Chuck Palahniuk: Klub rváčů

Tyler mi sežene místo číšníka a pak mi Tyler vrazí do úst bouchačku a povídá, prvním krokem k životu věčnému je, že se musí umřít. A přitom jsme s Tylerem byli dlouho nejlepší kamarádi. Lidi se mě pořád ptají, jestli znám Tylera Durdena.

Hlaveň se mi tiskne až dozadu do hrdla a Tyler říká: „Vlastně neumřeme.“

Jazykem cítím tlumící dírky, které jsme vyvrtali do hlavně. Při výstřelu z palné zbraně nejvíc hluku nadělají rozpínající se plyny, pak už je tam jenom maličkatý aerodynamický třesk, co vydává projektil, protože letí tak rychle. Takže když chcete vyrobit tlumič, prostě vyvrtáte do hlavně dírky, moc dírek. Pak může plyn unikat a kulku tím zpomalíte pod rychlost zvuku.

Jenže když dírky vyvrtáte špatně, zbraň vám vybuchne a urve ruku.

„Vlastně to není smrt,“ říká Tyler. „Bude z nás legenda. Nezestárneme.“

Odšoupnu si hlaveň jazykem do tváře a povídám, Tylere, ty myslíš upíry.

Budova, na které stojíme, tady za deset minut nebude. To vezmete osmadevadesátiprocentní koncentrát dýmající kyseliny dusičné a přidáte ho ke trojnásobnému množství kyseliny sírové. Provedete to v ledové lázni. Pak očním kapátkem po jednotlivých kapkách přidáváte glycerin. Máte nitroglycerin.

Vím to, protože to ví Tyler.

Smíchejte nitrák s jemnými pilinami a získáte fajn plastickou trhavinu. Fůra lidí nitrák míchá s bavlnou a přidává epsomit, síran hořečnatý. Taky to jde. Jsou i lidi, co míchají do nitráku parafin. Mně to s parafinem nikdy, nikdy nešlo.

Takže jsme s Tylerem na střeše Parker-Morrisovy budovy, já mám bouchačku strčenou do úst, slyšíme, jak se tříští sklo. Pohled přes okraj střechy. Je oblačno, i takhle vysoko. Tohle je nejvyšší budova na světě a v takovéhle výšce je vítr vždycky studený. V téhle výšce je tak ticho, až si připadáte jako jedna z těch opic, co vyslali do vesmíru. Odvádíte tu prácičku, ke které vás vycvičili.

Zatáhnout za páčku.

Stisknout tlačítko.

Ničemu z toho nerozumíte a pak prostě umřete.

Ve výšce stojednadevadesáti pater se kouknete přes okraj střechy a ulice tam dole je kropenatá plyšovým kobercem lidí, stojí tam, dívají se nahoru. To tříštící se sklo, to je okno hned pod námi. Vyletí ze stěny budovy a pak ven sviští registračka velká jako černá lednice, přímo pod námi šestizásuvková registračka padá ze strmé skalní stěny budovy, v pádu se pomalu otáčí, v pádu se zmenšuje, v pádu mizí k natěsnanému davu.

Někde v těch stojednadevadesáti patrech pod námi zběsile pobíhají vesmírné opice ze Záškodnického výboru Projektu zmatek a ničí minulost do posledního kousku.

To staré úsloví, že vždycky zabíjíte toho, koho milujete, mno, víte, prostě to funguje obousměrně.

Když máte v ústech zbraň a její hlaveň mezi zuby, můžete mluvit jenom v samohláskách.

Máme posledních deset minut.

Z budovy vyhřezne další okno, sklo se rozletí, zatřepotá se jako hejno vyplašených holubů, a pak se ze stěny budovy decimetr po decimetru vysune psací stůl z tmavého dřeva, postrkovaný Záškodnickým výborem, až se překotí a sklouzne a otáčí se dokolečka dokola a mění se v kouzelný létající předmět ztracený v davu.

Parker-Morrisova budova tu za deset minut nebude. Když vezmete dost výbušné želatiny a obalíte jí nosné pilíře čehokoli, zbortíte kteroukoli budovu na světě. Musíte to dobře, pevně utěsnit pytli s pískem, aby výbuch mířil proti pilířům a nešel do parkoviště, které je kolem pilířů.

Tyhle pokyny, jak na to, nenajdete v žádné dějepisné knížce.

Tři způsoby, jak vyrobit napalm: Za prvé, můžete smíchat stejné díly benzinu a zmraženého koncentrátu pomerančové šťávy. Za druhé, můžete smíchat stejné díly benzinu a dietní koly. Za třetí, můžete rozpustit rozdrobené kočičí stelivo v benzinu tak, aby byla výsledná směs hustá.

Zeptejte se mě, jak se vyrábí nervový plyn. Ach jo, všechny ty šílené bomby v autech.

Devět minut.

Parker-Morrisova budova půjde k zemi, celých těch sto a jedenadevadesát pater, pomalu jako padající strom v lese. Řezivo. Můžete zbortit cokoli. Zvláštní pomyšlení, že z místa, kde stojíme, bude jenom bod na nebi.

A dočista a úplně zapomínáme na všechny ty Tylerovy výmysly s vraždou a sebevraždou, protože pozorujeme, jak z budovy klouže další registračka, šuplata se v letu otevírají, stohy bílého papíru zachytí vzestupný proud vzduchu, nese je vítr.

Osm minut.

Pak kouř, z rozbitých oken vyráží kouř. Demoliční četa odpálí primární nálož za nějakých osm minut. Primární nálož odpálí základní nálož, základové pilíře se zhroutí a fotoseriály Parker-Morrisovy budovy přejdou do všech dějepisných učebnic.

Pětisnímkový časosběrný fotoseriál. Tady ještě budova stojí. Druhý snímek, budova bude v osmdesátistupňovém náklonu. Pak v sedmdesátistupňovém. Na čtvrté fotografii je budova v pětačtyřicetistupňovém náklonu a skelet začíná povolovat a věžák je lehce prohnutý do oblouku. Na posledním snímku to už věžák celými stojednadevadesáti patry napálí do národního muzea, které je Tylerovým skutečným cílem.

„Tohle je teď nás svět, náš,“ říká Tyler. „A ty starodávný lidi jsou mrtvý.“

Kdybych věděl, jak se to celé vyvrbí, děsně rád bych teď byl mrtvý a v nebi.

Sedm minut.

Na střeše Parker-Morrisovy budovy, s Tylerovou bouchačkou v ústech. Psací stoly a registračky a počítače vylétají jako meteory dolů do davu kolem budovy a z rozbitých oken proudí kouř a demoliční četa o tři vedlejší ulice dál sleduje hodiny a já vím, že v tomhle všem, pistole, anarchie, exploze, ve všem jde vlastně o Marlu Singerovou.

Šest minut.

Máme tady něco jako trojúhelník. Já chci Tylera. Tyler chce Marlu. Marla chce mě.

Já Marlu nechci a Tyler nechce ani vidět mě; už ne. Nejde ani tolik o lásku, jako o péči. Jde o mít, rozuměj vlastnit.

Bez Marly by Tyler neměl nic.

Pět minut.

Možná z nás bude legenda, a možná ne. No, však se uvidí.

Kde by byl Ježíš, kdyby někdo nesepsal evangelia?

Čtyři minuty.

Odsunu si hlaveň do tváře a povídám, Tylere, člověče, jestli se chceš stát legendou, tak já ti to zařídím. Od začátku jsem byl u všeho.

Všechno si pamatuju.

Tři minuty.