Recenze: Její pastorkyňa v podání České filharmonie byla mimořádná jako kdysi Neumannovy večery

Na únorovém koncertě k sedmdesátinám Jiřího Bělohlávka pěvkyně Karita Mattila před šéfdirigentem České filharmonie poklekla, aby mu vyjádřila hlubokou úctu. Po pátečním koncertním provedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa by totéž mohl symbolicky učinit on.

Na neobvyklém operním koncertu v pražském Rudolfinu se sopranistka Karita Mattila, která doposud vynikajícím způsobem zpívala Jenůfu, v tomto díle poprvé a úctyhodně zhostila jiné role – mnohem dramatičtějšího, velkolepého partu tragicky rozporuplné ženy Kostelničky.

Coby mezinárodní hvězda Mattila svým debutem i pouhou přítomností mediálně chtě nechtě zastínila ostatní sólisty, ale fakticky nikoli – Její pastorkyňu nastudoval Jiří Bělohlávek za pultem filharmoniků pro Prahu a pro následné pondělní koncertní uvedení v Londýně s výbornou domácí pěveckou sestavou. Vyrovnaně, reprezentativně a dokonale.

Karita Mattila není typická Kostelnička, v jejím hlase nadále zůstává ještě o hodně víc lyrického potenciálu, než je v roli slyšet. Přesto představila realistickou, respektovatelnou, jedinečnou kreaci, v těch nejvyhrocenějších okamžicích s pravdivostí beroucí dech.

Recenze: Její pastorkyňa v podání České filharmonie byla mimořádná jako kdysi Neumannovy večery

Dalších 7
fotografií

Finská sopranistka, s Jiřím Bělohlávkem ještě poměrně nedávno velmi oceňovaná Jenůfa v newyorské Metropolitní opeře, sáhla po Kostelničce podle vžitých představ brzy. Její hlas dokonce asi nikdy nedosáhne ani syrové mrazivé dramatičnosti, ani přísné pevné umanutosti v nejhlubších tónech. To ale Mattile umožňuje úlohu opravdu zpívat, ne křičet. Což je mimořádná deviza.

K tomu je nutno přičíst, že Mattilina výslovnost češtiny je víc než dobrá, ve srovnání s většinou zahraničních pěvců nadstandardní. Komplexní dojem z divadelní účinnosti postavy ani trochu neruší.

V prvním dějství pátečního vystoupení se v návalech hlasité dramatické vzrušenosti po pěvecké stránce ztrácel rozdíl mezi Kostelničkou a Jenůfou – pěvkyně by se dokonce mohly málem zaměnit. Sopranistka Adriana Kohútková je pro mnohem lyričtější úlohu mladé ženy vybavena až příliš velkým hlasem.

V dalších dvou jednáních však už její part nevyžaduje takovou sílu a dynamiku; pevný a upjatý charakter Kostelničky naopak vystupuje jasněji, takže se obě postavy nakonec vyprofilovaly, jak měly. Adriana Kohútková dala Jenůfě ze svých značných možností maximum citu, opravdovosti a emocí a v celkovém dojmu pak byla ne sice mladistvá, ale přesto vedle vypjaté expresivity i krásně lyrická.

Ideál, který pro tyto role vytvořily jako Jenůfa kdysi Gabriela Beňačková a coby Kostelnička mnohem později Eva Urbanová, však ani jedna z obou nynějších sólistek nepřekonala.

Otazník zprvu mohlo vyvolávat obsazení dvou tenorových rolí, tedy hlavních mužských úloh. Jaroslav Březina loni exceloval jako citlivý Laca v brněnském Janáčkově divadle, za roli získal i Cenu Thálie. V současném koncertním projektu mu však byl svěřen povrchnější Števa a pro Lacovu úlohu byl vybrán vokálně okázalejší a oslnivější Aleš Briscein, jehož projev by na první dojem odpovídal spíše extrovertnímu a samolibému chasníkovi Števovi.

Nicméně Aleš Briscein, pěvecky teď právě v té nejlepší možné formě, nakonec Lacu obdařil – i díky krásně klenutým frázím – takovou intenzitou citu, že z jindy trochu neprůbojné postavy učinil mnohem důležitějšího a zajímavějšího hráče v příběhu. Vokálně byl jednoznačně výraznější než mnozí jiní pěvci na jeho místě.

Z dalších sólistů si jmenovat zaslouží především Svatopluk Sem, za rekrutskou scénu patří uznání Českému filharmonickému sboru z Brna.

Opera na koncertě má výhody i nevýhody. Někomu může vyhovovat, že hudební dojem neruší nevhodná scénografie či příliš ambiciózní nebo nevydařená režie, jinému zase nepřítomnost děje a tím pádem nedokonalost divadelní účinnosti přijde omezující.

Jiřímu Bělohlávkovi převážily výhody – podtrhl bohatost a krásu Janáčkova operního symfonismu, orchestrální part propracoval do emocionálních i strukturálních detailů, jaké v divadlech moc často nelze slyšet, a zdůvodnil tak mimoděk i význam podobného projektu, jaký jinak v tuzemských abonentních sezónách vůbec není častý.

Výhodou divadla se schovaným a tedy trochu upozaděným orchestrem je nicméně větší srozumitelnost slova. V pátek občas utrpěla.

Jiří Bělohlávek, jakkoli zabydlený na koncertním pódiu, je i zkušeným a dychtivým operním dirigentem. A spojením obou světů - koncertními provedeními oper – bodoval u publika za svého někdejšího působení v Londýně každoročně.

Je skvělé, že tento typ produkce nyní Bělohlávek pořádá i v Praze. Pro filharmoniky to byl sice méně obvyklý, ale adekvátní úkol: Janáčkově barvité, elektrizující a psychologicky nesmírně pravdivé hudbě dali veškerou krásu detailu i velkého zvuku. Opera dostala údernou dramatičnost, až veristickou naléhavost i potřebnou katarzi závěru. Dvořákova síň Rudolfina byla zcela zaplněná a po tříhodinovém programu dlouho halasila uznáním a nadšením.

Byla to koncertní událost svou sváteční mimořádností, monumentalitou a uměleckou výjimečností ne nepodobná památným mahlerovským večerům Václava Neumanna před více než třiceti lety.