Harper Lee: Postav hlídku

Už od Atlanty vyhlížela z okénka jídelního vozu s požitkem takřka fyzickým. Nad šálkem ranní kávy sledovala, jak poslední kopce Georgie zvolna mizí a jsou nahrazeny rudou hlínou, spolu s níž se objevují stavení s plechovými střechami usazená na umetených dvorcích, které porůstají charakteristické trsy sporýšů sevřené obílenými pneumatikami. Vesele se ušklíbla, když zahlédla první televizní anténu na střeše neomítnutého černošského domku; s jejich vzrůstajícím počtem její radost jen sílila.

Cestu domů obvykle podnikala letadlem, ale svůj pátý každoroční návrat z New Yorku se rozhodla uskutečnit vlakem na Maycombské nádraží. Zčásti kvůli tomu, jak při posledním letu málem umřela hrůzou, když se pilot rozhodl proletět tornádem; a pak také proto, že při cestě letadlem musel její otec vstávat ve tři ráno a urazit autem sto padesát kilometrů, aby ji mohl vyzvednout v Mobilu – po čemž ho čekal další dlouhý pracovní den. Bylo mu teď dvaasedmdesát let a ona už nepovažovala za správné vystavovat ho něčemu takovému.

Těšilo ji, že se rozhodla jet vlakem. Železnice se od dob jejího dětství změnila a ona se ráda nechala okouzlit neotřelostí zážitku: po stisknutí tlačítka na zdi se zjevil zavalitý džin v roli stevarda; na její rozkaz se z další stěny vysunulo kovové umyvadlo; byla tu toaleta, o kterou si mohl člověk opřít nohy. Slíbila si nenechat se vyvést z míry instrukcemi vyrytými na zdech svého kupé – jež dráhy nazývaly „lůžkovým oddílem“ –, ale když se předešlého večera ukládala ke spánku, podařilo se jí skončit omylem zastlaná do stěny, protože opomněla vzít v potaz pokyn ve znění STÁHNĚTE PÁKU DO SPODNÍ POLOHY A ŘÁDNĚ ZAJISTĚTE. Nemilou situaci naštěstí napravil průvodčí, ovšem také k jejím značným rozpakům vzhledem k tomu, že byla zvyklá spávat jen v kabátku od pyžama.

Bohudík právě procházel chodbičkou, když postelová past sklapla. „Mohu vám pomoct, slečno,“ houkl v odpověď na její tlumené bušení. „Nechoďte sem, prosím,“ zapřísahala ho. „Jen mi řekněte, jak z toho ven.“ „Dokážu to i otočený zády,“ ujistil ji, a svému slibu dostál.

Když se toho rána probudila, vlak právě projížděl nádražním uzlem a supěl kolem dvorků Atlanty, ale ona, poslušna dalšího nápisu na stěně, zůstala v posteli, dokud se za okny nemihlo městečko College Park. Oblékla se do maycombského úboru: šedých kalhot a černé košile bez rukávů, na nohy natáhla bílé ponožky a nazula mokasíny. Do cíle cesty sice zbývaly ještě čtyři hodiny, přesto jako by už teď slyšela tetiččino nesouhlasné odfrknutí.

Právě se pouštěla do čtvrtého šálku kávy, když vlak jako přerostlá husa zakejhal, minul svého na sever mířícího bratra a oddrkotal přes řeku do Alabamy.

Chattahoochee je široká, mělká a bahnitá, a dnes měla navíc málo vody: žlutá písčina zbrzdila její proud na pouhý pramínek. Možná zpívá jen v zimě, pomyslela si, ten verš si teď nevybavím. Píská si údolím? Ne. Psal vodnímu ptactvu nebo o vodopádu?

Rázně zaplašila bujaré nadšení, které ji přepadlo při myšlence, že se Sidney Lanier musel v jistých ohledech podobat jejímu dávno zesnulému bratranci Jozuovi Singletonovi St. Clairovi, jehož literární hájemství sahalo od černého pásu až k Bayou La Batre na pobřeží. Tetička často dávala bratrance Jozuu za rodinný vzor, který nelze jen tak opomenout: byl to báječný člověk, básník, předčasně vytržený ze světa v nejlepších letech, a Jana Luisa by si měla dobře zapamatovat, že dělal jejich rodině samou čest. I jeho portréty ukazují Finchovi v nejlepším světle – bratranec Jozue vypadal jako zanedbané dvojče Algernona Swinburna.

Jana Luisa se pro sebe usmála při vzpomínce na zbytek příběhu, který jí dopověděl otec. Bratranec Jozue byl skutečně předčasně vytržen ze světa, ale místo ruky Boží za tím stála ruka Cézarova:

Během univerzitních let studoval bratranec Jozue až příliš tvrdě a přemýšlel příliš hluboce; dokonce se vlastní pílí vyčetl přímo ze stránek devatenáctého století – nosil převlečník a vysoké jezdecké boty zhotovené na základě jeho návrhu kovářem. Bratranec Jozue byl zklamán a rozčilen autoritami, a tak se rozhodl vystřelit na rektora, který podle jeho názoru nebyl nikým jiným než mizerným vyvážečem splašek. Ač tvrzení bylo bezpochyby pravdivé, jednalo se o chabou omluvu útoku smrtící zbraní. Po mnoha úplatcích byl bratranec Jozue vykázán z lepší čtvrti a přesunut do státního ústavu pro choromyslné, kde pokojně dožil zbytek svých dní. Choval se prý všehovšudy rozumně, pokud tedy nepadla zmínka o rektorovi: to se mu obličej zkřivil a on zaujal postoj jestřába, ve kterém setrval po následujících osm hodin či ještě déle; nikdo a nic ho nepřimělo stanout na obou nohou, dokud na toho nenáviděného muže znovu nezapomněl. Ve světlých chvilkách četl bratranec Jozue ve starořečtině a zanechal za sebou útlý svazeček poezie vytištěný na vlastní náklady tiskárnou v Tuscaloose. Jeho básně předstihly svou dobu tak výrazně, že je doposud nikdo nedokázal rozšifrovat, tetička je přesto nonšalantně vystavovala na prominentním místě stolku v obývacím pokoji.

Jana Luisa se nahlas rozesmála a hned se začala rozhlížet, jestli ji snad někdo nezaslechl. Její otec měl vlastní způsob, jak sestřiny přednášky na téma vrozené nadřazenosti kteréhokoliv Finche podrývat: vždycky své dceři dopověděl i zbytek příběhu, tiše a vážně, i tak ovšem měla Jana Luisa občas dojem, že v Atikových očích zahlédla nezaměnitelnou čertovskou jiskřičku – anebo to byl jen odraz světla na brýlích? Nikdy si tím nebyla jistá.

Vlak i krajina za okny zpomalily do pozvolného kolébání, venku nic než pastviny a černé krávy od kolejí až po obzor. Jana Luisa začala přemítat, proč svou zem nikdy nepovažovala za krásnou.

Nádraží v Montgomery se těsnalo v ohybu řeky Alabama, a když vystoupila z vlaku, aby se trochu protáhla, pohltil ji návrat důvěrně známý svou šedí, světly a zvláštními vůněmi. Ale něco tu přece chybí, napadlo ji. Přehřáté ložiskové skříně, to je ono. Železničář procházející kolem vlaku se sochorem napřaženým k podvozku; chřestění a sykot vypouštěné páry, která stroj zahalí bělostnou mlhou, až si člověk připadá jako uprostřed ohřívací mísy. Tohle všechno teď jezdí na naftu.

Náhle ji bezdůvodně zaplavil dávný děs. Na tomhle nádraží nebyla dvacet let, ale když sem do hlavního města v dětství doprovázela Atika, pokaždé ji svírala hrůza, aby se rozkolébaný vlak nepřekotil do řeky a oni se v něm všichni neutopili. Strach se znovu rozplynul, sotva nastoupila do vagonu a vydala se vstříc domovu.

Stroj supěl skrz borové lesy, při míjení odstavné koleje na jedné z mýtin posměšně zahoukal na pestrobarevný muzeální kousek s parní lokomotivou vybavenou typickým trychtýřovým komínem. Stařičký vláček opatřený emblémem dřevařské společnosti byl tak maličký, že by takových jeho mladší nástupce dokázal spolykat několik. Greenville, Evergreen, Maycombské nádraží.

Kladla průvodčímu na srdce, aby jí nezapomněli zastavit, a protože šlo o postaršího muže, předem očekávala tradiční vtípek: vlak se do stanice přiřítí jako netopýr z pekla a zastaví až dobrých pár set metrů za nádražíčkem; konduktér se při loučení omluví se slovy, že málem zapomněl. Vlaky se mění, průvodčí zůstávají. Dělat si legrácky z mladých dam vystupujících na zastávkách na znamení patřilo k profesi a Atikus, který dovedl předvídat činy každého průvodčího od New Orleans až po Cincinnati, na ni bude jistě čekat sotva pět krůčků od místa, kde vystoupí.

Domov, to byl maycombský okres, území s politicky zmanipulovanými hranicemi nějakých sto deset kilometrů na délku a téměř padesát v nejširším bodě, divočina posetá maličkými osadami, z nichž největší je město Maycomb, správní sídlo okresu. Až do doby relativně nedávné byl zdejší okres od zbytku národa odříznutý natolik, že někteří jeho obyvatelé, neznalí politických tendencí Jihu v posledních devadesáti letech, ještě stále volili republikány.

Železnice sem nevedla, Maycombské nádraží – což byl jen zdvořilostní název vzhledem k tomu, že se nacházelo v abottském okrese – leželo celých třicet kilometrů od města. Autobusy jezdily sporadicky a zdánlivě odnikud nikam, ale federální vláda místní bažiny přeťala jednou či dvěma dálnicemi, čímž obyvatelstvu poskytla možnost volného pohybu. Nabízené příležitosti ovšem využila pouhá hrstka místních, a proč by také měli? Pro toho, kdo mnoho neočekává, tu bylo všeho dost.

Okres a město získaly jméno na počest plukovníka Masona Maycomba, muže, jehož přehnaná sebejistota a samolibá svéhlavost přinesly jen zmatky a debakl všem, kdo s ním vyjeli do války proti kríkským indiánům. Území, na kterém se se svým vojskem pohyboval, zahrnovalo mírně zvlněný terén na severu a na jihu rovinu zvolna přecházející v pobřežní planinu. Plukovník Maycomb, přesvědčený, že indiáni nenávidí boj v otevřené krajině, se jal pročesávat nejsevernější výběžky oblasti. Jakmile se jeho generál dozvěděl, že Maycomb bezúčelně bloumá v kopcích, zatímco Kríkové se ukrývají v každém jižně položeném borovém hájku, vyslal k plukovníkovi indiánského posla ze spřáteleného kmene se zprávou ve znění: Přesuňte se na jih, krucinál! Maycomb ovšem došel k názoru, že se musí jednat o kríkský úklad, jehož cílem je vlákat ho do pasti (cožpak je nevede modrooký rusovlasý ďábel?), spojeneckého posla zajal a rozkázal pochodovat ještě dál na sever, dokud se jeho vojsko beznadějně neztratilo v prastarých hvozdech, kde zbytek války přečkalo ve stavu značného ohromení.

Sotva uplynul dostatečný počet let, aby i plukovník nabyl dojmu, že generálova zpráva přece jen mohla být pravá, zavelel Maycomb k rozhodnému návratu na jih a cestou natrefil na osadníky putující do vnitrozemí, kteří ho informovali, že boje proti indiánům jsou takřka u konce. Jeho muži se s osadníky spřátelili tak hluboce, že z jejich spojení vzešli předci Jany Luisy Finchové, a plukovník Maycomb pokračoval až do dnešního Mobilu, aby se ujistil, že se jeho hrdinským činům dostane zaslouženého věhlasu. Verze událostí zaznamenaná v historických análech se tedy od skutečnosti značně odklání, ale tohle je pravda: ve zdejším kraji se ústně předává z generace na generaci a navlas stejně by průběh plukovníkova tažení vylíčil úplně každý místní rodák.

„… vemte si zavazadla, slečno,“ dolehl k Janě Luise portýrův hlas. Následovala ho z restauračního vozu zpátky do svého kupé a z náprsní tašky vytáhla dva dolary: jeden byl běžná praxe, druhý navíc za noční vysvobození ze zaklapnutého lůžka. Vlak se do stanice samozřejmě vřítil rychlostí blesku a zastavil až čtyři sta metrů za peronem, průvodčí se objevil s pobaveným úšklebkem na tváři a omluvou na rtech, že prý málem zapomněl. Jana Luisa mu úsměv oplatila a netrpělivě čekala, až portýr pod schůdky vlaku přistaví žluté štokrle. Pomohl jí na zem a ona mu podala dvojici bankovek.

Otec na ni nečekal.

Jana Luisa se zadívala směrem k nádraží a na malém nástupišti uviděla vysokého muže. Seskočil dolů a podél kolejí se k ní rozběhl.

Sevřel ji v prudkém objetí, potom se odtáhl a vášnivě ji políbil na rty. A ještě jednou, tentokrát něžně.

„Tady ne, Hanku,“ zamumlala blaženě.

„Mlč, holka,“ odtušil, její tvář pevně sevřenou v dlaních. „Zlíbám tě klidně i na schodech soudní budovy, když si to zamanu.“

Vlastník práva líbat ji na schodech soudu se jmenoval Henry Clinton, její dávný přítel, věrný společník jejího bratra a – bude­‑li v takovém líbání pokračovat – brzy i její manžel. Miluj si, koho chceš, ale vezmi si někoho ze svých, to byla zásada, kterou vyznávala takřka pudově. Henry Clinton patřil ke stejnému druhu, a tak jí ono mravní pravidlo najednou vůbec nepřipadalo obzvlášť tvrdé.

Ruku v ruce kráčeli po kolejích pro její kufr.

„Jak se vede Atikovi?“ chtěla vědět.

„Dneska ho zlobí ruce a ramena.“

„To pak nemůže řídit, co?“

Henry napůl pokrčil prsty pravé ruky a prohlásil: „Víc než takhle je nesevře. Když ho to chytne, musí mu slečna Alexandra zavazovat tkaničky a zapínat knoflíčky u košile. Ani břitvu neudrží.“

Jana Luisa potřásla hlavou. Byla moc stará, než aby spílala nespravedlnosti, ale ještě příliš mladá, aby dokázala přijmout otcovu ochromující nemoc jen tak bez boje.

„Copak se s tím nedá nic dělat?“

„Sama dobře víš, že nedá,“ odvětil Henry. „Denně bere sedmdesát gramů aspirinu a to je všechno.“

Zvedl její těžký kufr a společně zamířili k autu; Jana Luisa v duchu přemítala, jak se asi zachová ona, až přijde řada na ni a bolest ji bude svírat od rána do večera. Asi stěží jako Atikus – na přímý dotaz ohledně svého stavu vždy popravdě odpovídal, ale sám od sebe si nikdy nestěžoval; z jeho chování se nic poznat nedalo, proto se člověk musel zeptat, pokud se chtěl dozvědět, jak se právě cítí.

Henry na to přišel náhodou. Jednou spolu v archivu sídlícím ve sklepě soudní budovy vyhledávali vlastnické dekrety, když Atikus z regálu vytáhl těžkou úvěrovou knihu, zbledl jako stěna a pustil ji na zem. „Co se děje?“ nechápal Henry.

„Revmatoidní artritida. Můžeš to prosím zvednout?“ odpověděl Atikus. Henry se zajímal, jak dlouho už tím trpí; Atikus prohodil, že půl roku. A Jana Luisa o tom ví? Ne. V tom případě by jí to měl radši rychle povědět. „Jestli jí to řekneš, okamžitě se o mě přispěchá starat. Pomůže jen jedno: nenechat se tím zdolat.“ Konec diskuze.

„Chceš řídit?“ navrhl Henry.

„Neblázni,“ sykla. Řidička byla sice ucházející, ale k smrti nerada se pouštěla do křížku s jakýmkoliv mechanismem složitějším než spínací špendlík: skládací zahradní židle ji dováděly k šílenství; nikdy se nenaučila jezdit na kole ani psát na stroji; ryby chytala zásadně na nejobyčejnější bambusový prut. Jejím oblíbeným sportem byl golf, hlavně proto, že jeho základní vybavení sestávalo jen z hole, míčku a správného duševního rozpoložení.

Zelená závistí pozorovala nenucenou zručnost, s níž Henry automobil ovládal. Vůz je jeho sluha, pomyslela si.

„Má posilovač?“ nadhodila. „A automatickou převodovku?“

„To si piš,“ přisvědčil.

„Ale co když se to všechno porouchá a ty nebudeš mít čím přeřadit? To budeš v háji, co?“

„Nikdy se neporouchá všechno.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Říká se tomu víra. Pojď sem.“

Víra v General Motors. Položila mu hlavu na rameno.

„Hanku,“ ozvala se vzápětí. „Jak se to vlastně stalo?“

Jejich dávný soukromý vtípek. Růžová jizva začínala těsně pod jeho pravým okem, odkud klesala ke straně nosu a šikmo přes horní ret, za nímž se ukrývalo šest falešných předních zubů; dokonce ani ona ho nedokázala přimět, aby je vyndal a předvedl se jí bez nich. Vrátil se tak z války. Jeden Němec ho prý udeřil do tváře pažbou pušky, spíš aby ukázal svou nelibost nad koncem války než co jiného. Jana Luisa tomuhle vysvětlení moc nevěřila: ve válce, kde se používaly zbraně střílející za horizont, bombardéry, rakety a další vojenská technika, se Henry k žádnému Němci nejspíš nikdy ani nepřiblížil.

„Tak dobře, zlato,“ ozval se. „Byli jsme v jednom sklepě v Berlíně. Všichni jsme to přehnali s pitím a došlo ke rvačce – máš přece ráda uvěřitelná vysvětlení, viď? A vezmeš si mě teda?“

„Ještě ne.“

„Proč?“

„Chci být jako doktor Schweitzer a do třiceti si jen hrát.“

„Ten si teda hrál, jen co je pravda,“ zabručel Henry.

Jana Luisa se mu vtulila do podpaží. „Však víš, jak to myslím.“

„No jo.“

V kraji nebylo lepšího mladíka nežli Henry Clinton, shodovali se maycombští, a Jana Luisa byla stejného názoru. Pocházel z jižního cípu okresu, otec rodinu opustil krátce po Henryho narození a matka dřela ve dne v noci ve svém nárožním krámku, aby si mohla dovolit posílat chlapce do státních škol ve městě. Od svých dvanácti let si Henry pronajímal pokoj v domě naproti od Finchových, což mu samo o sobě zajišťovalo vyšší postavení: byl svým vlastním pánem, zproštěný nutnosti poslouchat kuchařky, zahradníky a rodiče. Navíc byl o čtyři roky starší než Jana Luisa, což je v tom věku obrovský rozdíl. Dobíral si ji, ona ho zbožňovala. Ve čtrnácti mu zemřela matka a po sobě nezanechala téměř nic.To málo, co se utržilo prodejem koloniálu, spravoval Atikus Finch – většinu zisku ovšem spolykal pohřeb –, tajně přihazoval vlastní finance a chlapci zařídil odpolední brigádu v místním supermarketu. Po maturitě se Henry nechal naverbovat do armády a po válce vystudoval práva.

Někdy tou dobou zemřel náhle bratr Jany Luisy a sotva se prvotní šok přehnal, začal se Atikus, který vždy počítal, že právnickou kancelář přenechá synovi, poohlížet po jiném vhodném mladíkovi. Volba přirozeně padla na Henryho, který se brzy stal Atikovým pobočníkem, jeho očima i rukama. Henry pana Finche vždycky respektoval; hluboká úcta se brzy smísila s náklonností a on ho začal brát jako svého náhradního otce.

Zato Janu Luisu za sestru nepovažoval. Během let, které strávil ve válce a na univerzitě, ušla dlouhou cestu; ze vzpurného pistolnického stvoření v kalhotách se proměnila v ucházející nápodobu lidské bytosti. Dvořit se jí začal během jejích každoročních, čtrnáctidenních prázdnin v rodném městě, a přestože chůzí stále připomínala spíš klackovitého chlapce a zavrhovala veškeré otevřeně dívčí ozdoby, Henry v ní viděl něco tak silně ženského, až se do ní zamiloval. Byla pohledná a vyjít s ní většinou nebývalo nijak obtížné, veškerá jednoduchost ovšem brala zasvé, sotva došlo na její povahu. Měla v sobě jistý neklid, který nechápal, ale přesto byl v hloubi duše přesvědčený, že to ona je pro něj ta pravá. Bude ji ochraňovat, pojme ji za ženu.

„Neunavuje tě už New York?“ zeptal se.

„Ne.“

„Nech mi po příští dva týdny volné pole působnosti a já se postarám, aby se ti pěkně rychle omrzel.“

„To má být nemravný návrh?“

„Ano.“

„V tom případě běž do háje.“

Henry zastavil a vypnul motor, obrátil se k ní čelem a pátravě se na ni zadíval. Vždycky na něm poznala, když zvážněl: kratičké vlasy se mu naježily jako bodliny, tvář se zabarvila a jizva zrudla.

„Chceš, abych ti to podal jako džentlmen, zlato? Tak dobře. Vážená slečno Jano Luiso, již jsem dosáhl dostatečného ekonomického postavení, abych byl schopný zaopatřit dvě osoby. Jako biblický Izrael jsem pro tebe sedm let dřel v univerzitním vinohradu a na pastvinách advokátní praxe tvého táty –“

„Poprosím Atika, ať ti přidá dalších sedm.“

„To je teda sprosťárna!“

„Krom toho to byl Jákob,“ dodala Jana Luisa. „Ne, počkej, to byl vlastně jeden a ten samý. Jenom jméno mu měnili co tři verše. Jak se daří tetičce?“

„Sama dobře víš, že se jí už třicet let daří znamenitě. Neodbíhej od tématu.“

Jana Luisa zastříhala obočím. „Henry,“ vydechla škrobeně. „Budu s tebou mít románek, ale za manžela si tě nevezmu.“

Právě tak to cítila.

„Nechovej se jak malá, krucinál!“ vyprskl Henry; na okamžik docela zapomněl na nejnovější technické vymoženosti od General Motors a v rozrušení se natáhl po řadicí páce, současně se pokusil sešlápnout spojku. Sotva si uvědomil, že nic z toho ve svém voze nenajde, zuřivě zakroutil klíčkem v zapalování a stiskl několik tlačítek. Rozměrný automobil se dal na dálnici pomalu a plynule do pohybu.

„Pěkně línej, nezdá se ti?“ ozvala se Jana Luisa. „Do města by se nehodilo.“

„Co tím chceš říct?“ změřil si ji Henry přimhouřenýma očima.

Ve vteřině hádka vypukne naplno. On to myslí vážně. Měla by ho rozžhavit doběla, tím ho umlčí a dostane tak příležitost v klidu se nad tím zamyslet.

„Kdes splašil tu příšernou kravatu?“ popíchla ho.

Teď.

Je do něj skoro zamilovaná. Ne, to je přece hloupost, oponovala si v duchu: člověk zamilovaný je, nebo není. Láska je v životě jediná naprosto jednoznačná věc. Jistě, existují různé druhy lásky, ale u všech platí, že ji buď cítíme, anebo necítíme.

Jana Luisa byla ten typ, který se pokaždé rozhodne pro trnitou cestu, i když se mu nabízí snadné východisko. Nejjednodušším řešením dané situace by bylo provdat se za Hanka a nechat se jím živit. Po pár letech, až už by jí děti sahaly po pas, by se na scéně objevil muž, které si vzít měla. Došlo by na sebezpytování, horečnou vášeň a trýznivou úzkost, dlouhé pohledy do očí na schodech poštovního úřadu a spoustu trápení pro všechny zúčastněné. Sotva by umlkl křik a šlechetná gesta, nezbylo by nic než jen další ubohoučká aférka po vzoru smetánky z Birminghamského klubu, dobrovolně vystavěná soukromá gehenna zařízená nejnovějšími spotřebiči. To si Hank nezaslouží.

Ne. Pro teď bude dál kráčet po kamenité stezce staropanenství, rozhodla se, a hned se čestně pustila do obnovy míru:

„Já se ti strašně moc omlouvám, miláčku,“ řekla a skutečně to tak myslela.

„To nic,“ utrousil Henry a plácl ji po koleni. „Jen bych tě občas nejradši zabil.“

„Vím, že jsem hrozná.“

„Jsi zvláštní, lásko,“ obrátil se na ni Henry. „Neumíš se přetvařovat.“

Zadívala se mu do očí. „Jak to myslíš?“

„Obecně platí, že většina ženských nastavuje nápadníkům usměvavou a milou tvář, dokud nějakého neuloví. Svoje myšlenky si nechávají pro sebe. Zato ty… ty když máš vztek, zlato, tak jsi vzteklá.“

„A není snad spravedlivější, když muž předem ví, k čemu se upisuje?“

„To sice ano, ale copak nechápeš, že takhle nikdy žádného neklofneš?“

Musela se hodně snažit, aby mu do tváře nevmetla očividné. Nakonec se zeptala jen: „A jak se tedy mám stát okouzlující svůdnicí?“

To byla voda na jeho mlýn. Ve svých třiceti letech byl učiněný král radilů, snad díky své právnické profesi.

„Tak zaprvé,“ oznámil věcně, „drž jazyk za zuby. Nehádej se s ním, zvlášť když víš, že ho dokážeš porazit. Hodně se usmívej. Nech ho, ať se cítí jako mistr světa, úplně obrovský. Opakuj mu, jak je úžasný, a taky mu podstrojuj.“

Jana Luisa na něj vrhla zářivý úsměv: „Naprosto souhlasím s každým tvým slovem, Hanku. Jsi ten nejbystřejší muž, jakého jsem za bůhvíkolik let potkala, měříš úctyhodných sto osmadevadesát a můžu si vzít cigáro? Jak mi to šlo?“

„Příšerně.“

A zase to mezi nimi bylo dobré.