Miguel de Cervantes: Persiles a Sigismunda

Z úzkého ústí podzemní kobky, a spíš hrobu než vězení mnoha živých těl v ní pohřbených, se ozýval nářek barbara Corsicurba. A třebaže ten strašlivý a děsný řev bylo slyšet široko daleko, nikdo souvisle nerozuměl důvodům, které vyslovoval, leda ubohá Cloelia, kterou v hlubině uzavřelo její neštěstí.

Postarej se, Cloelie, říkal ten barbar, aby tak, jak je, s rukama dozadu svázanýma, vystoupil sem nahoru, připoutaný na laně, které spustím, ten mládenec, kterého jsme ti před dvěma dny předali; a dobře se rozhlédni, jestli je tam mezi ženami z posledního lovu některá, jež by zasluhovala naši společnost a rozkoš z jasného nebe nad našimi hlavami a prospěšný vzduch, který nás obklopuje. 

Mezitím spustil dolů hrubé konopné lano a na něm zakrátko on a další čtyři barbaři vytáhli nahoru důkladně pod pažemi upoutaného mladíka, na pohled devatenácti- nebo dvacetiletého, oděného po námořnicku v hrubém plátně, a bez jakékoli nadsázky krásného. 

Nejprve se mu barbaři postarali o pouta a provazy, jimiž měl dozadu svázané ruce. Potom mu načechrali vlasy, jež mu jako bezpočet prstýnků z ryzího zlata pokrývaly hlavu. A otřeli mu tvář zastřenou prachem, a tehdy se odhalila tak podivuhodná krása, že zasáhla a rozněžnila nitro těch, kteří jej provázeli jako jeho kati.

Obličej krásného mládence neprozrazoval nejmenší sklíčenost. Naopak, s očima, jak se zdálo, veselýma pozvedl tvář, rozhlédl se po nebi a jasným neznepokojeným hlasem řekl:

„Děkuji ti, nezměrné a dobrotivé nebe, že jsi mě přivedlo umírat tam, kde tvé světlo zahlédne mou smrt, a ne v temných děrách, odkud právě vycházím, zastřených ponurými stíny. Vždyť netoužím umírat jako zoufalec, protože jsem křesťan, ale mé neštěstí je tak veliké, že mě vyzývá a téměř nutí, abych si to přál.“

Žádnému z těchto důvodů barbaři však nerozuměli, protože byly vysloveny v jiném jazyce, nežli byl ten jejich. Takže když ti čtyři nejprve zakryli východ kobky velkým kamenem a uchopili svázaného mládence, došli s ním k přístavu, kde měli dřevěný vor, jehož polena byla spletená silnými liánami a pružným proutím.

Tento výtvor jim sloužil, jak se později ukázalo, jako plavidlo, na němž se dopravovali na druhý ostrov, vzdálený odhadem necelé dvě tři míle.

Naskočili potom na trámy a doprostřed usadili zajatce, a na to jeden z těch barbarů uchopil velikánský luk, který byl na voru, a potom co do něj nasadil dlouhý šíp s pazourkem na hrotu, rychle ho napnul, namířil na mladíka jako na svůj cíl a dával najevo, že mu chce prostřelit hruď. Ostatní barbaři se chopili hrubých tyčí seříznutých do podoby vesel, jeden dělal kormidelníka a dva hnali vor k druhému ostrovu.

Krásný mládenec, jenž na okamžik s obavou očekával zásah hrozivého šípu, pokrčil ramena, sevřel rty a v hlubokém mlčení zvedl své oči a v srdci prosil nebe, ale ne proto, aby ho vysvobodilo z bezprostředního a krutého nebezpečí, ale aby mu dalo odvahu strpět je.

Když to spatřil barbarský lukostřelec, jenž věděl, že tohle není způsob, jakým má být mladík usmrcen, a protože mladíkova spanilost našla slitování v jeho srdci, nemínil prodlužovat jeho muka tím, že bude mířit šípem na jeho hruď, a tak odhodil luk, přistoupil k němu a posuňky mu dal, jak nejlépe mohl, na vědomí, že ho nechce zabít.

To se tam dělo, když plavidlo mezitím dospělo do půli úžiny tvořené oběma ostrovy a v ní se náhle zvedla bouře a dřeva voru se rozpojila, a aniž tomu mohli nezkušení plavci zabránit, vor se rozpůlil a na jedné části skládající se ze šesti trámů zůstal mládenec, jenž se teď nestrachoval jiné smrti než té, že utone.

Vodní víry zvedly vodstvo, navzájem se střetly protivětry, barbaři se utopili, trámy se spoutaným zajatcem vypluly na otevřené moře a vlny se přes něho valily tak, že mu nejen bránily spatřit nebe, ale upíraly mu možnost prosit je o slitování nad vlastním neštěstím. A ono se slitovalo, neboť stále zuřivé vlny, které ho co chvíli zaplavovaly, nestrhly jej z trámů a nevzaly ho s sebou do propasti: i když měl ruce dozadu spoutané a nemohl se držet ani si jinak pomoci.

Tímto způsobem, jak bylo řečeno, vyplul na širé moře, které se poněkud zklidnilo a utišilo, když se znovu objevil výběžek ostrova, kam trámy zázračně zamířily a zachránily se před zuřivým mořem.

Unavený mladík se posadil, a když se rozhlédl na všechny strany, téměř vedle sebe objevil loď, kterou tam stranou rozbouřeného moře opravovali jako v bezpečném přístavu. Rovněž ti z lodi objevili trámy a na nich náklad, a aby zjistili, co to může být, spustili na vodu člun a pluli se podívat, a když tam našli tak velice zbědovaného a neméně krásného mládence, horlivě a soucitně ho dopravili na svou loď, kde svým novým nálezem vzbudili u všech pozornost.

Mladík vystoupil nahoru v cizím náručí, ale protože se ze samé slabosti nemohl udržet na nohou — neboť po tři dny nejedl — a protože jej vlny tak zřídily a poničily, hlučně se svalil na palubu lodi, jejíž kapitán s urozenou myslí a s vrozeným soucitem přikázal, aby mu byla poskytnuta pomoc.

Pospíšili potom jedni, aby mu sňali pouta, a jiní, aby mu přinesli jídlo a vonná vína, s jejichž pomocí se zemdlenému mládenci vrátilo vědomí, jako by ze smrti přešel do života, a tehdy upřel zrak ke kapitánovi, jehož zdvořilost a bohatý šat k sobě vábily pohled, ale i jazyk, a řekl mu:

„Dobrotivé nebe nechť ti oplatí, vzácný pane, dobro, které jsi mi prokázal, neboť stěží se unese sklíčenost ducha, jestliže se nepodpoří pokleslé tělo. Moje neštěstí mi brání, abych se ti odvděčil za toto dobrodiní, leda jen poděkováním. A jestliže se připustí, aby ubohý chudák vyslovil o sobě nějakou chválu, pak vím, že co se týče vděčnosti, nikdo na světě mě nepředstihne.“

A potom se pokusil zvednout a jít políbit kapitánovi nohy, ale slabost mu to nedovolila, protože třikrát to zkusil a třikrát upadl na podlahu. Když to kapitán viděl, rozkázal, aby jej zanesli do podpalubí a přikryli dvěma polštáři, aby jej svlékli z mokrých šatů a oblékli mu jiné, suché a čisté, a potom jej nechali odpočívat a spát.

Stalo se, jak kapitán přikázal. Mlčky tomu byl poslušný mládenec a v kapitánovi se znovu probouzel obdiv, když jej viděl zase stát na nohou, ve svěžím stavu, a potom na něho začala dorážet touha co nejrychleji se dozvědět, kým mladík je, jak se jmenuje a z čeho pochází příčina, která jej vrhla do takových nesnází.

Protože však u kapitána zdvořilost byla silnější než přání, chtěl, aby se nejdříve ošetřila mládencova slabost a teprve potom se splnila jeho vůle.