Joseph Roth: Příběh tisící druhé noci

Na jaře roku 18... začal šáh šáhů, svatý, vznešený a velký monarcha, neomezený panovník a král všech perských států, pociťovat obtíže, jaké ještě nikdy nepoznal.

Nejproslulejší lékaři říše nedokázali jeho nemoc vysvětlit. Šáh šáhů byl nanejvýš znepokojen.

Jedné bezesné noci povolal svého vrchního eunucha Patomina. Byl to mudrc a znal svět, ačkoliv nikdy neopustil dvůr. K němu šáh pravil:

„Jsem nemocen, příteli Patomine. Obávám se, že jsem velmi nemocen. Lékař říká, že jsem zdravý, ale já mu nevěřím. Věříš mu ty, Patomine?“

„Ne, ani já mu nevěřím!“ řekl Patominos.

„Domníváš se tedy také, že jsem těžce nemocen?“ otázal se šáh.

„Těžce nemocný – ne – to se nedomnívám,“ odvětil Patominos. „Ale nemocný! Nemocný určitě, pane! Je, pane, mnoho nemocí. Lékaři je nevidí, protože jsou vycvičeni všímat si pouze nemocí tělesných orgánů. K čemu však je člověku zdravé tělo se zdravými orgány, když jeho duše po něčem touží?“

„Jak víš, že po něčem toužím?“

„Dovoluji si to tušit.“

„A po čem tedy toužím?“

„To je věc,“ odpověděl Patominos, „o které bych musel chvíli přemýšlet.“

Eunuch Patominos se tvářil, jako by přemýšlel, pak pravil: „Pane, vaše touha se upíná k exotickým zemím, k evropským zemím například.“

„Nějaká dlouhá cesta?“

„Krátká cesta, pane! Krátké cesty přinášejí víc radosti než ty dlouhé. Z dlouhé cesty člověk onemocní.“

„A kam?“

„Pane,“ řekl eunuch, „v Evropě je mnoho zemí. Všechno záleží na tom, co vlastně člověk v těch zemích hledá.“

„A co si myslíš, Patomine, že bych měl hledat?“

„Pane,“ řekl eunuch, „tak ubohý člověk jako já neví, co by mohl velký panovník hledat.“

„Patomine,“ pravil šáh, „ty víš, že jsem se už týdny nedotkl žádné ženy.“

„To vím, pane,“ odvětil Patominos.

„A myslíš si, Patomine, že je to zdravé?“

„Pane,“ prohlásil eunuch a trochu se přitom pozvedl ze své úklony, „je třeba říci, že lidé mého zvláštního druhu té věci příliš nerozumějí.“

„Záviděníhodné.“

„Ano,“ odvětil eunuch a vztyčil se v celé své zaoblené velikosti. „Ty jiné muže z celého srdce lituji.“

„Proč nás lituješ, Patomine?“ zeptal se vládce.

„Z mnoha důvodů,“ odpověděl eunuch, „zvláště pak proto, že tihle muži jsou podrobeni zákonu změny. Je to klamný zákon, protože žádná změna není.“

„A jen tohle by mě uzdravilo?“

„Přesvědčení ne, pane,“ řekl eunuch, „ale zážitky, které člověk potřebuje, aby k tomu přesvědčení dospěl.“

„Jak docházíš k takovým poznatkům, Patomine?“

„Tím, že jsem vykleštěn, pane!“ odvětil eunuch a znovu se uklonil.

Poradil šáhovi šáhů vyrazit na dlouhou cestu. Navrhl Vídeň. Panovník si vzpomněl: „Mohamedáni tam byli už před mnoha lety.“

„Pane, tenkrát se jim bohužel nepodařilo vniknout do města. Na Štěpánské věži by jinak nestál kříž, ale náš půlměsíc!“

„Co bylo, to bylo. S rakouským císařem teď žijeme v míru.“

„Jistě, pane!“

„Jedeme!“ poručil šáh. „Oznámit ministrům!“

I stalo se, jak poručil.

Z počátku ve vagonu první třídy, později v zadní části lodi panuje nad ženami – seděl vrchní eunuch Kalo Patominos. Hleděl na rudě žhnoucí zapadající slunce. Rozložil koberec, vrhl se na zem a začal mumlat večerní modlitbu. Nepoznáni dorazili do Konstantinopole.

Moře bylo tiché jako dítě. Lehce a líbezně, jako by byla sama dítětem, plula loď do modré noci.

Několik dní křižovala šáhova svatební loď modré moře. Neboť nikdo se velkému vládci neodvážil říct, že je nutno čekat na odpověď perského vyslance ve Vídni. Po půldruhém dnu byl už šáh netrpělivý. Ačkoli se nestaral o kurz lodi, nemohl nezpozorovat, že se stále vynořuje tentýž kus pobřeží, který právě opustili. Také jemu začalo postupně připadat divné, že tak silná loď potřebuje tolik času, aby přeplula tak malé moře. Dal si zavolat velkovezíra a naznačil mu, že je nespokojen s nevalnou rychlostí plavby. Jenom to naznačil, neřekl to přímo. Neboť jestliže nevěřil žádnému ze svých sluhů, dokud se nalézal na pevné zemi, pak jim důvěřoval ještě méně, když se plavil po vodě. Zajisté byli i na moři v rukou božích, také však trochu v rukou kapitána.

Ostatně, kdykoli šáh pomyslil na kapitána, zneklidněl. Vůbec se mu nezamlouval, zvláště proto, že si nemohl vzpomenout, zda ho už někdy viděl. Byl totiž krajně nedůvěřivý. Dokonce i muže, kteří mu byli blízcí a důvěrně známí, snadno a rád podezříval. A co teprve ty, které vůbec neznal, nebo si na ně nevzpomínal? Ano, byl do té míry nedůvěřivý, že se nikdy neodvážil projevit jim svou nedůvěru – v dětinském a mocným pánům často vlastním přesvědčení, že jsou ještě vychytralejší než jejich sluhové. Proto také nyní velkovezírovi pouze opatrně naznačil, že se mu ono dlouhé ježdění sem a tam nějak nezdá. Avšak velkovezír, jenž asi rozpoznal, že šáh svou nedůvěru nehodlá vyjádřit, nedal nijak najevo, že nedůvěru cítí.

„Pane,“ řekl velkovezír, „i mně připadá nepochopitelné, že potřebujeme tak dlouhou dobu, abychom přepluli moře.“

„Ano,“ přitakal šáh, jako by ho na příliš pomalou plavbu upozornil svou poznámkou teprve velkovezír, „ano, máš pravdu: proč plujeme tak pomalu?“

„Museli bychom se, pane, zeptat kapitána!“ řekl velkovezír.

Kapitán přišel a šáh se otázal: „Kdy konečně dosáhneme pobřeží?“

„Velkomocný pane,“ odvětil kapitán, „život Vašeho Veličenstva je nám všem svatý! Svatější než naše děti, svatější než naše matky, svatější než panenky našich očí. Naše přístroje ohlašují bouři, i když se moře právě tváří tak mírumilovně. Dokud je Vaše Veličenstvo na palubě, musíme být tisícinásobně ostražití. Co je důležitější pro náš život, pro naši zemi, pro tento svět než posvátný život Vašeho Veličenstva? A naše přístroje bohužel ohlašují bouři, Veličenstvo!“

Šáh pohlédl na oblohu. Byla modrá, hladce vyklenutá, zářivá. Šáh se domníval, že ho kapitán obelhává. Neřekl však nic. Pravil jenom: „Mně se zdá, kapitáne, že tvoje přístroje nestojí za nic!“

„Zajisté, Veličenstvo,“ odpověděl kapitán, „ani přístroje nejsou vždy spolehlivé!“

„Právě tak jako ty, kapitáne,“ řekl šáh.

Najednou zpozoroval drobounký bílý mráček na okraji horizontu. Po pravdě řečeno: nebyl to ani mráček, byl to malý závoj, vlastně jen náznak nějakého mráčku. I kapitán to v témže okamžiku postřehl – a už jen doufal, že mu na pomoc přijde nějaký zázrak, že on a jeho lež, a jeho lživé, prolhané přístroje budou najednou v očích vládce všech věřících ospravedlněny.

Ale stal se pravý opak. Neboť: čím nepatrnější a jak výdech tenký mráček byl, tím mocnější byla šáhova zlost. Už se tak radoval, že přistihl velkovezíra a kapitána při hanebné lži – a teď přišla sama příroda – zrodil se mráček, a jak snadno z toho mohly být skutečné mraky!, a nakonec ještě dá za pravdu lživým přístrojům! S hněvivou pozorností sledoval šáh nepřetržitě se měnící tvary mráčku. Ten se brzy rozptýlil. Vítr ho trochu rozehnal. Pak se však zcelil ještě pevněji než předtím. Nyní vypadal jako závoj, smotaný do klubíčka. Pak se roztáhl do délky. Nakonec ztmavl a zhoustl.

Kapitán stál pořád ještě za šáhovými zády. I on pozoroval proměňující se tvary mráčku, rozhodně však nijak zlostně, nýbrž s potěchou. Ach ne: jak ho klamaly jeho smysly! Hněvivý a rozlícený otočil se šáh a ukázal kapitánovi svůj obličej jako nějaký nebezpečný, alový mrak plný krup. „Vy všichni se mýlíte,“ začal mocný vládce docela potichu, hlasem, který, téměř neslyšně, vycházel z neznámých pohnutek duše. „Vy všichni se mýlíte, když se domníváte, že vaše úskoky neprohlédnu. Neříkáš mi pravdu! Co mi to tu vyprávíš o svých přístrojích? Jakou bouři to předpovídají? Moje oko bude ještě dlouho tak jisté jako tvoje přístroje. Kolem dokola je nebe jasné a modré, zřídkakdy jsem viděl tak jasnou a modrou oblohu. Otevři oči, kapitáne! Řekni sám, cožpak nevidíš jen jediný, a ještě navíc tak malý mráček na horizontu?“

Kapitánův úlek byl velký, ale ještě mocnější byl jeho údiv. A ještě větší než jeho úlek a údiv byla jeho bezradnost. Byla vládcova zloba opravdová, nebo hraná? Vystavoval ho panovník zkoušce? Kdo to mohl vědět? Kapitán nežil nikdy v šáhově blízkosti, neznal jeho zvyklosti. Ten či onen příležitostně kapitánovi vyprávěl, že šáh někdy předstírá rozzlobeného, aby rozpoznal stupeň upřímnosti, jehož jsou jeho sluhové schopni. Naneštěstí myslel ubohý kapitán právě nyní na tento jediný, obecně ani trochu příznačný charakterový rys vládce, a rozhodl se být upřímný.

„Pane,“ řekl kapitán, „oči Vašeho Veličenstva právě spatřily tam na horizontu mrak.“

A nešťastný kapitán hnal svou odvahu tak daleko, že dokonce natáhl prst a ukázal na mráček, z něhož se mezitím stal skutečný, černomodrý mrak, který se hnal s hrozivým spěchem k lodi.

„Kapitáne!“ hřímal šáh, „chceš mě učit dívat se na nebesa? Nazýváš tamten světlý kousek mlhy mrakem? Necítíš sluneční paprsky?“

V tom okamžiku se ale událo něco nečekaného. Mrak, z něhož se v několika vteřinách stal mocný, vodou těhotný, modročerný bouřkový mrak plný deště, doputoval ke slunci a zatemnil svět.

Kapitán rozpřáhl obě ruce, a z jeho třesoucích se rtů už nevyšlo ani slovo. Vypadal, jako by chtěl říci: „Pane, ke své lítosti jsem nucen nechat promluvit nebe. Právě se chystá odpovědět Vašemu Veličenstvu místo mě.“

Šáh sice samozřejmě také viděl, jak se slunce zakabonilo. Ještě však dost dobře nevěděl, jestli se má těšit z čestnosti svých sluhů, kteří mu skutečně poskytli přesnou a pravdivou zprávu o blížící se bouři, nebo zda se má zlobit, že zaplatil za svou vlastní nedůvěru. Cítil, že je v nebezpečí a jeho pomýlení by se mohlo prozradit. To se rozhodně nesmělo stát, a proto poručil: „Ukaž mi své přístroje, kapitáne!“

Zatímco kráčeli po palubě, šáh vepředu, kapitán za ním, zatáhla se obloha ještě více, pokud se o něčem takovém dalo vůbec mluvit, s výjimkou úzkého, modrého pásu na severovýchodě. Na západě byly mraky dočista hrozivé a alové, v zenitu se světlaly a vypadaly přívětivěji. Na východě řídly takřka do laskavé bledosti. Kapitána, tři kroky za šáhem, se zmocnil opravdový, upřímný strach. Nyní to už nebyl jako předtím děs z vládce a vlastní lži, nýbrž bázeň před Alláhem, pánem světa, a před bouří, kterou tak lehkomyslně předpověděl. Poprvé měl kapitán tu čest ubytovat na své lodi šáha šáhů. Co věděl o zákonech diplomacie, ten dobrý kapitán? Už dvacet let křižoval moře, stále na tomto císařském parníku Achmed Akbar. Mnohou bouři zažil, ve svém mládí jezdil ještě na plachetnicích, tam se poprvé seznámil s mořskou plavbou. Nikdy od svého nástupu na trůn nepocítil tento šáh potřebu přeplout moře. Jemu, nebohému kapitánovi, se poprvé dostalo nebezpečného vyznamenání přepravit mocného vládce přes vodu. „My nesmíme v předepsaném čase dosáhnout pobřeží Evropy,“ řekl kapitánovi velkovezír.

„Jeho Veličenstvo je nanejvýš netrpělivé povahy a chce mít svá přání splněna, sotva je vysloví. Jistě mi ale rozumíte, kapitáne, že existují určité diplomatické překážky. Musíme nejprve vyčkat odpovědi Jeho Excelence našeho velvyslance. Po tu dobu se musíme snažit křižovat poblíž pobřeží. Kdyby Jeho Veličenstvo snad napadlo se vás na to zeptat, řekněte, že se obáváte bouře.“

Tak pravil velkovezír. A hle: opravdu se schylovalo k bouři. A přístroje ji přece vůbec neohlásily. Oznámila ji zkrátka lež, prostá lež! Kapitán byl věřící a obával se Alláha.

Vstoupili do kapitánovy kajuty. Bylo tu něco málo přístrojů, především však žádný, který by mohl něco vypovědět o blížící se bouři. Byla tam jen jedna velká buzola, anglický výrobek, pevně přišroubovaná ke kulaté desce stolu. Šáh se k ní naklonil.

„Co je to, kapitáne?“ zeptal se. „Vaše Veličenstvo, buzola!“ řekl kapitán. „Aha,“ pravil šáh. „Jiné přístroje nemáš?“ „Tady ne, Veličenstvo, ty jsou vedle, v pokoji inženýra!“ – „Tedy bouře?“ otázal se šáh. Už neměl nejmenší chuť vidět další přístroje, a kromě toho si upřímně přál příchod bouře. „Kdy už konečně začne ta bouře?“ zeptal se vlídně. „Odhaduji, až zapadne slunce!“ pravil kapitán.

Šáh kráčel, kapitán za ním. Když vystoupili na palubu, byl den již skoro tak temný jako opravdová noc. Spěchal k nim důstojník ve službě, běžel, hnal se. Něco kapitánovi hlásil ve výrazech, které šáh ještě nikdy neslyšel. Panovník šel dále, aniž se o ty dva zajímal. Přistoupil k zábradlí a s upřímným potěšením pozoroval pěnu útočících, ustupujících divokých vln, které stále znovu dorážely na loď. Ta se začala kývat. Svět se začal kymácet. Vlny byly jako zelené, černé, modré a šedé jazyky se sněhobílými okraji. Šáha náhle zachvátila silná nevolnost. Neznámá příšera hlodala a převracela se v jeho útrobách. Kdysi, vzpomněl si, když byl ještě jako chlapec nemocný, velmi nemocný, pociťoval podobnou nevolnost.

Kapitána se zmocnilo dvojí rozrušení. Za prvé byl jeho pán churavý, a za druhé se blížila právě ona bouře, kterou tak lehkovážně předem vylhal. Kapitán už nevěděl, o co by se měl horlivěji starat. Zda o bouři či o pánovy obtíže. Rozhodl se věnovat svou pozornost šáhovi. Tím spíš bylo na místě, aby nařídil zajet co nejblíž k pobřeží. Natažen, zabalen do několika pokrývek, ležel šáh na palubě. Osobní lékař, kterého tak nenáviděl, podle jeho mínění jediný člověk, kterému už nikdy v tomto životě nemohl uniknout, se skláněl nad nemocným vládcem. Činil, co bylo samozřejmé: vpravoval do šáha baldrián. První těžké dešťové kapky dopadaly na měkký samet stanu, který pro šáha postavili. Vítr tiše rozezníval kroužky spojující stěny stanu se třemi kovovými tyčemi. Šáhovi se ulevilo. Věděl, že se venku blýská, hrom poslouchal se slastným uspokojením. Jeho nevolnosti zmizely, žádný div! Loď stála tiše, sotva dvě námořní míle od pobřeží. Jen moře bubnovalo s trvalou zlobou na lodní boky.

Tuto bouři jako by velkovezírovi seslalo nějaké neobyčejné milosrdenství nebes. V hbitých člunech dosáhli tajemníci uprostřed noci Konstantinopole. Ve stejně rychlých člunech se příštího dne, kolem deváté hodiny ráno vrátili. Šáh ještě spal. Přinesli telegram vídeňského velvyslance: ve Vídni očekávají Jeho Veličenstvo. Vše je prý připraveno k přijetí...

Také bouře zanikla. Nové, omyté slunce zářilo mocně a radostně, jako kdysi, před dávnými časy, v první den svého stvoření.

I kapitán zářil. Také velkovezír zářil. Loď plnou parou klouzala vstříc Evropě.