Jáchym Topol: Děsivý spřežení

eskymáckej pes

zprašivěl v postrojích
na bílejch pláních
nežere nespí
tahoun zakletej v saních

jen rvát se a táhnout
hladem chcípat
rvát se pak padnout
v mokrotě žít u ohně hnípat

jen rvát se a táhnout
cizí náklad
nevidět dál
k stáru tě oddělat
kdo by se bál

to fena tě vrhla
naprav tu chybu,
co s timhle světem
dá jen bič a zmrzlou rybu

ve sněhu a mezi krama
někde už cinká hrana
ve sněhu a mezi krama
kde tměj se pláně
někde už cinká hrana
a z mrazivý ledovcový dlaně
de vítr

mrazivý šlehnutí nelítostnýho vozky.
                                          zas a zas
tím bičem je vítr co nese mráz
kulhavý škubnutí v kolísání běhu,
                         tlak na šíji, zas a zas
tím bičem je vítr co nese mráz

v řemenech prošílet další den
zmrhat se na jedný stopě
takhle zapřaženej se můžeš zbláznit jen
zvlášť v zemi ledu v zemi po potopě

nenechá mě vydechnout
mrazivou můrou dál mě tlačí
tenhle bičovanej běh
letu saní sotva stačí

zvenčí i zevnitř
sevřený
plahočit se pod chladnou hvězdou
než křeč a vzlyk prochvějí
rameny, další děsivý spřežení
na hrotu zimy jedou

o řezání do kůže

rozdrásal ses
a pořezal
a vylil se
a ztratil vtipnou kaši

snědí to ptáci
černí tiší ptáci,

kteří přilétají
z posledních sil
konečně vyčerpáni
tvým zápasem

obřad

viděls umírat tele
chvíli ses díval
a pak sis pořezal tvář
a namaloval zelenou slzu,

vzal jsi kusy hlíny
z živé zahrady
a šel k místu
kde leželo s mravenci,

tráva byla ostrá
a kroky se ježila
to tele tam nebylo
a vůbec nikde nebylo

vytrhals drny
a pohřbil alespoň hlínu
abys nemusel smýt
tu pracnou slzu,

když ses vrátil
zahrada křičela
abys opakoval obřad
a že vyvrhne tele

věci z bahna

část řasnatého roucha
ovinuje paži
jak vlasy mlčící ústa,
v kouscích ruky
náramek prorostl kostmi,
moucha bzučící nad touto věcí
je teplejší a živoucnější
než muž z bažin,
a tak je to vždycky

Venezuela

Tak a je to. Mám po prvním nástupu. Je to směšně malý tábor. Dozíráme na práci asi padesáti čísel. Jako zástupce mám k ruce pět dozorců. Byl jsem velmi zklamán. Po tolika letech služby v obrovském táboře plném baráků a ubikací mě tohle hnízdo s kanceláří, strážním domkem a dvěma baráky pořádně zklamalo. Doufal jsem, že mě nadřízení nasadí na nějaké odpovědnější pracoviště. Zmínil jsem se o svých pochybnostech Klausovi, ale ten se jen smál. Uvidíš, že práce bude dost. A taky zábavy. Nadřízení mě určili velitelem tohoto tábora zoufalé nudy právě proto, že při své jednotvárné práci dokážu zapojit fantazii.

Vůbec to nechápu. Práce – čísla kopou příkop, zase ho zasypou a kopou znovu. To přece není žádná práce, to je úplný oddych. Dost jsem se divil, když mi jeden z dozorců naznačil, že to dělají už léta. Musí odstřelovat ty, co se z toho zblázní a jednoho dne prostě přestanou vykonávat rozkazy. Vůbec pracovní systém tohoto tábora nechápu.

Jsem už týden hlavním dozorcem na výkopu. Je to opravdu nudné. Pokoušel jsem se navázat rozhovor s některým dozorcem. Nejde to – všichni jsou hrubí, tupí a věčně opilí. Šíleně se nudí. Mají-li volno, jenom se povalují, nebo pijí. Nechápu, jak to Klaus může strpět. Ta nuda je dohání k různými sázkám. Jednoho jsem přistihl při mučení čísla. Bil ho drátem přes hlavu, přes prsa, přes břicho. Opodál leželi nebo seděli ostatní strážní a pozorovali ho. Ostatní čísla pracovala pár metrů odsud. Žádné scénu nepozorovalo, byla úplně netečná. Dozorce si svlékl bundu, byl úplně zpocený a ruka s drátem se zvedala a klesala pravidelně téměř v rytmu úderů krumpáčů, kterými čísla čistila výkop. Chvíli jsem stál a scénu pozoroval. Nebyl jsem ještě docela obeznámen s kázeňským řádem a samozřejmě jsem si myslel, že jde o trest. Ale bití neustávalo. Číslo leželo bez hlesu, jen si rukama zakrývalo oči. Vtom mě jeden z dozorců zpozoroval a líně se postavil do pozoru. Ostatní dozorci i čísla ho napodobili. To ležící pod ranami se zkroutilo a snažilo se vstát. Jen dozorce, který třímal drát, mě zřejmě neslyšel a v bití pokračoval. Pohyb čísla pod ním ho rozzuřil. Někdo z dozorců na něj křikl. Otočil, pustil drát a začal rukama šátrat po zemi. Chvíli mu to trvalo, pak našel bundu a pomalu, jakoby opojen si ji nasadil. Zařadil se mezi ostatní. Snažil jsem se věc vyšetřit na místě. Ptal jsem se jednoho ze strážných, čím se číslo provinilo. Hleděl na mne a usilovně vraštil čelo. Pak se usmál, a jako by si na něco vzpomněl, řekl. – Ano, pracujeme stále u výkopu. – Ostatní mi odpovídali podobně, jeden dokonce řekl: Zvláště ve spánku.

Vůbec jsem jim nerozuměl a oni mně také ne. Možná, že to jsou všechno cizinci a znají jen pár slov naší řeči. Po večeři jsem se o případu s číslem zmínil Klausovi. Řekl: Ano, to je možné, ale o takové věci se nestarej, byli sem všichni přeloženi z velitelství, a kdo by chtěl posuzovat jeho rozhodnutí? Takových věcí si nevšímej, hleď si své práce a o zábavy dozorců se nestarej, i když jsou to možná cizinci, mají právo na svůj odpočinek. Namítl jsem, že není možné, aby takhle zacházeli s čísly. Čísla jsou tu, aby pracovala, a jestli je budou dozorci svévolně pobíjet, nedokážeme vykonat práci uloženou velitelstvím. A to by si měl Klaus jako zodpovědný velitel tábora rozmyslet. Vysmál se mi. Jakou práci? Ten příkop se dá vykopat a zasypat, zasypat a vykopat s pouhou čtvrtinou celkového stavu! Pcha, čtvrtinou! Pětinou! Myslíš, že číslům vadí, jak s nimi dozorci zacházejí? To rozhodně není pravda! Žádné z nich neví, kdy přijde na řadu. Za hodinu? Tuto noc, tento den? Za měsíc? Příští rok? Umožňujeme jim žít v napětí. Vzali jsme jim všechno. Majetek, rodinu, svobodu. Dostali za to veliký vznešený dar. Napětí. Kdybychom je prostě uvěznili, izolovali, budou si vykopávat příkop v bezpečí. Všichni by se zbláznili. Takhle alespoň dávají pozor, kdo přijde na řadu, spolu nemluví o ničem jiném, snad se i sázejí. Pro dozorce to už taková zábava není. Mohou každý den pobít tolik a tolik kusů, víc je velitelstvím striktně zakázáno. A jak je to moudré! Kdyby se dozorci nekrotili, vybili by všechna čísla za pár dní. A co potom? Potom by se celý systém zhroutil! Věř mi, že život čísel je daleko, daleko snesitelnější. Tohle je velmi starý tábor. Některá čísla se tu narodila a už si nedovedou představit nic jiného. Myslím, že některá už nedovedou ani mluvit. (…)

Jáchym Topol, Marek Vajchr (ed.): Děsivý spřežení. 2016, vydalo nakladatelství Revolver Revue, 88 stran, 230 korun.