Básník Borkovec: Česká poezie zmizela z novin, dnes je viditelnější díky autorským čtením

Za částečnou reakci na to, že česká poezie koncem 90. let minulého století zmizela z tištěných novin a časopisů, považuje básník Petr Borkovec rozšíření fenoménu autorských čtení v tuzemských kavárnách a klubech.

„Přesun poezie do klubů znamenal pro básnickou scénu důležitý vzmach,“ prohlásil ve čtvrtek Borkovec, podle něhož je dnes česká básnická obec malá, ale pevná. „Ti lidé se mají rádi a navzájem se reflektují. Zajímají se jeden o druhého, jsou ochotni debatovat o svých textech či překládat texty jiných autorů, které podporují jejich poetiku. To vše scénu rozšířilo a pro mě to částečně vynahrazuje absenci poezie v tisku.“

Borkovec hovořil na čtvrteční diskusi o české a německé poezii, kterou uspořádal pražský Goethe-Institut. Šlo o první večer z cyklu, jenž se bude konat následující dva roky a jehož cílem je srovnat situaci české a německé lyriky po roce 1990 za účasti autorů i teoretiků z obou zemí.

Přestože rozšíření autorských čtení pro veřejnost je podle něj součástí obecného vzedmutí klubové scény a malých kaváren v Česku, pro Borkovce je důležité, že takové prostory nadále vznikají a s poezií už ve svém programu od začátku počítají.

„Obec, která zná autory z živého provozu, pak představuje i kupní sílu. Díky existenci autorských čtení se prodá o trochu víc knih,“ prohlásil Borkovec, jenž sám pořádá autorská čtení v pražské kavárně Fra.

Básnických sbírek vydávaných stejnojmenným nakladatelstvím se dnes podle Borkovce prodává v průměru okolo 150 až 200 výtisků.

Otázkou, zda básnické sbírky nekupují jen sami básníci, do debaty vstoupila německá spisovatelka a překladatelka z italštiny Dagmar Leupoldová.

„Dělá mi starost, že jsou to sice vitální, ale malé kruhy. Rostlinám se také daří ve skleníku, ale tam jsou v umělých, nikoliv přirozených podmínkách,“ uvedla Leupoldová, která se v této metafoře obává, co by se stalo, kdyby se jednou „skleník rozbil“, jak řekla.

„Občas mám pocit, že lyriku konzumují ti, co ji sami vytváří. Podle mě by tu měla být určitá propustnost, schopnost poezie oslovit i někoho, kdo sám není lyrikem. Je důležité, aby ti, kdo produkují dobrou prózu či poezii, vylezli z těch skrytých klubů, aby to nebyly jen takové pašerácké akce,“ prohlásila.

Proti tomu se ohradila další účastnice diskuse, německá básnířka a vydavatelka Daniela Seelová. „Představa, že existují skryté kouty lyriky, že se poezie přesunula do zákulisí a nezajímá nikoho až na pár lidí, je jedno z nejhorších klišé,“ reagovala Seelová, podle níž je básnická scéna nyní jen taková, jaká může být v dnešní Evropě obecně zažívající roztříštění zájmů a pozornosti.

Literární historik Karel Piorecký v diskusi prohlásil, že v Česku každoročně vychází okolo 400 básnických titulů. „Kvantitativně tam tedy problém není,“ konstatoval Piorecký, podle něhož ale česká poezie přesto trpí jistou uzavřeností a básníkům leckdy stačí, že se navzájem potkávají na autorských čteních.

Piorecký to ilustroval na příkladu toho, že básníci do svých textů umisťují vzkazy jeden druhému. „Je to intertextualita, která existovala vždy, ale v tomto kontextu možná dokresluje onu uzavřenost,“ podotkl.

Podle Pioreckého se české poezii a obecně literatuře nepodařilo zareagovat na nástup digitálních formátů tak pružně jako například výtvarnému umění. „To mělo odvahu zpochybnit svoji totožnost, kdežto literatura je v tomto ohledu pořád tím klasickým obrazem na stěně,“ přirovnal.

Piorecký lituje, že se v Česku od rozšíření internetu v druhé polovině 90. let intenzivněji nehovořilo o tom, co to pro prózu a poezii může znamenat. Přesto si literární historik ani dnes nemyslí, že by klasická tištěná kniha neměla budoucnost, jak se podle něj prorokovalo při nástupu internetu stejně jako kdysi v dobách, kdy se rozšiřovala televize.

„S příchodem nových médií se jen přeorganizovaly pozice mediálního světa. Teď je otázka, jak nově a produktivně hledat místa pro tištěná média a knihu obecně,“ dodal Piorecký.

Podle Daniely Seelové už se básníci v Německu a Rakousku s nástupem internetu vypořádali. „Digitální prodeje poezie rostou, ale stejně tak žije tištěná kniha a daří se jí skvěle. Za posledních patnáct let vznikla řada nových míst pro autorská čtení i nová nakladatelství. Paralelně s tím se rozšiřuje i digitální prostor,“ uvedla Seelová.

Přestože na německojazyčné scéně podle ní existují autoři pracující s digitální poezií a vytvářející „lyriku pro aplikace“, neznamená to, že by opadal zájem o tištěné knihy. „Jen je stále více básníků, podle nichž texty nepatří pouze na stránku knihy. Nabízejí je k performativní práci a integrují je do tance nebo výtvarného umění. Tím přispívají ke vzniku dalších hybridních, hraničních oblastí poezie,“ dodala.

Diskusní cyklus nazvaný Tady a teď: rozhovor české a německé poezie bude pokračovat nejpozději v říjnu debatou mezi básníky Petrem Hruškou a Marcelem Beyerem.