Recenze: Hra o trůny v nové řadě pomrkává na diváky. Zřejmě přibude vtipů i mrtvol

Jak se v noci z neděle na pondělí blížila premiéra první epizody šesté řady Hry o trůny, množily se spekulace, jestli jeden z hrdinů, který seriál provázel od prvního dílu, je opravdu mrtvý. Pátá řada končila scénou, v níž ho skupina nepřátel dost vehementně bodá noži. V posledním záběru ležel na zemi v tratolišti vlastní krve. Nevypadalo to, že by se chystal čile vyskočit na nohy a pracovat na tom, jak se udržet naživu v extrémně nebezpečném světě této fantasy ságy.

Spekulovalo se i o tom, které další důležité postavy nyní padnou za oběť cizím intrikám, vlastní neopatrnosti nebo nešťastným náhodám. Nemilosrdné a nečekané zabíjení sympatických hrdinů se za pět let vysílání seriálu stalo jedním z poznávacích znamení Hry o trůny a zdá se, že se s ním diváci budou setkávat čím dál častěji.

Stanice HBO předběžně naznačila, že chce seriál ukončit po osmi řadách. Před tvůrci Davidem Benioffem a D. B. Weissem tak stojí nelehký úkol – během třiceti hodinových epizod dovést nesmírně rozvětvený děj seriálu do smysluplného finále.

Zabíjení hrdinů může být nejefektivnější a nejefektnější způsob, jak rozbíhající se dějové linie „seškrtat“ a soustředit se na pár nejdůležitějších postav. Takže onen ubodaný protagonista je i v první epizodě nové řady stejně ubodaný jako na konci té předchozí.

Sex a hry: Široká řeka vyprávění Hry o trůny pokračuje šestou řadou

Dalších 19
fotografií

Hodně se psalo o tom, že George R. R. Martin nestihl dopsat šestý díl románové předlohy seriálu nazvané Píseň ledu a ohně před vznikem její televizní podoby. Scenáristé seriálu Benioff a Weiss tak poprvé nemají žádnou oporu v tom, co se dělo v původních knihách.

Není to až takový zlom, jak by se mohlo zdát. Natáčení televizního seriálu a psaní knih jsou hodně odlišné disciplíny. Ta první je z celé řady důvodů mnohem více svazující – nákladnější, vázaná na spoustu pevnějších „deadlinů“, organizačně náročnější a limitovaná potřebou dávat divákům vedle „potravy pro mysl“ také nějakou „potravu pro oči“.

Seriál se tedy od knih podstatně odklonil už ve čtvrté řadě. Zatímco Martin si mohl dovolit rozseknout původně plánovaný čtvrtý díl své románové série na dvě knihy, z nichž každá sleduje jiné postavy ve stejném časovém úseku, Benioff a Weiss ve čtvrté a páté řadě seriálu sledovali paralelně všechny hrdiny najednou.

Především ale od čtvrtého dílu Martinovy knihy přinášejí čím dál víc detailů z rozsáhlého světa, kde se děj odehrává, a noří se stále hlouběji do duševních pochodů hrdinů. To všechno na úkor akce a děje, který v nich zamrzá stejně nesmlouvavě, jako v příběhu zamrzá krajina země zvané Westeros s blížící se zimou.

V románech jde čím dál méně o děj a čím dál více o pocity hrdinů, obvykle nešťastně bloudících a ztracených ve světě zmítaném válečným chaosem.

Nedělní epizoda potvrzuje to, co bylo trochu zřejmé už v předchozích dvou řadách. Televizní Hra o trůny je Píseň ledu a ohně pro nedočkavce a pro fanoušky filmové či televizní fantasy.

Dějové linie, které Martinovy knihy protahují na mnoha stech stranách, se v seriálu vyřeší jedním máchnutím meče, psychologie postav se smrskává na minimum nutné k pochopení jejich motivace, efektní scény pohánějí děj rychle kupředu.

A protože jde o seriál HBO, je potřeba dostát i dlouhodobé „firemní strategii“ a „implementovat“ do každého dílu alespoň jedno nahé ženské tělo – a může to být klidně i tělo vystavené veřejnému ponížení při pochodu hanby nebo ochablé tělo sešlé stařeny, kterým se s diváky loučí nejnovější epizoda. Každé médium má zkrátka jiné požadavky.

Někteří komentátoři právě odvysílané epizody upozornili, že je v ní nečekaně hodně humoru. Zatímco v knihách jsou všechny vtipy právě tak obhroublé a kruté, jak bychom to od obhroublých a krutých postav očekávali, seriál si prohrává s mnohem jemnější ironií.

Dvě popravčí, jež přišly zabít jednoho z hrdinů, mu dávají vybrat, která z nich ho má popravit, a pak to pobaveně glosují, další postava chce dát žebračce s nemluvnětem peníze na jídlo, ale protože neumí jazyk, omylem řekne, že chce dítě sníst.

Jako by si tvůrci chtěli otestovat, jak na diváky bude fungovat dnes tak oblíbený sebeironický přístup. Pořád to není ani zdaleka taková míra fanouškovského „pomrkávání“, jakou lze vidět v seriálu Sherlock či nedávném komiksovém filmu Deadpool, ale jde o opatrné krůčky tímto směrem.

Vypadá to, že v nové řadě Hry o trůny se bude mnohem víc zabíjet a „hláškovat“. Jinak ale vlajková série HBO pořád zůstává tím, čím byla do jisté míry od začátku. Chytrou hrou s žánry hrdinské a tolkienovské fantasy, která si podmanila diváky tím, jak drze a okatě porušuje zdánlivě nepřekročitelná pravidla.

Zároveň si ale ponechává všechny atrakce těchto fantasy – brutalitu, velkolepé bojové scény, fantastické obludy, magii i surovou erotiku. Je pravda, že po šesti letech už spíš opakuje staré triky, které v prvních třech řadách byly ještě šokující a překvapivé.

Je to přeci jen už usazený cyklus, jehož triky diváci dávno prokoukli, ale přesto je chtějí vidět znovu a znovu. Vědí, že se dočkají smrti oblíbených hrdinů, nelítostných zrad a intrik či krásných nahých žen v drsných středověkých kulisách. Sebeironické pomrkávání tvůrců tak může být jednou z cest, jak se s touhle relativní předvídatelností vyrovnat.