Dan Rhodes: Profesor sněhem zavátý

V jinak prázdném rychlíkovém kupé proti sobě seděli dva muži. Ten starší se skrýval za rozloženými novinami. Jeho společník, odkvétající mladík vystupující pod jménem Hooyer, sledoval oknem venkovskou krajinu. Vagon sám byl vyhřátý, avšak stromy podél trati byly holé a rybníky zamrzlé. Mohly by se po nich promenovat kachny. Zajímalo by mě, jestli začne sněžit, mudroval Hooyer. Chladno je na to dost.

Jeho lenivé přemítání přerušilo několikeré zachrápání zpoza potištěné plachty. Korunovalo ho cosi jako pšššúúúffff. Neviditelná ruka složila deník a odhalila podrážděný obličej.

„Napíšete mi dopis, Hooyere.“

„Zajisté, pane profesore.“ 

Asistent otevřel počítač. Jeho prsty se vznesly nad klávesnici v očekávání přívalu slov. 

Učenec po chvilce strávené akademickým hlazením brady spustil: „Šéfredaktorovi Daily Telegraphu, Londýn. Pane, pokládám za nanejvýš skandální, že jste připustil, aby se Váš list stal fórem pro šíření nesmyslů. Dnes jste zveřejnili článek Justina Welbyho – uvozovky dole – arcibiskupa z Canterbury – uvozovky nahoře –, v němž rozebírá – uvozovky dole – svou víru – uvozovky nahoře. Hovoříme tu o muži, jehož život se ustavičně točí kolem víry v báchorky. Kdyby byl tento článek zařazen do Vašeho proslulého Koutku humoru a satiry, šlo by to svým způsobem pochopit, leč vydávat něco takového za seriózní text se vzpírá zdravému rozumu. To už byste stejně dobře mohl vykládat svým čtenářům, že existuje skřet s brunátným ciferníkem. S pozdravem Richard Dawkins – závorka – profesor – vykřičník, vykřičník, vykřičník, vykřičník…“ Vtom se profesor dlouze zamyslel. „… vykřičník. Na kolika vykřičnících jsme, Hooyere?“

Poskok je spočítal. „Tohle je pátý, pane profesore.“

„Hmmm… Čtyři by nestačily, šest už by bylo přespříliš. Vím s určitostí, že pět je za daných okolností přesně to pravé. Uzavřít závorku. Konec. Vložte to do té vaší e-mailové vymyšlenosti a pošlete, ano?“

„Pochopitelně, pane profesore,“ odvětil Hooyer. To je ale mozek, pomyslel si, když se vrátil k textu, aby si ověřil interpunkci a ujistil se, že jeho prsty samým vzrušením neudělaly překlep. Dokonale brilantní mozek.

Učený muž zavřel oči a z úst se mu začaly linout zvuky svědčící o tom, že znovu upadl do dřímoty. Oba se tak zabavili po svém a uniklo jim, že se na krajinu venku začínají snášet první vločky. Zpočátku to bylo jen takové nadýchané nic, stěží by se to dalo nazvat sněžením, ale zanedlouho se ty vločky změnily v nadělení a nebylo před nimi úniku.

Zima je tady.

Vlak se s trhnutím zastavil, což akademika probralo. „Co to má znamenat?“ zahřímal jako obvykle, když ho něco zburcovalo ze spánku. Chvíli mrkal, než se svět zase zaostřil a on se dedukcí dobral k podstatě problému. „Pčé. Jedna vločka, a celá země ztuhne.“

Poskok připojil výraz naznačující souhlas s páně profesorovým výrokem. Využíval ho ostatně hojně.

„Osvěžte mi paměť, Hooyere,“ vyzval ho učenec. „Kam že to jedeme?“

Asistent se zadíval do svých poznámek. „Do Horní Řitky, pane profesore, kde máte vystoupit v kulturním sále místní radnice a promluvit před Svazem žen všech Řitek na téma ‚Věda a neexistence Boha‘. Přednáška se má uskutečnit až zítra odpoledne, takže ji bezesporu stihneme.“ Zatímco hovořil, podivoval se nad tím, kde se v něm to sebevědomí bere. Žádná „jedna vločka“ – venku už se sypal sníh tak hustě, že zabílil strniště i cesty. Fičel prudký vítr a začínaly se tvořit závěje.

Vtom se reproduktor pod stropem probral a zaplavil kupé sdělením: „Vzhlm knpřznvm pčs knč křup tspjjzd vtrhvmdrc.“

„Jsme ve Walesu, Hooyere?“

„Nikoli, pane profesore. Míříme do srdce anglického venkova.“

„Tak proč na nás průvodčí mluví velšsky? Uznávám, je to hrdý jazyk, ačkoli tady mi to připadá nemístné.“

„To nebyla velština, pane profesore. Jen téměř nesrozumitelné hlášení.“

„Chcete mi tvrdit, že tohle měla být angličtina Jejího Veličenstva?“ rozzuřil se vědec. „Neslýchaná ostuda. Napíšu o tom jeden ze svých otevřených dopisů. Rozuměl jste snad jedinému slovu?“

Hooyer byl nadán neobyčejným talentem pro šifrování výroků nádražních tlampačů. „Vzhledem k nepříznivému počasí končí tento spoj jízdu v Trhovém Dírci.“

„Trhový Dírec? Fmf. O tom jsem nikdy neslyšel.“

Ani poskok ne. Otevřel znovu notebook a ulevilo se mu, když jeho modem nalezl slabý signál. Chvíli se radil s vyhledávačem a poté se s profesorem podělil o získané informace. „Je to městečko vzdálené jen několik kilometrů od místa, kde právě stojíme. Šest tisíc obyvatel.“

„Jak daleko je odtamtud na mou přednášku?“

Asistent se znovu poradil s počítačem a prohlédl si mapu shluku několika vesnic, známých jako Řitky. „Trhový Dírec se popisuje jako ‚brána Řitek‘, ale ty jsou bohužel ještě poměrně daleko. Nejblíž leží Dolní Řitka, nicméně i ta se nachází asi pět kilometrů od Dírce. Pak je tu Východní Řitka a Západní Řitka, mezi nimi Prostřední Řitka, pak následuje Údolní Řitka, Velká Řitka, a náš cíl Horní Řitka, ta leží celých osmnáct kilometrů od Trhového Dírce. Není moc pravděpodobné, že bychom se tam ještě dnes večer dotrmáceli.“

„Jenže my se musíme do Horní Řitky dostat za každou cenu. Tu cenu zde představuje víra, jestli mi rozumíte. Mám promluvit k ženám, z nichž mnohé jsou bláhové svíčkové báby. Naléhavě potřebují slyšet pravdu o náboženství od někoho, kdo má za sebou bohatou výzkumnou činnost na poli religionistiky.“

„Pokud přestane sněžit, dá se doufat, že zítra ráno zase dráhy provoz obnoví,“ uvažoval nahlas Hooyer. V jeho slovech se snoubila naděje s beznadějí.

Zatímco nehybně seděli, připadalo jim, že sněžení rozhodně nepolevuje. „Pff…“ pronesl profesor a podíval se na hodinky. „Nestihneme Ber nebo neber.“

Když sebou vlak konečně znovu trhl a začal se pozvolna sunout do své náhradní konečné, venku už z denního světla zbývalo jen pramálo. Hooyer v hloubi duše věděl, že se budou muset pídit po noclehu v městečku Trhový Dírec.

Ponořil se do hlubin internetu, aby toho o jejich dočasném domově zjistil co nejvíc. Pak začal telefonovat, a než se vlak dokodrcal do stanice, domluvil se s místním řidičem taxíku Davem, že na ně počká před nádražím a pomůže jim najít ubytování.

Šéf tu zprávu přijal s očividným zájmem. „Jen si to představte. Já, profesor Richard Dawkins, se budu vybavovat s řidičem taxíku jménem Dave. Zapamatujte si to, Hooyere, a jestli vám někdy někdo bude vykládat, že se pohybuji čistě ve vybrané společnosti a že se nedostanu do styku s obyčejnými lidmi, můžete ty pomlouvače ujistit, že jsme strávili čas s taxíkářem Davem z… Kam že to jedeme?“

Profesor i Hooyer byli sice zachumlaní v kabátech a šálech, a přesto se při postávání v chabém světle zastřešené verandy nádražíčka v Trhovém Dírci chvěli zimou. Asistent si spílal, že si včas nenatáhl ještě jedny ponožky.

Sníh vířil kolem nich a vichr ho naháněl do vysokých závějí. Některá zaparkovaná auta už byla úplně zapadaná. „Tohle je zatracená čina, pane profesore,“ prohodil. Vzápětí by tu nejapnost zadupal do země.

„Zatracená čina? Poslouchejte se, člověče, co to vypouštíte z úst. Zkuste to ještě jednou.“

Poskok se hluboce zastyděl. Na chvíli se zadumal. „Meteorologické podmínky jsou poněkud nevlídné, pane profesore.“

„To už je lepší. Zbývá tam sice prostor, na kterém by se ještě dalo zapracovat, a přece je znát pokrok.“

Netrvalo dlouho a zahlédli světle šedé auto, prodírající se čerstvě napadanými závějemi. Když popojelo blíž, objevil se i modrý nápis na dvířkách: TAXI DAVE.

„Mluvit budete vy, Hooyere.“

„Zajisté, pane profesore.“

„Brej podvečír, lidičky,“ pozdravil je šofér s mírným venkovským přízvukem. Nechal běžet motor, otevřel kufr a ujal se zavazadel. Vyjednavač se posadil dopředu, učenec dozadu, Dave pak vklouzl za volant. „Tak to s vaším cestováním vzalo zajímavej konec, co?“

„Dalo by se to tak popsat,“ připustil uvážlivě Hooyer. „Byl byste tak laskav a pomohl nám tu najít nějaké ubytování?“

„V tudle roční dobu to bejvá krapet složitější,“ odtušil Dave a obezřetně se rozjel. „Většina místních penzionů na zimu zavírá. No co, obvolal jsem pár štací a našel jsem vám pokoj. U takovejch milejch postarších manželů – v létě nabízejí ubytování i se snídaní a nechali se umluvit, že vás k sobě vemou, i když je skoro konec listopadu. Že prej vás přeci nenechají umrznout na ulici.“

„Báječné,“ ocenil Hooyer. „Děkuji vám. Probral jste s nimi onu nepříliš podstatnou záležitost týkající se kompenzace?“

„É… čeho?“

„Nenaznačili vám ti dobří lidé, jaký dopad budou mít jejich mimosezonní ceny na náš rozpočet?“

„É?“

„Kolik to bude stát?“

„Ále nic. Ubytujou vás zadarmo. Nakonec jste vandrovníci, který přepadla chumelenice, že jo. My už jsme tady holt takoví.“

„Tak to je od nich velice milé,“ pravil Hooyer. Pocítil nevyhnutelnou reakci svého těla na to, že bylo zahrnuto laskavostí: zahřálo ho u srdce.

Taxikář pomalu zdolával zavátou silnici.

„Já už pak rači zvostanu doma,“ sdělil jim ještě. „S manželkou a se třema svištěma. Mám sice zimní gumy, ale ani s nima toho v týhle fujavici moc nenajezdím.“

Jeho vůz byl na silnici jediný.

Profesor oslovil ze zadního sedadla svého poskoka. „Zeptejte se ho, jaká je šance na to, že bychom se dostali do Horní Řitky.“

Hooyer už si vcelku zvykl na učencovu nechuť ke zdvořilostním rozhovorům a jistou zdráhavost zapojovat se do debat přímo, pokud zrovna nešlo o odborné záležitosti či o vzrušenou polemiku. Než ale stačil přetlumočit příslušnou otázku, Dave odpověděl:

„To závisí na počasí. Prej jsou Řitky zapadlý. A jestli bude tendle nečas pokračovat, nevidím to růžově.“

„Zeptejte se ho, jestli tu nemají nějakou helikoptéru, kterou bychom si mohli pronajmout. Tohle je stav nouze. Mám tu přednést významný projev.“

„Žádnou helikoptéru tady nemáme, čéče, ale mohli bysme vás tam vodvízt na valníku, pokavaď ho zapřáhnem za traktor. Jenže ani na to bych v týhle chumelenici ňák moc nespolíhal. Na cestě je pár slušnejch krpálů a do rána napadají tak dva metry.“

„Nějak se tam dostaneme, Hooyere. Třeba i na koňském hřbetu, pokud to bude situace vyžadovat.“

Dave se na chvíli zamyslel. „Řikáte Horní Řitka? Vy tam jako máte přednášet?“

Asistent upřesnil za svého šéfa: „Ano, pan profesor zítra odpoledne promluví ke Svazu žen všech Řitek.“

Šofér natočil hlavu a zadíval se do zpětného zrcátka. „Šťouchněte do mě šnytlíkem – je to von, že jo? Profesor Dawkins.“

„Přesně tak,“ potvrdil Hooyer.

„Tak to si teda pokládám za náramnou čest, že se veze zrovínka v mým tágu. Viděl jsem plakát na tu jeho přednášku, když jsem tudle jel do Řitek se starou Aggií. Skoro jsem si řikal, že bych tam moh zajít taky, ale je to spolčení ženskejch, víme? Nepustily by mě přes práh, ledaže bych se převlík za jednu z nich.“ Dave se nad tou představou zachechtal, ba i Hooyer se osmělil mírňounce pousmát. Jenom profesor zachoval kamennou tvář, aby dal najevo, že podle něj tu není nic k smíchu.

„Náhodou jsem čet vaše knížky,“ dodal řidič.

„Myslíte, že vážně četl moje knížky, Hooyere? Prostý taxikář z venkova? Taxikář jménem Dave?“

„Jasně, čéče. I když vám bych asi neměl řikat čéče, že jo? Budu vám odteďka řikat pane profesore.“

„Zeptejte se ho, co si myslí o Rozšířeném fenotypu, Hooyere. Pro ten jsem měl vždycky slabost.“

„Todle jsem zrovna nečet,“ přiznal šofér.

„Tak možná Řeku z ráje?“

„É… no, todlenc taky ne.“

„Pak by mě zajímalo, které pojednání tedy četl?“

„To o genech a o Bohu. Moc zajímavý, pane profesore.“

„Logická volba, Hooyere, ale stejně mě těší, že moje práce, byť zrovna ta stylově poněkud podbízivá, se dokáže dotknout života někoho tak všedního, jako je tady Dave.“

„Já jsem sakra všední týpek, to máte recht,“ prohodil zvesela taxikář, „ale rád na štaflu sem tam něco přelousknu. Tak, panstvo – jsme v cíli.“

Zastavili před kamenným stavením, jehož dveře obrůstaly zmrzlé šlahouny šípkových růží. Pěšina k domu byla proházená a posypaná. Viditelně se tu na hosty přichystali.

„Jsou to hodný lidi,“ ubezpečil zákazníky znovu Dave, když otevřel kufr auta a vytáhl polovinu zavazadel. „Vikář v důchodu a jeho manželka… v důchodu.“ Odnesl bagáž ke dveřím a zákazníci vystoupili z vozu.

„Křesťané, Hooyere,“ pronesl profesor a s leskem v očích se zahleděl k domovním dveřím. Dokonce mu zacukaly koutky. „Křesťané! Připomeňme si moje motto.“

„Bůh neexistuje.“

„Ne, tohle ne. To druhé.“

„Na to jsem odborník já.“

„To taky ne. Mám na mysli Přívětivost především.“

„Zajisté, pane profesore. Přívětivost především.“ Poskok od něj takové motto ještě neslyšel, nicméně nepochyboval o tom, že se ho šéf svědomitě přidrží. Nesporně nadělá z jejich postarších hostitelů fašírku co nejpřívětivěji. A on, jeho věrný Hooyer, bude tomu představení přihlížet z královské lóže.

Může si snad přát něco lepšího?