jak šlapeme v listí, pak ještě pronikavé zavřísknutí nějakého ptáka – a pak už vůbec nic.

„Co máš prosím tě za problém?“ zeptala se mě najednou.

„Ale, celkem o nic nejde,“ odpověděl jsem.

Popošla kousek dopředu, posadila se na kraj cesty a zapálila si. Taky jsem si sednl, hned vedle ní.

„Pořád máš ty zlé sny?“

„Ne pořád, ale často. Většinou se mi v nich zdá, že mi prodejní automat nevrátil drobné.“

Zasmála se a položila mi na chvilku dlaň na koleno.

„Ty o tom asi nechceš moc mluvit, co?“

„Já o tom asi moc mluvit ani nedokážu.“

Zahodila na zem napůl dokouřenou cigaretu a pečlivě ji uhasila podrážkou tenisky. „Člověk nikdy nedokáže pořádně mluvit o tom, o čem chce mluvit nejvíc. Nemyslíš?“

„Já nevím,“ řekl jsem.

Zapleskala křídla a ze země vzlétli dva ptáci. Pomalu zmizeli z dohledu, jako by je do sebe vtáhla obloha, v tu chvíli bez jediného mráčku. Mlčky jsme hleděli do míst, kde se nám ztratili z očí. Pak vzala uschlou větvičku a nakreslila do hlíny několik záhadných obrazců.

„Když spím s tebou, bývá mi občas hrozně smutno,“ řekla mi.

„To je mi líto,“ řekl jsem já.

„Není to tvoje vina. Ani ti nevyčítám, že mě objímáš a myslíš přitom na jinou. Na tom mi vůbec nesejde. Já –,“ odmlčela se náhle a pomalu vyryla do hlíny tři rovnoběžné čáry. „Já ani nevím, čím to je.“

„Nepokouším se ti rozhodně nic skrývat,“ řekl jsem po kratší odmlce. „Sám pořád nemůžu zjistit, co se to vlastně stalo. Chtěl bych to všechno pochopit opravdu co možná nezaujatě. Nepřehánět víc, než je zdrávo, ani se na věci nedívat přespříliš realisticky. K tomu je ale potřeba hodně času.“

„Kolik?“

Zavrtěl jsem hlavou. „To fakt nevím. Možná, že bude stačit rok, možná to potrvá deset let.“

Hodila větvičku na zem, vstala a smetla si z kabátu suchou trávu. „Deset let je celá věčnost, nemyslíš?“

„Přesně tak,“ řekl jsem já.

Prošli jsme hájem až ke kampusu Mezinárodní křesťanské univerzity, tam se pak jako vždycky usadili v hale a ukusovali hot dogy. Úderem druhé odpoledne se na obrazovce televize, která tam hrála, začal znovu a znovu objevovat Jukio Mišima. Ovládání hlasitosti bylo rozbité, a nebylo proto skoro slyšet, co Mišima říká, to ale nám dvěma bylo úplně jedno. Když jsme dojedli hot dogy, dali jsme si každý ještě jedno kafe. Jeden ze studentů vylezl na židli a začal otáčet knoflíkem, nakonec to ale vzdal, slezl zas dolů a někam odešel.

„Chci tě,“ řekl jsem jí.

„Nemám nic proti,“ usmála se ona.

S rukama v kapsách u kabátů jsme pomalu došli ke mně domů.

Když jsem se pak znenadání probudil, zjistil jsem, že tiše pláče. Pod přikrývkou se zachvívala její drobná ramena. Zapálil jsem hořák přímotopu a podíval se na hodinky. Byly dvě hodiny ráno. Uprostřed místnosti plulo bílé měsíční světlo.

Počkal jsem, až se vypláče, potom jsem ohřál vodu a uvařil sáčkový černý čaj, který jsme pak spolu vypili. Čistě jen čaj, bez cukru, bez citrónu, bez mléka. Potom jsem zapálil dvě cigarety a jednu podal jí. Natáhla do sebe kouř, vyfoukla. Třikrát to takhle zopakovala a pak se rozkašlala.

„Hele, nenapadlo tě někdy, že bys mne chtěl zabít?“ zeptala se po chvíli.

„Tebe?“

„Jo.“

„Proč se ptáš?“

Špičkami prstů si mnula oční víčka, cigaretu stále mezi rty.

„Jenom tak.“

„Nenapadlo,“ řekl jsem já.

„Fakt?“

„Fakticky.“

„Proč bych tě vlastně vůbec měl zabíjet?“

„Vždyť já vím,“ přikývla otráveně. „Jen mě tak najednou napadlo, že by nebylo nejhorší, kdyby mě někdo zabil. Ve spaní, když bych o sobě vůbec nevěděla.“

„Já na tyhle věci ale nejsem, víš?“

„Vážně?“

„Nejspíš fakt ne.“

Zasmála se, uhasila cigaretu v popelníku, upila hlt černého čaje a pak si znovu zapálila.

„Já se dožiju pětadvaceti,“ prohlásila. „A potom umřu.“

Když v červenci 1978 umřela, bylo jí šestadvacet.