Salman Rushdie: Dva roky, osm měsíců a jednadvacet nocí

Navzdory všemu, co bylo na toto téma napsáno, je o pravé povaze džinů, bytostí stvořených z ohně bez kouře, známo jen velmi málo. Vášnivě se diskutuje například o tom, zda jsou dobří nebo zlí, ďábelští nebo neškodní. Všeobecná shoda panuje v tom, že jsou rozmarní, náladoví a prostopášní, dokážou se velmi rychle pohybovat, měnit velikost i podobu a plnit smrtelníkům mnohá přání, pokud se jim zachce nebo jsou-li k tomu přinuceni, a že jejich pojetí času se zásadně liší od lidského.

Neměli by být směšováni s anděly, přestože některé staré příběhy mylně tvrdí, že největším z džinů byl samotný Ďábel, padlý anděl Lucifer, syn Jitřenky. Dlouhá léta také panovaly dohady ohledně jejich příbytků. Část dávných příběhů hanlivě tvrdila, že džinové žijí mezi námi na zemi, v takzvaném „nižším světě“, v rozvalinách a na mnoha nečistých místech – na smetištích, hřbitovech, v latrínách, kanálech, a kdekoliv je to možné, na hnojištích.

Podle těchto pomlouvačných klevet prý uděláme dobře, když si po každém styku s džinem řádně umyjeme ruce. Zapáchají a přenášejí nemoci. Nejvýznačnější vykladači však odedávna tvrdili to, co dnes již dobře víme: že džinové žijí ve svém vlastním světě, odděleném od toho našeho závěsem, a že tento „horní svět“, někdy nazývaný Parístán neboli Čarovná říše, je velmi rozsáhlý, přestože jeho povaha nám zůstává utajena.

Tvrdíme-li, že džinové jsou nelidsky krutí, neříkáme snad nic nového, ale lidé mají se svými kouzelnými protějšky společné alespoň některé vlastnosti. Například v otázce víry jsou mezi džiny stoupenci všech náboženství na zemi, ale existují i džinové bezvěrci, jimž připadá představa bohů a andělů stejně zvláštní jako lidské rase samotní džinové. A přestože jsou mnozí džinové amorální povahy, přinejmenším část těchto mocných tvorů zná rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi cestou pravé a levé ruky.

Někteří džinové umějí létat, jiní se plazí po zemi v podobě hadů nebo pobíhají jako obrovští psi, štěkají a cení tesáky. V moři a někdy i ve vzduchu na sebe berou podobu draků. Někteří z nižších džinů si při pobytu na zemi nedokážou uchovat svou podobu nadlouho. Tato beztvará stvoření někdy tajně pronikají ušima, nosem nebo očima do těl lidí a nějaký čas je obývají, než se jich nabaží a opustí je. Jejich hostitelé bohužel zaplatí za takovou zkušenost životem.

Džinové ženského pohlaví neboli džinky bývají jakožto ženské přeludy z ohně bez kouře ještě tajemnější, rafinovanější a nepřístupnější. Existují džinky líté a džinky láskyplné, ale je možné, že tyto dva různé druhy představují ve skutečnosti jeden a týž – že zuřivou duši dokáže uchlácholit láska a milující stvoření může podlé zacházení vyburcovat až k zuřivosti, jež je mimo chápání smrtelníků.

Toto je příběh o jedné džince, mocné princezně džinů, pro její mistrné ovládání blesku známé jako Princezna blesku, která před dávnými časy, ve dvanáctém století, jak bychom řekli my, milovala jednoho smrtelníka, o jejím četném potomstvu a o tom, jak se po dlouhé nepřítomnosti vrátila na zem a znovu, tedy alespoň načas, se zamilovala, než vytáhla do války.

Je to také příběh o mnoha jiných džinech, mužských i ženských, létajících i plazivých, dobrých, zlých i takových, kteří se o morálku nestarají, a o době krize, době vymknuté z kloubů, jíž říkáme doba podivna a která trvala dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, což v součtu znamená tisíc a jednu noc. A ano, od oněch časů již uběhlo dalších tisíc let, ale tehdejší doba nás všechny jednou provždy změnila. Zda k lepšímu či horšímu, to rozhodne až naše budoucnost.

V roce 1195 byl velký filozof Ibn Rušd, bývalý kádí neboli soudce v Seville a poslední dobou osobní lékař Abú Júsufa Jakúba v jeho domovské Córdobě, formálně zavržen a zostuzen pro své liberální myšlenky, jež byly pro stále mocnější berberské fanatiky, kteří se arabským Španělskem šířili jako mor, zcela nepřijatelné, a poslán do vyhnanství do vesničky Lucena nedaleko svého rodného města, vísky plné Židů, kteří už si nemohli říkat Židé, neboť předchozí vládnoucí dynastie al-Andalúsu, Almorávidé, je přinutila konvertovat k islámu.

Ibn Rušd, filozof, který už nesměl šířit své myšlenky a jehož dílo bylo zakázáno a knihy spáleny, se mezi Židy, kteří si nemohli říkat Židé, okamžitě cítil jako doma. Byl oblíbencem chalífa současné vládnoucí dynastie, Almohadů, jenže oblíbenci vycházejí z módy a Abú Júsuf Jakúb připustil, aby fanatici velkého znalce Aristotela vypudili z města.

Filozof, který nemohl hlásat svou filozofii, žil v úzké nedlážděné ulici ve skromném domku s malými okny a velmi ho tížil nedostatek světla. Otevřel si v Luceně lékařskou praxi a pověst bývalého lékaře samotného chalífa mu získala pacienty; všechny své úspory pak použil k tomu, aby získal skromný podíl na trhu s koňmi a financoval výrobu velkých kameninových džbánů, v nichž Židé, kteří už si nemohli říkat Židé, uchovávali a prodávali olivový olej a víno.

Jednoho dne krátce po začátku vyhnanství se na jeho prahu objevila dívka stará asi šestnáct jar s líbezným úsměvem na rtech, neklepala ani ho jinak nerušila v přemýšlení, jen stála a trpělivě čekala, až si jí všimne a pozve ji dál. Sdělila mu, že právě osiřela, nemá žádný příjem, ale nechce pracovat v nevěstinci, a že se jmenuje Dunjá, což neznělo jako židovské jméno, protože židovským jménem si říkat nesměla, a jelikož byla negramotná, neuměla ho napsat. Řekla mu, že to jméno jí dal jeden pocestný, že prý je řeckého původu a znamená „svět“, což se jí zalíbilo.

Ibn Rušd, překladatel Aristotela, jí to nevyvracel, neboť věděl, že to slovo opravdu znamená „svět“ hned v několika jazycích, a nechtěl vypadat jako pedant. „Proč ses pojmenovala po světě?“ zeptal se jí. Dívka se mu zahleděla do očí a odpověděla: „Protože přivedu na svět velký počet potomků a ti, kteří ze mě vzejdou, se rozšíří po celém světě.“

Ibn Rušd se jakožto rozumově založený člověk nedovtípil, že Dunjá je nadpřirozená bytost, džinka, příslušnice rodu džinů: urozená princezna tohoto rodu na pozemské dobrodružné výpravě, hnaná vášnivým zaujetím pro lidské muže, zvlášť ty velmi nadané. Vzal ji pod svou střechu jako hospodyni a milenku a ona mu v nočním tichu šeptala do ucha své „pravé“ – tudíž falešné – židovské jméno, jež bylo jejich tajemstvím.

Jak ve svém proroctví naznačila, byla neobyčejně plodná. V následujících dvou letech, osmi měsících a osmadvaceti dnech a nocích třikrát otěhotněla a pokaždé přivedla na svět hned několik dětí – nejméně sedm a jednou dokonce jedenáct či možná devatenáct, protože záznamy jsou neurčité a nepřesné. Všechny děti po ní zdědily její nejcharakterističtější rys: chyběly jim ušní lalůčky.

Kdyby byl Ibn Rušd zběhlý v okultních vědách, uvědomil by si, že jeho děti nejsou potomky lidské matky, jenže byl příliš ponořen do vlastního nitra. (Někdy si říkáme, že měl – spolu s celými našimi dějinami – vlastně štěstí, že ho Dunjá milovala pro jeho ostrovtip, neboť svým přílišným sobectvím by jen těžko v někom dokázal probudit lásku.)

Filozof, který nemohl filozofovat, se bál, že jeho děti po něm zdědí smutné dary, jež mu byly zároveň pokladem i prokletím. „Tenkou kůži, prozíravost a prostořekost,“ vyjmenoval je, „a tím pádem budou příliš citlivé, budou vidět příliš jasně a mluvit příliš otevřeně. Budou zranitelné vůči světu, který se považuje za nezranitelný, pochopí jeho proměnlivost, byť sám se považuje za neměnný, dříve než ostatní vycítí, co přijde, poznají, že na bránu přítomnosti se sápe barbarská budoucnost, zatímco ostatní lpějí na zchátralé, prázdné minulosti. Budou-li mít naše děti štěstí, zdědí jen tvoje uši, ale jelikož jsou nepochybně i moje, budou si bohužel nejspíš příliš brzy myslet a slyšet příliš mnoho včetně toho, co je myslet si a slyšet zapovězeno.“

„Vyprávěj mi nějaký příběh,“ dožadovala se Dunjá často v posteli v prvních dnech jejich soužití. Ibn Rušd rychle přišel na to, že navzdory zdánlivému mládí umí být jak v posteli, tak mimo ni náročná a umíněná. Byla proti němu jako pouhý ptáček nebo píďalka, ale často měl pocit, že je v ní víc síly než v něm samém. Byla radostí jeho stáří, energii od něj však vyžadovala v míře, jaké byl jen těžko dlouhodobě schopen. Ve svém věku toužil v posteli někdy jen spát, ale Dunjá v jeho přání zdřímnout si spatřovala projev nepřátelství. „Když se budeš celou noc milovat,“ přemlouvala ho, „budeš se cítit odpočatější, než kdybys celé hodiny prochrápal jako kanec. To ví přece každý.“

Ve svém věku už se do stavu požadovaného pro sexuální akt nedostával snadno, zvlášť několik nocí po sobě, ale ona v jeho stařeckých potížích se vzrušením viděla jen důkaz toho, že ji nemiluje. „Když tě žena přitahuje, jde to přece samo,“ tvrdila, „kolik nocí chceš. Já jsem nadržená pořád a můžu se milovat donekonečna, žádnou stopku v sobě nemám.“

Když zjistil, že její tělesný žár lze uhasit vyprávěním, trochu se mu ulevilo. „Vyprávěj mi nějaký příběh,“ vybídla ho, stulila se mu do podpaží a on si s rukou položenou na její hlavě pomyslel, dobrá, dnes večer mám pokoj, a jal se jí kousek po kousku představovat příběh svého myšlení. Používal slov, která mnohé z jeho současníků šokovala, včetně „rozumu“, „logiky“ a „vědy“, což byly tři pilíře jeho úvah, ideje, jež přivedly jeho knihy na hranici. Ta slova v Dunje probouzela obavy, ale strach ji vzrušoval, a tak se k němu přitulila blíž a řekla: „Drž mi hlavu, když už do ní naléváš svoje lži.“

V jeho nitru zela hluboká, smutná rána, protože měl za sebou porážku: s mrtvým Peršanem al-Ghazálím z Túsu, protivníkem, který byl už pětaosmdesát let po smrti, prohrál svou životní bitvu. Al-Ghazálí napsal před sto lety knihu nazvanou Vyvrácení filozofů, v níž napadl řecké myslitele, jako byl Aristoteles či novoplatonici, a jejich spojence, Ibn Rušdovy slavné předchůdce Ibn Sínu a al-Fárábího.

Al-Ghazálího postihla v jedné chvíli krize víry, ale pak se opět stal největší metlou filozofie v dějinách. Filozofie není schopna dokázat existenci Boha, poškleboval se, ani to, že není možné, aby existovali dva bohové. Filozofie věří v nevyhnutelnost příčiny a následku, čímž zeslabuje moc Boha, který by mohl, pokud by si zamanul, snadno změnit následky a zeslabit účinnost příčin.

„Co se stane,“ zeptal se Ibn Rušd Dunji, když je obestřelo noční ticho a mohli hovořit o zakázaných věcech, „dostane-li se zapálený klacík do kontaktu s klubkem bavlny?“

„Bavlna samozřejmě vzplane,“ odpověděla.

„A proč se tak stane?“

„Protože tak to je,“ odvětila, „oheň olízne bavlnu a ta se stane jeho součástí, tak to prostě chodí.“

„Přírodní zákony,“ dodal, „příčina má svůj následek,“ a její hlava pod jeho něžným dotykem přikývla.

„Nesouhlasil,“ pokračoval Ibn Rušd a ona věděla, že má na mysli al-Ghazálího, svého přemožitele. „Prohlásil, že bavlna začne hořet, protože to Bůh chce, protože v božím vesmíru je jediným zákonem boží vůle.“

„Takže kdyby Bůh chtěl, aby bavlna oheň uhasila, kdyby chtěl, aby se oheň stal součástí bavlny, dokázal by to?“

„Ano,“ přikývl Ibn Rušd. „Podle toho, co al-Ghazálí napsal, by to Bůh dokázal.“

Zamyslela se. „To je hloupost,“ řekla nakonec. I ve tmě ucítila, že mu ústa ve vousaté tváři zkřivil odevzdaný úsměv, v němž se mísil cynismus s bolestí. „Řekl by, že to je pravá víra,“ dodal na vysvětlenou, „a že nesouhlasit s tím by bylo… nekonzistentní.“

„Takže když si Bůh zamane, stát se může cokoliv,“ dodala. „Člověk by se mohl třeba přestat dotýkat nohama země a začal by chodit ve vzduchu.“

„Zázrak se stane tehdy,“ poznamenal Ibn Rušd, „když Bůh prostě změní pravidla hry, a nerozumíme-li tomu, pak jen proto, že Bůh je v zásadě nepopsatelný, což znamená, že je nad naše chápání.“

Znovu se odmlčela. „Předpokládejme, že předpokládám,“ pravila po chvíli, „že Bůh neexistuje. Předpokládejme, že bys mi vnutil předpoklad, že ‚rozum‘, ‚logika‘ a ‚věda‘ v sobě mají kouzlo, které činí Boha zbytečným. Je možné předpokládat, že by takový předpoklad vůbec byl možný?“ Cítila, jak ztuhl. Teď svými slovy naháním strach jemu, napadlo ji, a jistým zvláštním způsobem ji to potěšilo. „Ne,“ odsekl stroze. „To by byl opravdu hloupý předpoklad.“

Sám napsal knihu Vyvrácení vyvrácení, v níž al-Ghazálímu odpovídal, třebaže je dělilo sto let a tisíce mil, ale i navzdory kousavému názvu zůstal vliv mrtvého Peršana neotřesen a nakonec to byl Ibn Rušd, kdo se dočkal potupy a jehož kniha skončila na hranici, kde ji strávil oheň, protože k tomu Bůh v danou chvíli prostě dal svolení. V celém svém díle se snažil nalézt soulad mezi slovy „rozum“, „logika“ a „věda“ a slovy „Bůh“, „víra“ a „Korán“, ale neuspěl, přestože s nesmírnou obratností argumentoval z pozice laskavosti, poukazuje prostřednictvím citátu z Koránu na to, že Bůh musí existovat kvůli zahradě pozemských potěšení, již poskytl lidstvu: A nesesíláme snad prostřednictvím dešťových mračen hojnost vody, abychom z ní dali vyrůst obilí a rostlinám i hustě zarostlým zahradám?

Byl náruživým amatérským zahradníkem a měl dojem, že argument z pozice laskavosti dokazuje jak existenci Boha, tak jeho v podstatě laskavou, svobodomyslnou povahu, ale vyznavači krutějšího Boha ho porazili. Teď lehával, nebo v to aspoň věřil, s konvertovanou Židovkou, kterou zachránil před nevěstincem a jež mu uměla nahlížet do snů, v nichž se s al-Ghazálím přel jazykem nesmiřitelných, jazykem horlivosti zacházejícím až do krajnosti, který by ho v bdělém stavu odsoudil do rukou kata.

Zatímco Dunjá kynula a přiváděla v malém domku na svět jedno dítě za druhým, ubývalo v něm prostoru pro Ibn Rušdovy exkomunikované „lži“. Jejich intimní chvilky polevily a vystřídaly je potíže s penězi. „Pravý muž se staví k důsledkům svých činů čelem,“ vyčítala mu, „zvlášť když věří v příčinu a následek.“

Jenže vydělávání peněz nikdy nepatřilo k filozofovým silným stránkám. Obchod s koňmi byl zrádný, plný lichvářů, a zisky byly mizivé. Na trhu se džbány panovala silná konkurence, ceny byly nízké. „Účtuj víc svým pacientům,“ radila mu popuzeně. „Měl bys něco vytěžit ze svého někdejšího věhlasu, i když ten je dnes poněkud zašlý. Co jiného ti zbývá? Nestačí být jen stvůrou, která plodí děti. Uděláš děti, přivedeš je na svět, musíš je nakrmit. V tom je ‚logika‘. To dá ‚rozum‘.“ Dobře věděla, jaká slova proti němu použít. „Neudělat to,“ vzkřikla vítězoslavně, „je známkou nekonzistentnosti.“

(Džinové mají v oblibě zlato, drahokamy a další třpytivé věci a často ukrývají své poklady v podzemních jeskyních. Proč tedy princezna džinů nevykřikla u vchodu do jeskyně s poklady Otevři se a šmahem jejich finanční problémy nevyřešila? Protože si zvolila lidský život a partnerství jako „lidská“ manželka lidského stvoření, a byla touto volbou vázána. Odhalit před milencem svou pravou povahu v této pozdní fázi by znamenalo odhalit něco jako zradu či lež dřímající v jádru jejich vztahu. A tak zůstala zticha a bála se, aby ji Ibn Rušd neopustil. Nakonec to stejně udělal; ze svých vlastních lidských pohnutek.)