Jiří Fajt: Panovník měl v Čechách vždy auru nedotknutelnosti, zdědili ji Masaryk i Zeman

S živelným zápalem líčí historik a ředitel Národní galerie Jiří Fajt málo známé detaily a souvislosti života Karla IV., prvního císaře s pražskou adresou. A hned zkraje podotýká, že je pitomost nazývat Karla IV. Otcem vlasti.

Výstava, kterou o českém králi a římském císaři Fajt připravil, začne v neděli v pražské Valdštejnské jízdárně.

HN: Proč je pitomost říkat Karlovi IV. Otec vlasti?

Otec vlasti, latinsky Pater patriae, to poprvé zaznělo v pohřební řeči Vojtěcha z Ježova. My to ovšem musíme vnímat v úplně jiném kontextu, než jak to vytvořilo obrozenecké devatenácté století. Je to termín používaný i pro jiné středověké panovníky, a dokonce i pro papeže. Vlastí je míněn zemský okrsek. Je to tedy člověk, který měl velkou moc.

HN: Zdůrazňování Karlova zvláštního vztahu k Českému království je tedy přehnané?

Karel byl už za svého života viděn dvěma způsoby. Když se podíváte do kronik, je to patrné. Záleží, jestli vezmete do ruky českou, nebo německou. Čeští kronikáři samozřejmě Karla oslavují, byli mu blízcí, uvědomovali si, jak nesmazatelné jsou jeho zásluhy – to není možné relativizovat, i dnešní tvář Prahy je v podstatě tváří karlovské Prahy.

Když ale máte v ruce kroniku z historického území Svaté říše římské, vidíte úplně jiný obraz Karla IV. Podstatně kritičtější. Řada z autorů těch kronik byli městští kronikáři. A Karel IV. využíval říšská města velmi pragmaticky jako finanční zdroj.

HN: Jak přesně je využíval?

Uvaloval na ně speciální platby. Dal jim například do povinnosti, že město musí zaplatit tažení vojska.

HN: Jiná města císař nevyužíval?

Takto tvrdě využíval jen říšská města, jen nad nimi měl přímou moc. Ještě byla města šlechtická a biskupská. Tam už neměl takové možnosti. Jeho byl například Kolín, Cáchy, Norimberk, Štrasburk, Frankfurt. Tam si instaloval svoje úředníky, nejvyšší byl říšský rychtář.

Jiří Fajt: Panovník měl v Čechách vždy auru nedotknutelnosti, zdědili ji Masaryk i Zeman

Dalších 20
fotografií

HN: Císař Karel IV. měl ale oponenty zejména mezi šlechtici, ne?

Napětí vůči císaři v německy mluvících zemích ovlivnili hodně Habsburkové. Karel totiž na počátku 60. let 14. století přistihl Rudolfa IV. Habsburského inflagranti. Dokázal, že Rudolf, který toužil Karla sesadit a stát se císařem místo něj, falšoval listiny, aby si přisvojil vyšší titul arcivévody. Byl jen vévoda. Je trochu pikantní, že Rudolf byl Karlův zeť.

HN: Jak jej přistihl?

Karel si z Itálie pozval Franceska Petrarku a pověřil ho studiem dokumentů, o kterých měl pochybnosti. Petrarca vyhotovil studii, na základě které Karel Rudolfa zesměšnil a dokázal jeho podvod.

Tato trapná situace započala rivalitu mezi Habsburky a Lucemburky, která trvala generace. Už před polovinou 15. století si Habsburkové s císařem vyřizovali účty ústy svého dvořana Piccolomina, pozdějšího papeže. Piccolomini napsal kroniku, která byla hojně opisována a měla velký vliv na tehdejší vzdělance. O Karlovi v ní píše, že by byl býval velkým císařem, kdyby se říši věnoval tolik co Čechám. A tady má původ i ta bohemocentrická interpretace Karlovy osobnosti. Piccolomini byl první, pak přišel veliký císař Maxmilián I., který prohlásil, že Svatá říše nezažila horší morovou epidemii, než byl Karel IV.

HN: Měla ta rivalita i nějaké skutečné důsledky?

Ano, uvědomme si, co se stalo ve svatovítské katedrále – základní kámen k ní položil Karel IV. ještě se svým otcem Janem Lucemburským. Chrám slouží nejen ke korunovaci českých králů, ale i k pohřbům. Karel tam nechal vytvořit kryptu, kam uložili ostatky jeho manželek a také sám se v ní nechal pohřbít. Nad zemí byly náhrobky, s největší pravděpodobností ležely tam, kde dnes stojí habsburské mauzoleum. To je uprostřed křížení příčné lodi a východního chóru.

Pak ale přišli Habsburkové, kteří měli s Karlem IV. otevřený účet. Maxmilián II. nechá zřídit mauzoleum na místě náhrobků Lucemburků. Takže v Praze, v katedrále svatého Víta, se začala vymazávat lucemburská památka. My proto dnes nemáme ponětí, jak náhrobek Karla IV. vypadal. Známe jen epitaf.

A když nastoupil Rudolf II., nechal dokonce z lucemburské krypty vybrat tělesné pozůstatky všech pohřbených – ještě tam přibyl Ladislav Pohrobek a Jiří z Poděbrad. Všechny nechal přeložit do jediné rakve, kde se ostatky smíchaly dohromady. Ta rakev pak skončila v kryptě pod habsburským mauzoleem. Rudolf tak úplně vyčistil památku na Lucemburky. Tak se Habsburkové vyrovnali s Karlem IV.

HN: Zastánci Karla IV. tomu nezabránili?

Panovník se v Čechách vždy těšil posvátné úctě. Zdědili ji i prezidenti, Masaryk i Zeman. Požívají zázračné ochrany jakési aury nedotknutelného úřadu. Takže když Habsburkové rozhodli, že to tak bude, tak to tak bylo. Samozřejmě se souhlasem arcibiskupa.

HN: Měl Piccolomini pravdu v tom, že se Karel IV. věnoval Českým zemím víc než říši?

Neměl. Karel napsal pro říši Zlatou bulu, to byl základní zákoník. České království si přetvořil v základnu své moci. Otcovská linie měla kořeny v lucemburském hrabství, což bylo malé a slabé teritorium na to, aby odtud ovládl celou Říši římskou.

Karel chytře pochopil, že Praha může být tou pravou základnou, ale neudělal Prahu centrem království, ale přímo císařství. To je velmi důležité. Do té doby císař nebo panovník ve Svaté říši římské neměl žádnou centrální rezidenci. Neexistovalo hlavní město. Panovník trávil čas v sedle, cestoval mezi falcemi – většími i menšími opevněnými hrádky. Harcoval s velkým doprovodem, měl s sebou i kancelář. Zastavil se vždy na pár dní na některé falci, tam vydal listiny, uspokojil nároky tamních pánů, kteří po něm chtěli různá privilegia, trhová, vaření piva, možnost těžit v lesích a jiná. On jim to vydal a táhl dál. Karel je prvním panovníkem, který se opřel o jediné město. A tím se stala Praha.

HN: Jiná velká města nežárlila?

Měl ještě druhou oblíbenou rezidenci: Norimberk. Je archivně doložené, že tam byl třiasedmdesátkrát. Já jsem to sčítal, delší dobu byl samozřejmě v Praze, ale Norimberk je ve velmi těsném závěsu. V Norimberku našel velkou ekonomickou sílu. Bez něj by nevznikla možná ani Praha, jak ji dnes známe.

Jsem přesvědčen o tom, že norimberské peníze stojí za stavbou Karlštejna. Stříbrné doly v Kutné Hoře nemohly zvládnout ten obrovský nápor na finance. Karel ke svým počinům strašně potřeboval peníze. Založil Nové Město, to bylo svého času největší městské založení vůbec. Dobytčí náměstí, dnes Karlovo – největší náměstí na kontinentě. Půdorys, který Karel Praze vyměřil, vystačil městu až do industrializace. Navíc to trvalo pár let, za tři nebo čtyři roky nechal obehnat celé město zdí s věžemi. Dal zvýhodnění těm, kdo si tam postavili kamenný dům. Nemuseli platit daně. To město vyrostlo ze dne na den. Jsou to geniální kroky dobrého manažera.

HN: Promítá se pragmatismus i do jeho náboženského cítění?

Jeho náboženské cítění má silný politický rozměr. Karel IV. věděl, že středověký panovník je tím mocnější, čím kvalitnější má sbírku svatých, tedy relikvií. Věděl, že nejcennější jsou pašijové relikvie, ty z posledních dní Krista na zemi, a tak se na ně soustředil: ze Sainte Chapelle získal dva trny z trnové koruny, získal i hřeby, kterými měl být Ježíš přibit na kříž, získal částečku provazu, kterým byl při bičování připoután. Získal také houbu, kterou namáčeli do octa a podávali Kristu místo občerstvení, aby to utrpení na kříži prožil a neomdléval.

Karel IV. také vytvořil český relikviářový poklad, věnoval se českým zemským patronům. Ze svatého Václava učinil primase sboru českých patronů. K nim ale nepatří jen Václavova babička svatá Ludmila a benediktinský opat svatý Prokop, přidá také svatého Víta a svatého Zikmunda.

HN: Jak líčí Karla IV. ti kritičtí kronikáři z říšských měst?

Oni o něm píší jako o Karlu Lstivém. Byl velmi obávaný. Karel se neštítil nesplnit slovo, když viděl, že se mu to hodí jinak. Uzavíral mírové smlouvy, které měly jepičí trvání.

Středověký člověk byl šíleně emotivní, hned se tasily meče, problémy se řešily na bojišti. To uměl Karel taky, ale velmi vážil, jestli to nechá zajít tak daleko. Velmi intenzivně používal sílu slova a práva. Volal po právním státu – ustanovil český zákoník Majestas Carolina. S ním ale narazil. Stejný zákoník, který vytvořil pro říši, chtěl prosadit i v Čechách, ale neuspěl. Odpor české šlechty byl veliký. Říkala mu: „My máme svůj svět, který nám vyhovuje.“ To má jistou kontinuitu dodnes, snaha o české řešení. Karel narazil, a aby nemusel přiznat porážku, tak řekl, že ten dokument shořel.

HN: Kdy se například projevil jako nevybíravý pragmatik?

Zmiňoval jsem Norimberk. Víme, co uděl s tamními Židy: na začátku roku 1349 jim potvrdil svou ochranu, Židé vždy stáli pod královou ochranou. Byli jediní, kdo směl obchodovat s penězi. Procházela jimi lichva, křesťan to nesměl až do poloviny 14. století. Norimberští se tehdy rozhodli – skutečně to má původ u nich –, že si založí vlastní bankovní byznys. První banky známe z Florencie, ale na sever od Alp to byl Norimberk.

Patriciát, který měl tento záměr, potřeboval zlikvidovat konkurenci – tedy Židy. Pár měsíců poté, co král dal své privilegium norimberským Židům, jej v Praze navštěvují patriciové z Norimberka včetně Ulricha Stromera, jednoho z největších stoupenců císaře. A vladař se nechává přesvědčit, vydává jim trhové privilegium a povolí zlikvidovat židovskou čtvrť, která byla přímo pod císařským hradem. Po pogromu císař na místě synagogy založí Kapli Panny Marie. V Norimberku bylo povražděno na pět set Židů.

Avšak Karel se takto k Židům nechoval běžně. S pražskou komunitou dobře spolupracoval, nikomu nebyl zkřiven vlásek. V případě Norimberku ale vycítil, že se tam kumuluje kapitál, který potřeboval.

HN: A tak obětoval pět stovek poddaných.

Karel byl velmi pragmatický, chytře využíval nejrůznějších nástrojů k dosažení svého. Na pozadí stojí jeho výchova. Karel IV. na rozdíl od svých vrstevníků měl literátské vzdělání. Učil se gramatice, latině. Řada jeho vrstevníků toto odmítala. Výuka představovala kontakt s přísným učitelem, který skutečně své žáky trestal i fyzicky. Princátka i jejich rodiče se chtěli vyhnout autoritě učitelů, kteří by jim mohli vyčítat, kdyby něco neuměli a nebyli připravení. Princové měli být připravení na hrdé naplňování svého poslání, museli si posilovat svůj majestát. A nechat se ve středověku vzdělávat, to bylo v protikladu. Ani v Karlově případě to nebyla dobrovolná volba.

HN: Jak to, že ne?

Výchovy se mu dostalo na francouzském dvoře, kam ho otec jako sedmiletého poslal a kde si jej vzal pod ochranu francouzský král Karel – právě po něm si český kralevic vzal při biřmování jméno. Vzdělání mu přineslo mimo jiné velkou výhodu v tom, že se naučil sebekontrole. To bylo něco, čím se odlišoval od okolí.

V situaci, kdy ostatní tasili meče, on přemýšlel několik kroků dopředu, co má udělat, aby nakonec vyšel jako vítěz. Právě to jej v očích vrstevníků dělalo nebezpečným. Proto byl „Lstivý“. To nebylo ve středověku zvykem, věci se řešily mnohem přímočařeji. Karel byl chytrý, mnohdy vychytralý, ale dokázal dosáhnout velkých věcí. Jsou to kvality každé velké osobnosti.

HN: Takže se mu nestávalo, že by jednal v afektu?

Máme důkazy o tom, že i když se uměl ovládat, také byl impulzivní. V Norimberské kronice se píše, že jeden z jeho učitelů mu vyčítal, když něco neuměl, a student, jak byla dotčena jeho hrdost, se ohnal – zřejmě nějakým brkem, to se tam v detailu nepíše – a poranil tomu učiteli oko. Kronikář píše, že Karel potom k tomu učiteli velmi přilnul, že si byli celý život blízcí, že z něj udělal arcibiskupa a nakonec kardinála – to je samozřejmě Jan Očko z Vlašimi.

Historiografie uvádí, že Jan Očko přišel o oko při chirurgickém zákroku – jasně, ale už se dosud nikde nepsalo, proč muselo dojít k operaci. Karel mu prostě vypíchl oko.

HN: Jaké další historky se nikde nepíší?

Oficiálně jsou zamlčovány ty skutečnosti, které nepasovaly do obrazu takzvaného Otce vlasti. Třeba že „Otec vlasti“ na šest let předal české království do správy kupeckému synkovi z Braniborska. Byl jím Dětřich z Portic. Celých šest let zastupoval krále, Karel mu to předal i s regáliemi, to znamená s právy i povinnostmi panovníka. Pak se Karel vrátil, pochopil, že Dětřich je moc schopný a že by mu mohl přerůst přes hlavu, tak jej „povýšil“ jinam, aby se ho vlastně zbavil. Vyjednal mu s papežem arcibiskupský stolec v Magdeburgu. Což je blízko Dětřichovu rodišti.

Karel měl velký cit na lidi, jeho rádcové, to je jedna osobnost vedle druhé. Neopíral se ovšem o české šlechtice, protože věděl, že s nimi bude mít vždy problém, opíral se o cizí. Hlavně o Slezsko. Češi by bývali mohli vytvořit protikrálovskou kliku, s tím bojoval Jan Lucemburský a Karel se dokázal poučit.

HN: Na předchozí výstavě o Karlu IV., kterou jste také kurátoroval a jež se konala na Pražském hradě, platily složité rezervace. Nyní ve Valdštejnské jízdárně nic takového nebude?

Rezervace nebudou. Lidé neměli na Hradě šanci se tam dostat. Pokud bude takový zájem, že se vytvoří fronta, tak holt bude fronta. Nechci, aby se opakovala situace, že lidé přijeli, často z daleka, a dozvěděli se, že je vyprodáno. A zájem asi bude, už máme vyprodáno všech tři sta lektorovaných prohlídek, ale budeme přidávat další.

HN: Vy také budete provázet návštěvníky. Vaše lektorské hodiny jsou v podvečer, po zavírací době. Proč?

Už jsem to tak dělal na výstavě o Jagelloncích v Kutné Hoře a bylo to velmi populární. Musí to být po zavírací době, protože já to nezvládnu za méně než za tři hodiny. Ale zase by to mohlo mít krásnou atmosféru. Vždy se snažím vycítit, jakou náladu mají lidé v mé skupině. V Kutné Hoře jsme bývali i třeba až do půlnoci. Když uvidím zájem, tak to tak může být i tady.

HN: To máte tolik času?

Je to po pracovní době a mě to baví. To je smysl mé práce. Nedělám výstavy pro své kolegy. Jsem připraven trávit tady hodně času, neberu si žádnou dovolenou.