3. ŘÍJNA 1943 (NEDĚLE)

Je po prvních svátcích (Roš ha-šana)1. Myslím, že se docela vydařily.

Včera byla sobota. Měli jsme setkání. Surcia četla oběžník. Ach, jak to bylo krásné a dojemné!... Pak bylo shromáždění se staršími. Pan Berliner měl řeč.... Potom jsem přemýšlela o tom, že v porovnání se svými kamarádkami jako bych byla dál, a proto mě tak obdivují. Myslí si, že toho tolik vím a umím... Ach, jak moc se ale mýlí, jaké je to nedorozumění... Svěřila jsem se s tím Evě. Potvrdila mi, že jim mám co nabídnout, sice ne mnoho, ale přece něco. Ale já mám pocit, že toho tak málo vím... A tak málo umím... Musím napsat Surcii.

6. ŘÍJNA 1943 (STŘEDA)

Před chvílí mi pan Lucký řekl, že mám v pátek přijít do kanceláře (dneska je středa a v sobotu bude Jom kipur2). Zrovna jsem psala dopis Surcii. Potom ještě dodal (myslí to dobře), že by pro mě opravdu bylo lepší, kdybych pracovala v dílně3, abych se něco naučila. Ptal se, kdo je můj poručník. Řekla jsem, že Estusia a že je jí dvacet. Chce, aby zítra přišla. Prý s ní potřebuje mluvit. Zvláštní...

Kniha

Deník Rivky Lipszycové

2016, Nakladatelství Práh, přeložily Karina Matějů a Malgorzata Markoffová, 180 stran, 399 korun

8. ŘÍJNA 1943 (PÁTEK)

V kanceláři je hrozný zmatek. To proto, že zítra bude Jom kipur – Soudný den neboli Den smíření. Ale mě to ani nezajímá. Včera po práci jsem šla za Zemlovnou4. Ptala jsem se jí, jestli by nemohla zařídit, aby mě vzali do dílny. Její bratr pracuje jako vedoucí u Glazera5.

10. ŘÍJNA 1943 (SOBOTA)

Už skončil půst, nebylo to tak hrozné, ale byla jsem a ještě pořád jsem dost slabá. Strávila jsem skoro celý den s Felou, Salou, Evou a Rivkou (Mandelzisovou). Prošly jsme se po ulici, ale nijak daleko, neměly jsme dost síly. Večer po jídle jsme ještě Cipka, Sala a já znovu sešly dolů, protože není zdravé jít hned po jídle spát. Mluvily jsme o něčem, o čem bych měla napsat, ale naneštěstí nemůžu. Možná o tom ještě napíšu (týká se to sestřenic). [...]

12. ŘÍJNA 1943 (ÚTERÝ)

Dneska jsem naposledy v kanceláři. Mám už i propouštěcí list a žádanku z továrny. V jednu hodinu se to snad vyřeší. Včera jsem byla u Chajusie (musela jsem jí vrátit knihu) a mluvily jsme o sestřenicích. Pak mi bylo tak divně. Bolelo mě u srdce. Ani nevím proč. Včera jsem v kanceláři četla román, který jsem pak vrátila Chajusii. Byla to Sonáta utrpení6. Je to tak dobře napsané, že prostě musím autora obdivovat. Je toho hodně, opravdu hodně, s čím souhlasím, ale s něčím souhlasit nemůžu. Třeba víra. Já jsem věřící a on chtěl věřit, ale nemohl ve víře najít útěchu. Ale vážně skvěle napsané. Rozumím jeho vnitřnímu boji. Úplně jsem se do něj vcítila. Možná i proto mi bylo tak těžko u srdce.

V takových chvílích (jak už jsem zmiňovala dřív) bych chtěla být jen sama se sebou anebo jen s někým, kdo by mi rozuměl. Když jsem byla u Fely Działowské, říkala jsem jí o tom, ale ani ona ani já jsme neměly dost času. Ach, ten čas, ten hrozný nedostatek času... Vybírá si na mně svou daň (a nejen na mně, na nás všech). Cítím i teď, jak mě bolí srdce. Bože! Bože! Co se stane? Svět je mi tak těsný, nemohu v něm najít své místo, jenže dál klidně sedím na židli a nedávám své pocity nijak najevo. A kdyby někdo vyprávěl něco vtipného, ze srdce bych se rozesmála. Ale pak bych si řekla: „Vždyť to byla hloupost.“

Co dělat? Co? Včera jsem trochu přemýšlela, říkala jsem si, jestli má být čtrnáctiletá dívka ještě vůbec považovaná za dítě. Nejlíp je to vidět na mých kamarádkách. Ghetto je dost změnilo (a mě taky) a vůbec se nedá říct, že v dobrém. Jenomže lidé naneštěstí soudí spíš podle věku než podle rozumu. Považují mě, čtrnáctiletou, za dítě (ještě, že jsem fyzicky dobře vyvinutá), ale to se mýlí. A já se trápím. Nikdo o tom neví, jen já cítím, že kdybych byla starší, možná by mi ostatní víc rozuměli. Všechno je to marné. Sice hodně přemýšlím, ale k čemu mi to je? Nevím, co s tím.

17. ŘÍJNA 1943 (NEDĚLE)

Dneska je Sukot7 a po dlouhé době mám konečně jednu neděli volnou. Už ve středu mě zapsali do školy (v Židovské 10), ale jsem na čekací listině, protože pro mě teď nemají místo. I tak jsem ráda, protože dostávám polívku. Ale o tom jsem nechtěla psát.

V pátek bylo velké pozdvižení. Když jsme zapálily [šabatové] svíčky, šly Estusia s Miniou k Lole, protože jí chtěly něco odnést. Jenže se stalo něco divného. U Loly v bytě svítilo světlo, ale nikdo neotvíral. Zrovna se stmívalo. Minia volala, ale nikdo neodpovídal. Tak se prošly ulicí tam a zase zpátky, a když se vrátily, viděly, že je zatemněné okno. Bylo jasné, že v bytě někdo je. Estusia šla nahoru a zaklepala. Pak uslyšela Majerův hlas. Potichu řekl: „Jděte pryč, za chvíli k vám přijdu.“ Nezbývalo jim, než se vrátit domů.

Když jsme se to dozvěděly, nevěděly jsme, co si o tom máme myslet. Byly u nás Nacia, Bronka a Pola Dajczovy.8 [...] Nedalo se nic dělat, jen čekat. Až konečně přišla Lola s Majerem. A co se stalo? Tajná policie hledala jednoho souseda, který se u nich schoval, a proto jim nemohli otevřít.9 Takže to nakonec nebylo tak vážné. [...]

Dneska jdeme do lázně. Tolik mě trápí, že se nemůžu učit... Včera se mi zdálo, že jsem si koupila knihu o přírodě...

19. ŘÍJNA 1943 (ÚTERÝ)

Už zítra mám jít na osmou do práce (Františkánská 13/15).10 A co víc, ve čtvrtek se máme ve tři sejít a snad začneme připravovat představení... Kéž by to tak vyšlo! [...]

23. ŘÍJNA 1943 (SOBOTA)

Už je po svátcích. Mám toho tolik co psát, že doopravdy nevím, odkud začít. Je mi jasné, že to dneska všechno nestihnu. Ve středu jsem byla ve škole, moc se mi tam líbilo... Učili jsme se, jak vzít míry na sukni. Kurz ale začíná až v pondělí. Jsem ráda, protože jsem tam kvůli svátkům, tedy od [minulého] čtvrtka, nebyla. [...] Pořád váhám, jestli mám psát dál nebo ne... Nemám ani trpělivost ani dost času. Teď už psát nebudu... [...]

26. ŘÍJNA 1943 (ÚTERÝ)

Už se cítím líp, ale v neděli večer jsem měla velkou horečku... V neděli bylo spoustu práce: praní (ještě není hotové), okna, převlíkání postelí i pochůzky ve městě. Estusii nebylo dobře, měla teplotu a šla si lehnout. Mně bylo taky zle, hrozně mě bolela hlava. Když jsem se vrátila z města (dostala jsem od opatrovnického výboru poukázku k zubaři)11, měla jsem trochu teplotu. Večer mi ještě stoupla. Minia mi převlíkla a ustlala postel a pořád říkala, jaká je hodná sestřenice atd. Chtěla, abych o tom napsala.

29. ŘÍJNA 1943 (PÁTEK)

Mám tak málo času. Minia pracuje v bance a Chanusia tam zítra na zkoušku půjde, a možná ji taky vezmou.12 Estusia dostala Miniino místo v Treibriemen-Reparatur.13 Jsem moc ráda, že jsem dneska byla ve škole.

Ale zároveň jsem neklidná, jenže nemám čas o tom psát... Zkrátka, jak říká Surcia, jsem duše nepokojná... Cítím, že potřebuju psát, ale k mojí velké smůle nemáme ve škole inkoust, takže toho musím hodně vynechávat... Jaká škoda...

 


1 Židovský Nový rok, nazývaný též Den soudu. Podle talmudské tradice v období mezi Roš ha-šana a Jom kipur rozhoduje Nevyšší soudce o osudu každé lidské bytosti. Na Roš ha-šana jsou spravedliví zapsaní do Knihy života a zcela zlí do Knihy smrti. Konečný rozsudek o ostatních je vynesen až na Jom kipur. Talmud považuje Roš ha-šana také za výročí dne, kdy byl stvořen svět. 

2 Jom kipur – Den smíření – je největší svátek v židovském kalendáři. Vrcholí jím 10 dnů pokání, je proto nazýván také Den očisty od hříchů. Celý den (od setmění do setmění) se drží půst a lidé se modlí za usmíření hříchů mezi židovským národem a Bohem. Tento den se uzavírá Kniha života i Kniha smrti.

3 Rivka užívá polského slova resort, které mělo v ghettu význam továrna, dílna i oddělení. Postupně se v ghettu začalo resort říkat všem institucím a podnikům, ve kterých jeho obyvatelé těžce dřeli na výrobě zboží pro německé státní orgány, především pro policii a armádu.

4 Rivka v deníku několikrát zmiňuje Zemlovnu (Zemlównu), sestru pana Zemela, vedoucího krejčovské dílny a později i Rivčina nadřízeného. Protože není zřejmé, kolik jí bylo let a zda nebyla Rivčinou vrstevnicí, nepřikláníme se k formálnějšímu označení paní Zemelová a ponecháváme její jméno, tak jak je v deníku používá Rivka.

5 Leon Glazer provozoval ve Dvorské 14 oděvní továrnu. Jeho zaměstnanci šili spodní prádlo, šaty a další oděvy. Pracovalo tu několik set dětí, jež také chodily do školy, která byla součástí továrny.

6 Sonata cierpienia, román polského spisovatele Jana Augusta Kisielewského (1876–1918)

7 Sukot – svátek stánků připomíná, jak po vyvedení z Egypta staří Izraelité putovali pouští a bydleli ve stanech.

8 Sestry Dajczovy bydlely v sousedním bytě ve Wolborské 38 (byt číslo 15). Podle dostupných záznamů se jednalo o dvojčata Nucha-Branu a Perlu-Rajzu (narozené 19. listopadu 1925), Chejwit-Ryvku (narozenou 5. prosince 1926) a Suru (narozenou 10. listopadu 1928).

9 Zvláštní komando (Sonderabteilung, Sonderkommando) – pořádková služba v ghettu, jakási židovská policie – zabavovalo věci a na příkaz Němců i zatýkalo. Jelikož brali lidem jejich osobní majetek nebo je odváděli na práci či k deportaci, vyvolávala jejich přítomnost v obyvatelích ghetta hrůzu.

10 V domě na rohu se Smugovou byla původně škola. Od října 1941 tu Němci přechodně ubytovávali pražské Židy, které deportovali do ghetta. V době, o které píše ve svém deníku Rivka, budovu využívala Glazerova oděvní továrna.

11 Opatrovnický výbor (Komisja Opieki nad Młodocianymi), založený 22. září 1942, umisťoval děti do pěstounských rodin na základě adopční vyhlášky, kterou zavedl Rumkowski. Během deportací v září 1942 (takzvaná szpera) měly být všechny židovské děti deportovány jako práce neschopné „elementy“, proto se je jejich rodiče rozhodli schovat. Němci pak ale mnohým z nich odvezli rodiče. Rumkowski žádal rodiny, které zůstaly, aby se postaraly o sirotky, a nabízel jim za to zvýšení potravinových přídělů. Opatrovnický výbor adopce zprostředkovával, dohlížel na ně a poskytoval dětem prádlo, oblečení, boty i nanční podporu. Rivka a Cipora Lipszycovy byly sirotky od roku 1942. Adoptovaly je jejich starší sestřenice a od opatrovnického výboru za to dostávaly podporu.

12 Banka židovských starších (Bank Przełożonego Starszeńśtwa Żydów), založená 26. června 1940, sídlila v Marysiňské 71 a později byla přemístěna do Ciesielské 7. V Limanowského 56 byla 8. července 1940 zřízena její pobočka. Hlavním úkolem banky bylo dohlížet na vydávání měny užívané v ghettu, které se podle Rumkowského přezdívalo „rumky“.

13 Treibriemen-Reparatur (opravna hnacích řemenů) byla založena na popud živnostenské komise (Komisja Fachowa) v srpnu 1942 a nacházela se na Kostelním náměstí 4.

Související