Avi Šlaim: Izrael a Palestina

V žádné jiné části světa nepropukají národnostní bouře tak silně jako v Izraeli – Palestině. Může se to zdát zvláštní odkazovat ke konfliktu mezi Izraelci a Palestinci jako k občanské válce, ale tak celý spor téměř před sto lety začal a tak, v určitém ohledu, pokračuje dodnes. Zatímco mezistátní války jsou vedeny regulérními armádami suverénních států, občanské války postihují celou společnost, vojáky stejně tak jako civilisty. Občanské války proto bývají složitější, krutější, zdlouhavější a nezkrotnější oproti válkám konvenčním, vedeným mezi jednotlivými státy. To je také důvod, proč se tak snadno propůjčují, je-li to ten správný termín, literárnímu zpracování. A je to také důvod, proč je tak bolestivé je sledovat, ať už ve Španělsku ve třicátých letech, nebo dnes v Izraeli – Palestině.

Ve svém počátku a ve své podstatě je arabsko-izraelský konflikt střetem mezi dvěma národními hnutími: palestinským a židovským – tedy sionismem. Byly zde dva národy, dvě rozdílné etnické komunity a jen jedna země; z těchto důvodů celý spor vznikl. Poté, co po první světové válce získala Velká Británie od Společnosti národů mandát nad Palestinou, stala se v tomto konfliktu arbitrem a vládcem. Nacionalismus od počátku ležel v samotném srdci konfliktu a přetrvávání národnostních sentimentů na obou stranách se stalo důvodem znemožňujícím smíření obou společenství. Každá na svém hřbetě nesla těžké břemeno dějin, ideologii a zkreslené představy o tom druhém. Francouzský filozof Ernest Renan řekl, že „Národ je skupina lidí spojená mylnou představou o minulosti a nenávistí ke svým sousedům.“ Židé a Arabové nejsou výjimkou. A je zajímavé pozorovat, jak často je užíváno spojení „formovat národ“, protože většina národů jsou výmysly.

Narativy o dvou komunitách utvořených na základě jejich původu a příčiny jsou radikálně odlišné. Sionistický narativ se opírá o právo Židů vybudovat nezávislý stát v jejich původní vlasti, v Palestině, a žít zde v míru a harmonii se svými sousedy. Podle tohoto narativu je hlavní příčinou konfliktu arabské odmítnutí práva Židů na autonomní existenci v Palestině. Jinými slovy konflikt není o území, ale o samotném právu Židů utvářet v Izraeli suverénní jednotku. Na druhé straně dominantní arabský narativ vyobrazuje sionistické hnutí nikoliv jako autentické národně-osvobozenecké hnutí Židů, ale jako výspu západního kolonialismu. Jako ve své podstatě agresivní, expanzionistické hnutí usilující o vytlačení původního obyvatelstva z jeho půdy. Z tohoto pohledu je Palestina dědictvím Palestinců a reálnou příčinou konfliktu je vyhnání a rozptýlení původního obyvatelstva státem Izrael.

Stejně jako u všech nacionalistických verzí dějin jsou nutně oba tyto protichůdné narativy poněkud zkreslené, selektivní a sebeospravedlňující. Rozdíl je ten, že sionisté byli v prosazování své verze příběhu mnohem úspěšnější než jejich oponenti. První sionisté doháněli vojenské nedostatky vlastního hnutí rozvíjením tradičních židovských dovedností v advokacii a přesvědčování, aby dosáhli nejlepšího možného výsledku. Sionismus se nakonec stal jedním z největších příběhů úspěchu v oblasti práce s veřejností dvacátého století, zatímco palestinský nacionalismus se stal jedním z největších neúspěchů. Palestinci měli silné argumenty, ale slabé obhájce, a to i přes některé hrdinné výjimky, jakými byli Edward Said či Hanán Ašráwíová. Sionisté měli argumenty o dost problematičtější, ale za to měli skvělé řečníky, jako Chajima Weizmanna či Abbu Ebana.

Sionističtí lídři byli ohledně dosažení svého cíle – židovské nezávislosti v Palestině – neoblomní. V taktice, kterou využívali k jeho prosazování, byli mazaní a obratní: v každém okamžiku přijímali, co jim bylo nabídnuto, aby posléze požadovali víc. Když byl podán návrh, který jim nebyl po chuti, obvykle se zdrželi hlasitých projevů nevole a vyčkali na Velkého muftího Hadže Amína al-Husajního, aby je dostal z obliga. Všechny jeho kroky byly chybné. Podíváme-li se na palestinský boj za nezávislost během britského mandátu z jakéhokoliv úhlu, bude to příběh o tom, jak jej muftí potlačil.

Po propuknutí Arabského povstání v roce 1936 jmenovala britská vláda Královskou komisi v čele s lordem Peelem, aby prošetřila příčiny nepokojů a doporučila řešení. V závěrečné zprávě z července 1937 navrhla komise vytvoření velmi malého židovského státu o rozloze zhruba pět tisíc kilometrů čtverečních, velkého arabského státu a vytvoření enklávy mezi Jeruzalémem a Jaffou pod stálým britským mandátem. Reakce obou komunit na Peelův plán rozdělení Palestiny korespondovaly s jejich výchozími strategiemi: na arabské straně byly odmítavé, zatímco na židovské straně byly smířlivější. Vysoká arabská komise v čele s Velkým muftím okamžitě doporučení Peelovy komise razantně odmítla, přičemž trvala na plné nezávislosti Palestiny a na zákazu další židovské imigrace a skupování půdy. Jednalo se o vysoce rizikovou taktiku buď všechno, nebo nic, která nenechávala prostor pro kompromisní řešení.

Židovská odpověď byla odměřenější. Na dvacátém sionistickém kongresu konaném v Curychu zvítězili zastánci pozvolného řešení. Bylo rozhodnuto podpořit dělení země a vytvořit židovský stát jen na části území Palestiny. Chajim Weizmann vehementně prosazoval plán rozdělení především proto, že tato varianta zahrnovala vytvoření židovského státu. „Židé by byli hloupí, kdyby to neakceptovali,“ tvrdil, „i když se jedná jen o rozměry ubrusu.“ Zjevně tak malá velikost navrhovaného státu nezkazila jeho optimismus. „Království Davidovo bylo menší,“ jak sám podotkl. „Za Šalamouna se stalo říší. Kdo ví? C‘est le premier pas qui compte!“ David Ben-Gurion urgoval přijetí plánu, i když nesouhlasil s navrhovanými hranicemi: „Vybudujte židovský stát ihned, třebaže ne v celé zemi. Ostatní přijde časem. Musí to přijít.“

O deset let později, 29. listopadu 1947, hlasovala OSN o rozdělení Palestiny na dva státy, arabský a židovský. Na straně Židů byla rezoluce přivítána s jásotem a radostí, na straně Arabů se zlostí a bezmocným odporem. Navzdory svým výhradám ohledně hranic jej sionističtí lídři, v souladu se svou pozvolnou strategií, přijali. Plán poskytl nedocenitelnou výsadu mezinárodní legitimity k vytvoření nezávislého židovského státu. Vysoká arabská komise rezoluci OSN o rozdělení Palestiny ostře odsoudila jako „absurdní, neproveditelnou a neoprávněnou“, a pohrozila, že se proti její realizaci bude bránit silou. Trvala na plné suverenitě nad celou Palestinou a odmítla akceptovat židovský stát jakéhokoliv tvaru či velikosti v jakékoliv části země. Hlasováním o rozdělení Palestiny tak OSN neúmyslně dala signál k občanské válce.

První arabsko-izraelská válka je obvykle považována za jednu válku. Izraelci ji nazývají Válka za nezávislost, zatímco Arabové ji označují al-Nakba, neboli katastrofa. Ve skutečnosti se jednalo o dvě války v jedné, mající dvě odlišné fáze, z nichž každá měla jiný charakter a na arabské straně i rozdílné aktéry. Její první fáze trvala od 29. listopadu 1947, kdy OSN vydala rezoluci o rozdělení Palestiny, do ukončení britského mandátu a vyhlášení státu Izrael 14. května 1948. Druhá její fáze započala vstupem arabských států do Palestiny 15. května 1948 a trvala až do ukončení nepřátelských akcí 7. ledna 1949. První a neoficiální fáze probíhala mezi židovskými a arabskými komunitami v Palestině. Skončila vítězstvím Židů a palestinskou tragédií. Druhé, oficiální fáze se účastnily pravidelné armády sousedních arabských států. Tato fáze skončila izraelským vítězstvím a úplnou arabskou porážkou. Většina literatury týkající se první arabsko-izraelské války se váže k oficiální, mezistátní fázi války, která započala po vypršení britského mandátu vstupem armád sedmi arabských států do Palestiny. Nicméně v mnoha ohledech byla neoficiální fáze války závažnější a ve svých důsledcích kritičtější. Její první etapa byla v zásadě občanskou válkou mezi dvěma komunitami. Během této fáze byly poraženy nepravidelné palestinské vojenské jednotky, palestinská společnost byla rozprášena a započala největší uprchlická vlna. Teprve po zhroucení palestinského odporu povolaly sousední arabské státy své pravidelné ozbrojené síly k boji.

Porážka arabských armád nově vzniklým státem zpečetila osud arabské Palestiny. V důsledku války získal Izrael mnohem větší území, než kolik mu bylo dáno kartografy OSN. Název Palestina byl vymazán z mapy a na 700 000 Palestinců se stalo uprchlíky. Ze všech arabských zemí, které se invaze účastnily, se jedinému Transjordánsku podařilo získat něco z části smutných trosek arabské Palestiny. Ponechalo si Západní břeh a v roce 1950 jej přičlenilo k hášimovskému království Jordánsko. Palestinci zůstali nechtění.

Arabsko-izraelský konflikt přetrvával jako následek války roku 1948 ve dvou rovinách: na mezistátní a na izraelsko-palestinské úrovni. Vztahy mezi Izraelem a sousedními arabskými státy byly jasné, výbušné a násilné.
Nabíraly podobu zdlouhavé hraniční války, která pravidelně ústila ve válku úplnou. Palestinský problém nebyl coby záležitost světové politiky příliš významný, ale nezmizel, i když o to Izrael usiloval. Mezinárodní veřejnost v čele s OSN však začala palestinskou otázku považovat nikoliv za problém politický, vyžadující politické řešení, ale za problém uprchlický, vyžadující repatriace, kompenzace a humanitární pomoc.

V šedesátých letech začali být Palestinci v protiizraelském boji aktivnější a obnovili svůj požadavek uznání za samostatný národ s vlastní národní „svébytností“. V roce 1964 rozhodl summit Ligy arabských států o uznání palestinské „svébytnosti“ a o založení Organizace pro osvobození Palestiny. OOP se měla pomocí ozbrojeného boje zasadit o osvobození celého území Palestiny, a tak získala zdání nezávislé iniciativy mající znovu získat kontrolu nad osudem palestinského lidu. Ale ve skutečnosti byla OOP výtvorem Arabské ligy a i nadále byla závislá na jednotlivých arabských státech, jejich penězích, zbraních, výcviku a především na základnách, odkud by mohly být vedeny útoky proti Izraeli. Tyto útoky přispěly k dalšímu napětí a nepokojům, které v červnu 1967 uvrhly Blízký východ do nové rozsáhlé války.

Červnová válka roku 1967 se stala zásadním milníkem v historii arabsko-izraelského konfliktu. Vyvolala další palestinskou uprchlickou vlnu, přičemž někteří Palestinci se stali uprchlíky podruhé. Ale současně přinesla OOP silnou podporu v boji proti izraelské okupaci. Do konce války získal Izrael od Egypta Sinajský poloostrov, syrské Golanské výšiny a jordánský Západní břeh. Od této chvíle se arabské státy na konfliktu s Izraelem přímo podílely. Chtěly znovu získat svá území zpět, a tak přijaly slogan „co bylo silou vzato, jedině silou může být získáno nazpět“. Tato válka tak vystupňovala konflikt mezi Izraelem a jeho sousedy jak na mezistátní, tak na palestinské frontě.

Velkolepé vojenské vítězství v šestidenní válce mělo pro Izrael dalekosáhlé následky. Zatímco vojenský výsledek byl jednoznačný, politické důsledky byly mnohem složitější. Ještě před válkou bylo dosaženo základního cíle sionistického hnutí – v Palestině vznikl samostatný, životaschopný židovský stát. Válka znovuotevřela komplexní otázku územních aspirací sionistického hnutí. V této otázce byla izraelská společnost rozdělena na dvě poloviny a nikoliv nezbytně podle stranických linií. Jedna polovina chtěla vyměnit okupovaná území za mír se sousedními arabskými státy v souladu s rezolucí OSN č. 242 z 22. listopadu 1967, zatímco ta druhá, sestávající ze sekulárních stejně jako náboženských nacionalistů, prosazovala začlenění okupovaných území do Velkého Izraele. Obzvláště pro ně byl Západní břeh osvobozené, nikoliv okupované území. Obvykle k němu bylo odkazováno pod jeho biblickým názvem – Judea a Samáří – a bylo považováno za nedílnou součást historické domoviny, která by neměla být vystavována vyjednávání a požadavkům cizích mocností.

V rámci vnitřní debaty získali územní maximalisté převahu a jejich vítězství bylo přeměněno v energickou politiku budování židovských osad na okupovaných územích. Vláda z počátku podporovala osady pouze na územích, která si chtěla ponechat trvale, aby tak mohlo být zachováno zdání územního kompromisu. Ale náboženští nacionalisté v čele s Guš Emunim (Blok věrných) zakládali osady, bez ohledu na vládu, v nábožensky významných městech, jako byl například Hebron. Nástup pravicového Likudu k moci v roce 1977 změnil možnosti i charakter osadnických akcí. Likud a Labouristé se v zahraniční politice rozcházeli stejně markantně jako v oblasti domácí politiky. Zatímco postoj Strany práce k Západnímu břehu vycházel především z bezpečnostních hledisek, postoj Likudu byl určen převážně ideologickými hledisky. Ve snaze zabránit možnosti územního kompromisu budoval Likud osady nejen ve strategicky důležitých oblastech, ale rovnou po celé délce a šířce Západního břehu.

Bez ohledu na to, jaká strana byla u moci, chování Izraele po červnové válce roku 1967 v záležitosti osad doplatilo na zásadní problém. Budování osad bylo dědictvím doby před dosažením nezávislosti, kdy hranice Palestiny ještě nebyly ustáleny. Sionistické hnutí proto usilovalo o aktivní politiku skupování půdy a zakládání osad, aby mohlo posílit své územní nároky. Tato politika se nazývala „vytváření reálného stavu věci“. Jejím cílem bylo uplatnit nároky na daná území a předejít budoucím vyjednáváním. Nicméně v roce 1948 se Izrael stal suverénním státem a následujícího roku podepsal dohody o příměří se všemi svými arabskými sousedy – Egyptem, Transjordánskem, Sýrií a Libanonem. Jednalo se o jediné mezinárodně uznávané hranice, které kdy Izrael měl. Budování osad mimo tyto hranice bylo u suverénního státu neobvyklé, bylo hrubým porušením mezinárodního práva, konkrétně pak Ženevských úmluv.

Budování židovských osad na arabských územích nutně podněcovalo a dále vyostřovalo konflikt a znovu přesunulo pozornost z mezistátní na vnitrospolečenskou úroveň. V praxi to znamenalo zabírání arabské půdy a, v obecnější rovině, zavádění vojenské vlády nad civilním obyvatelstvem se vším, co k tomu patří. Tento konflikt mezi izraelskou armádou a palestinskými guerillovými organizacemi postupně zasáhl civilní obyvatelstvo na obou stranách. Izraelská armáda se z prvotřídní pravidelné armády přeměnila v okupační armádu, řečeno ještě ostřeji, v nástroj koloniální represe. Poté, co Izrael získal na britské koloniální moci v roce 1948 svou nezávislost, stal se sám moderní koloniální mocností. Jeho udržení se na těchto územích mělo přinejmenším tolik co do činění s loupením půdy jako s bezpečností. Mimoto izraelský bezpečnostní koncept byl zcela jednostranný. Povinností izraelské armády bylo chránit židovské osadníky, neexistovala žádná paralelní odpovědnost za ochranu původního obyvatelstva. V následujících měsících a letech po šestidenní válce se Izrael chlubil osvícenskou politikou, kterou měl prosazovat na Západním břehu a v Gaze. Avšak osvícenská okupace je sama o sobě protimluv, stejně jako třeba čtyřboký trojúhelník. Tím, že se Izrael stal okupující mocností, ztratil svou morální převahu. S rostoucím počtem osadníků okupujících stále větší rozlohu země stupňovali Palestinci svůj odpor a izraelská armáda stupňovala své represivní akce.

Izraelci pohlíželi na pásmo Gazy jako na semeniště politického extremismu a náboženského fanatismu. Co ale měli sklon přehlížet, byla skutečnost, že na situaci, která dostala pásmo Gazy do tak žalostného stavu, nesou sami svůj díl viny. S územím o rozloze pouhých 360 kilometrů čtverečních je Gaza jednou z nejhustěji obydlených oblastí světa. Je domovem obrovského množství válečných uprchlíků z let 1948 a 1967. Podmínky v uprchlických táborech jsou výsměchem civilizačním hodnotám. Vedle této nepopsatelné bídy a utrpení se zde nacházely bohaté židovské kolonie, obehnané ostnatým drátem a bedlivě střežené jednotkami izraelské armády. V roce 2005 žilo v Gaze 1,4 milionu Palestinců a méně než 8 000 Izraelců. Přesto Izraelci kontrolovali 25 procent celého území a 40 procent tamní zemědělské půdy. Není proto divu, že se pásmo Gazy stalo líhní extremismu, fanatismu a sebevražedných atentátníků.

První intifáda neboli povstání vypuklo 9. prosince 1987 v Gaze a odtud se rozšířilo na Západní břeh. Během několika dní byla okupovaná území zaplavena vlnou pouličních lidových demonstrací a obchodních stávek nebývalého rozsahu. Obdobně neočekávaná byla masová účast na těchto nepokojích, zapojily se desítky tisíc obyčejných civilistů včetně žen a dětí. Demonstranti pálili pneumatiky, házeli kameny a molotovovy koktejly na izraelská auta, oháněli se železnými tyčemi a mávali palestinskými vlajkami. Tím byla dána norma odporu proti izraelské vládě. Izraelské bezpečnostní síly použily veškerý dostupný arzenál, aby nepokoje potlačily: obušky, pendreky, slzný plyn, vodní děla, gumové projektily i ostrou munici. Namísto toho nepokoje nabraly na intenzitě.

Vypuknutí intifády bylo zcela spontánní. Lokální palestinské elity ani vedení OOP v Tunisu předem nic nepřipravovaly ani neplánovaly. Avšak OOP rychle využila protiizraelských lidových nepokojů a po boku nově zformovaného národního sjednoceného vedení začala hrát vůdčí roli. Intifáda původně nebyla národním povstáním. Své kořeny měla v chudobě, v nuzných životních podmínkách uprchlických táborů, v nenávisti vůči okupaci a především v ponížení, které museli Palestinci v předchozích dvaceti letech snášet. Ale vyvinula se ve vyjádření zásadního politického významu. Jejím konečným cílem bylo národní sebeurčení a vytvoření nezávislého palestinského státu existujícího po boku Izraele. Z tohoto pohledu může být intifáda vnímána jako palestinská válka za nezávislost.

Jeden rys intifády neměl v palestinské historii obdoby: intifáda byla vůbec prvním případem občanských nepokojů, které zasáhly všechny sociální vrstvy a skupiny. Vzbouřila se celá populace, což výrazně přispělo ke zvýšení úrovně politického uvědomění a utváření sdílené národní zkušenosti. Byla to mimořádná ukázka národní soudržnosti, povstání se účastnily jak městské, tak zemědělské oblasti. Výsledkem bylo, že během prvních měsíců dokázala víc, než desetiletí trvající vojenské operace OOP. Přinejmenším alespoň někteří izraelští lídři připustili, že i vojenská síla má své limity a že nemusí existovat vojenské řešení toho, co je v podstatě politický problém. Armáda může porazit jinou armádu, ale nemůže porazit národ.

V palestinském táboře podněcoval politický úspěch politickou umírněnost. Na straně jedné pozvedla intifáda morálku, posílila hrdost a sebevědomí palestinské komunity. Na straně druhé nepřinesla konec izraelské okupace a v průběhu bojů se životní podmínky obyvatel Palestiny rapidně zhoršily. Místní lídři zjistili, že mírová iniciativa je zásadní. Obávali se, že by intifáda mohla skončit, aniž by dosáhla konkrétních politických výsledků, v důsledku čehož začali vyvíjet nátlak na vedoucí představitele OOP v Tunisu, aby splnili podmínky, které by umožnily zahájit jednání s Izraelem.
Hlavní proud OOP se postupem let začal přiklánět k umírněnější pozici, ale v obavě z odtržení militantní frakce organizace se jednoznačným tvrzením ohledně svých pozic vyhýbal. Nyní však nastal okamžik pravdy.

Předseda OOP Jásir Arafat se při strukturování politického programu ujal vedení. Na setkání Palestinské národní rady, konaném v polovině listopadu 1988 v Alžíru, získal Arafat většinu k historickému rozhodnutí uznat legitimitu Izraele, přijmout všechny příslušné rezoluce OSN od 29. listopadu 1947 a akceptovat princip řešení vzniku dvou států. Požadavek získat celé území Palestiny, uvedený v Palestinské národní chartě, byl nakonec pohřben. Byla však vydána deklarace nezávislosti pro miniaturní stát rozkládající se na Západním břehu a v Gaze, s východním Jeruzalémem jako hlavním městem. Tento obrat v palestinském politickém myšlení se shodoval s nástupem tvrdé vlády Likudu, v čele s Jicchakem Šamirem, k moci. Právě když Palestinci přistupovali k územnímu kompromisu, Izrael se od něj vzdaloval. Odmítnutí deklarace palestinské národní charty bylo absolutní a naprosté. Na izraelské straně nebylo s kým jednat.

Izraelský postoj vůči OOP se změnil až poté, co se k moci v roce 1992 vrátila Strana práce pod vedením Jicchaka Rabina. Rabin byl prvním izraelským lídrem, který se na politické frontě přiblížil Palestincům. Devět měsíců tajných jednání v norském hlavním městě vyvrcholilo vzájemným uznáním mezi vládou Izraele a OOP a deklarací principů přechodné samosprávy. Dohoda z Osla, jak vešla jednání ve známost, byla podepsána 13. září 1993 v Bílém domě a byla stvrzena slavným potřesením rukou Rabina s Arafatem. Podepsáním dohody uznal Izrael OOP za zástupce palestinského lidu, OOP odmítla násilí a obě strany se zavázaly k řešení vzájemných zásadních sporů mírovou cestou. Nutno dodat, že dohoda představovala pouze skromný začátek dalšího řešení těchto sporů. Všechny skutečně zásadní záležitosti – status Jeruzaléma, práva uprchlíků z roku 1948, hranice Palestiny – byly ponechány coby „setrvalý stav“ k dalšímu jednání na konec pětiletého přechodného období. Všechna tato témata byla diskutována v červenci 2000 na summitu v Camp Davidu, ale nebylo dosaženo žádné shody. Summit tak poukázal na selhání mírového procesu v Oslu. Pro případ neúspěchu byla navržena protichůdná vysvětlení, obě strany se pokoušely na sebe vzájemně svalovat vinu. Podle mého názoru bylo nejzásadnějším izraelským porušením podstaty dohody pokračující rozšiřování osad na Západním břehu. Postoj Izraele byl velmi nečestný.

Jeho rétorika byla mírová, ale jeho činy odhalovaly skrytý záměr, jímž byla územní expanze na úkor palestinského obyvatelstva.

V dané situaci bylo jen otázkou času, kdy dojde k zásadnímu otřesu. A k němu došlo 28. září 2000, když šéf opozice Ariel Šaron záměrně vykonal provokativní návštěvu muslimských posvátných míst ve Starém městě v Jeruzalémě. Muslimští věřící se vzbouřili a začali házet kameny, na což izraelské bezpečnostní složky reagovaly nebývalým užitím síly. Zahájily palbu gumovými projektily a ostrými náboji, výsledkem byl vysoký počet zraněných. Jen v prvních měsících vystřelily jednotky izraelské armády v různých lokalitách 1 300 000 nábojů na necelých 100 000 demonstrantů. Palestinská policie část výstřelů opětovala a situace se rychle vymkla kontrole. Tak začala intifáda Al-Aksá.

Palestinci mohli být vyprovokováni nebývalou brutalitou izraelské moci, avšak používání střelných zbraní bylo chybou s nedozírnými historickými následky. Klíčem úspěchu první intifády byla její nenásilná povaha. Tím, že se Palestinské vedení v roce 2000 uchýlilo k použití násilí, porušilo svůj hlavní závazek vůči dohodě z Osla. Palestinské násilí zničilo izraelský mírový tábor; přesvědčilo Izraelce napříč celým politickým spektrem, že palestinský partner pro mír neexistuje. Tak byla vydlážděna cesta pro vítězství Ariela Šarona ve volbách konaných 6. února 2001. Šaron byl odjakživa zastáncem násilných řešení a obhájcem nejhrubší brutality vůči arabským civilistům. Očekávalo se, že s ním v čele bude izraelská válka proti palestinskému lidu bez okolků pokračovat.

Obě strany zaplatily za poslední vlnu násilí vysokou cenu, obzvláště pak Palestinci. Podle důkazů a čísel palestinské nevládní neziskové organizace Miftah byl celkový počet palestinských mrtvých během prvních čtyř let intifády 3 747, z toho bylo 819 dětí a 250 žen. Celkový počet mrtvých Izraelců byl 973, z toho 112 dětí a 289 žen. 27 484 Palestinců bylo zraněno. Izraelci zničili 7 440 palestinských domů, vyvrátili 1 116 913 stromů, zkonfiskovali 224 415 dunamů půdy a zničili dalších 72 951 dunamů. Hovoří tato fakta a čísla o občanské válce v Palestině? Ať už je odpověď jakákoliv, rozsah této lidské tragédie nelze popřít. Obě společenství jsou zjevně vtažena do inferna vzájemných masakrů a sebedestrukce.