Tadeusz Dąbrowski: Černý čtverec

◼

Třicetiletý chlapec svatosvatě přesvědčený o své nesmrtelnosti.

Chlapec s bělomodrou kůží jako mramor nebe.

Chlapec, který na mě padá náhrobkem noci. Bezesným snem.

Kdosi, kdo se náhle objeví a mizí jak černý čtverec na černém pozadí.

◼

Naskenoval jsem svoji fotku z první třídy
základky: křivě zastřižená ofina, tlusté
tváře, poněkud sevřené rty a

děsně důvěřivé oči. Zvolna posouvám
kontrastní linku a z mléčné nicoty se vynořuje
tvar, který se stává reálný v polovině

stupnice a pak znovu splývá s pozadím. Šťastný,
kdo takhle umírá. Ale teď se dívám do zrcadla
a musím se smířit s několika vráskami, které

jsem nedávno neměl (cožpak jsem je někdy mohl
nemít?). Jsem to přece já, stále já, celý já,
i s tou jizvou po furunklu, dírou v zubu a

jednou snad i dírou po zubu. Až příliš je toho
já, než bych je mohl obsáhnout a přijmout za své.
A to jsme, pěkně prosím, teprve u těla.

Pohlazení

Vzpomínám si, že když jsem byl malý, zahlédl jsem
ve výloze stolní hru a moc jsem po ní toužil,
neznal jsem ani její pravidla, zajímala mě jen její
vysoká cena a kostlivec na víku krabice. Po mnoha

úpěnlivých prosbách jsem hru dostal, ale nehrál jsem ji
ani jednou, ležela na polici a připomínala
pohanský oltářík; a přece by stačil jeden
pohlavek, tenkrát před obchodem, a hned bych na hru

zapomněl. A pak jsem moc chtěl věřit
v Boha a dostal jsem pohlavek, pohlavek se protáhl
na pěkných pár let a já ho vnímal jako
pohlazení. Zdá se mi, že to pohlazení stále

trvá. Ale neznám ruku.

◼

Buď šťastný, že máš tělo, tělo, které mluví
o smrti duše.

Umyj mě – prosí tělo, protože v noci vyvádělo.
Vymáčkni mě – volá vřídek, v němž hnisají všechny

výčitky svědomí. Kdybys byl pouze duší,
mohl bys přehlédnout vlastní smrt. Kdybys byl

pouze tělem, vymáčkl bys vřídek, rval
si vlasy z hlavy, kousal si rty, lámal prsty,

aniž bys věděl proč.

Tadeusz Dąbrowski: Černý čtverec. V roce 2015 vydalo nakladatelsví Větrné mlýny, přeložil Jiří Červenka, 60 stran, 199 korun.