Alexander Münninghoff: Pokračovatel rodu

Mé první setkání s tajemstvími, která mi měla ovládat život, byl nález, jejž jsem učinil jednoho osamělého odpoledne na půdě našeho domu ve Voorburgu. Za několika hermeticky uzamčenými truhlami jsem objevil v šatníku schovaném za hustým plotem zimníků páchnoucích naftalínem další truhlu, kterou šlo – při zpětném pohledu kupodivu – otevřít. Krom košil, kalhot a drobností v ní ležela helma. Černá a výhružně lesklá, s černo-bílo-červeným emblémem na jedné straně a se dvěma jasně bílými malými blesky na straně druhé. Instinktivně jsem chápal, že ta věc představuje nějaké tajemství. Nasadil jsem si ji a šel jsem s ní dolů, do panského pokoje, kde v tu chvíli seděla celá rodina u skleničky něčeho silnějšího a čekala na každodenní partii kanasty, kterou měl Starý pán odstartovat.

Psal se rok 1948 a mně byly čtyři. Helma mi padala přes oči, ale když jsem zaklonil hlavu, mohl jsem jako průzorem v bunkru pozorovat, co se děje přede mnou.

První, kdo mě spatřil, když jsem se objevil na prahu jako vždy velice zakouřeného panského pokoje, byla pochopitelně Věra, moje matka. Nic neřekla, ale z jejího pohledu jsem vyčetl, že to, co dělám, je zlé. Zdálo se, že se chystá vstát, aby si mě vzala k sobě, ale o zlomek vteřiny později se v jejím postoji objevilo jakési smíření a ona se schoulila do rohu pohovky. Zbytek společnosti, seskupený kolem stolu, reagoval silněji. Babi se téměř zároveň s tetou Trees chytila za ústa a Xeno, můj strýc, na mě ukázal ukazovákem. Guus s tetou Titty na sebe pohlédli, a poté na mě vyvalili oči. Jediný, kdo se smál, byl doktor Van Tilburg, praktický lékař a domácí přítel v jednom.

Jako první prolomil ticho Starý pán: „Fransi! Neříkal jsem ti, že máš ty krámy vyhodit?“ vyštěkl na mého otce svým sípavým hlasem, kterého se každý k smrti bál. Otec seděl zády ke dveřím a spatřil mě tedy jako poslední, až když napůl vstal a otočil se. „Bully, okamžitě si tu věc sundej. Kde ses to zas toulal? Dej to sem!“ komandoval mě hlasitě. „Věro, nemůžeš na něj ksakru dávat lepší pozor? Promiňte, otče, ještě jsem se k tomu nedostal. Všechno teď hned půjde z domu.“ A aby proměnil svá slova v činy, strhl mi helmu z hlavy, odkráčel z pokoje a vyšel po schodech nahoru. Po chvíli jsme slyšeli, jak se v prvním patře zabouchly dveře na půdu.

„Pojď sem, hochu,“ pravil děda. Po otcově odchodu se zdálo, že ze společnosti spadlo břímě. Všichni, kromě maminky, která hleděla mlčky před sebe, se mermomocí snažili předstírat, že se nic nestalo. Doktor Van Tilburg měl samozřejmě zase po ruce nějaký vtip, kterému se babi s tetou Trees a tetou Titty musely hlasitě a dlouho smát. Halasně se míchaly karty na kanastu, katolický bridž. Paní Kochmannová, naše báječná kuchařka, kterou jsme si přivezli z Baltu, byla domácím telefonem upozorněna, že večeře se může podávat v půl sedmé a že s námi povečeří i pan doktor. Bylo dost času na další sklenku a několik cvičných kol, před partičkou kanasty po jídle, až se bude hrát o peníze.

Sedl jsem si dědovi na klín, jak jsem byl zvyklý. Sedával jsem mu na klíně často, protože si se mnou prohlížel velký německý příruční atlas a probíral se mnou Evropu. Nikdy americký kontinent, s nímž ostatně udržoval též dobré obchodní styky, a také nikdy Afriku nebo Asii, ale vždy Evropu. Atlas, vyrobený roku 1926 v Lipsku, ukazoval pochopitelně pouze hranice před druhou světovou válkou. Dědovy hranice, za nimiž v nicotném Lotyšsku, kde hnán slepým osudem nalezl ženu a štěstí, nashromáždil své pohádkové bohatství.

Starého pána jsem měl rád, každopádně jsem byl v domě asi jediný, kdo se ho nebál. Náklonnost to byla oboustranná: dědovy přísné rysy roztály, jakmile mě zahlédl, a z temných očí, jež se kolem rozhlížely povětšinou zamračeně a lehce podezíravě, mu spadl závoj ostražitosti a objevil se v nich rozverný záblesk, při němž jsem se cítil jako doma. Většinou pak vstal od svého mohutného dubového psacího stolu, u něhož v panském pokoji pracoval, zvedl mě do náručí, několikrát se se mnou zatočil dokola a posadil si mě na klín. Já mu okamžitě vytáhl z náprsní kapsy zlaté hodinky na zlatém řetízku, otevřel a natáhl je, načež jsem se ho zeptal, kolik je hodin. To mi to vždycky sdělil na vteřinu přesně, pak jsme šli k velké dubové knihovně, otevřeli skleněné šoupací dveře a zahájili rituál s atlasem.

V takových chvílích jsem míval pocit, že plním nějakou, pro dědu důležitou funkci, že mu do jeho existence sužované nespočetnými obchodními starostmi vnáším rozptýlení. Myslím, že tak to také bylo. Každopádně jsem byl pro dědu předmětem velké, neutuchající pozornosti. Při několika příležitostech mi vysvětlil, jak jsem pro rodinu a pro něj osobně důležitý jako pokračovatel rodu. Moc jsem tomu nerozuměl, i když jsem chápal, že vůbec není nevýhodné být jedináčkem, když má člověk bohatého dědu.

„Přestaň šmejdit na půdě, ty rošťáku,“ pokáral mě děda. A zvýšeným hlasem, aby zase všichni ztichli a poslouchali ho: „Nahoře to pořádně vyklidíme, už toho mám dost. Kdo ví, s čím by se mohl vytasit Bully příště, až tu budou jiní hosté, co nás tak dobře neznají.“

Otec se mezitím vrátil z půdy a opíral se o zárubeň. „Jinak tam už nic zvláštního není,“ pravil bezbarvě.

Seděl jsem dědovi na klíně jako Ježíšek, proto jsem cítil, jak při posledních slovech svého nejstaršího syna ztuhl. Jenže dřív, než stačil zareagovat, zahalekala babi, která zbožňovala kanastu, hluchotou zdeformovaným hromovým hlasem: „Kommt, Kinder, spielen wir jetzt mal endlich!“ Otec si mlčky přisedl k hracímu stolu, u něhož kromě babi už seděli Trees, Guus, Titty a Xeno. Děda mě postavil na zem, omluvil se a odešel nahoru. Věra zůstala na pohovce a dívala se z okna. Cítil jsem, že jsem byl středem něčeho důležitého, a vydal se hledat Freddyho, svého psa. Tomu všechno vylíčím do nejmenších podrobností, jak jsme se domluvili.

Dům, v němž jsem vyrůstal, byl veliká vila ve Voorburgu těsně u Haagu. Stojí tam doposud, ale musel svou rozlehlou, tajuplnou zahradu postoupit postupující panelákové zástavbě. V té zahradě z roku 1948 jsem se denně celé hodiny potuloval. Než jsem se začal toulat, měřil jsem si své panství ze zadního balkonu vily, většinou zahalen do babiččina pestrobarevného ruského šálu na znamení hraběcí důstojnosti. Panoval tam klamavý klid, ale já cítil, že mě někdo sleduje. Po nějaké době jsem ze svých průzkumných výprav přesně věděl, kde se mí nepřátelé skrývají, vymýšlel jsem místa, kam se schovám, abych je špehoval, a pečlivě jsem vybíral, jakými prostředky vyhraju rozhodující bitvu, která se neodvratně blížila. K tomu jsem potřeboval spojence. Nabízel se Freddy, ale ten vzal bohužel často do zaječích. Kolikrát dával děda inzerát do novin, když nám Freddy zase pláchnul? „Proč jsi ho nechal utéct?“ ptali se mě příbuzní pobouřeně. „Protože mě o to prosil,“ odpovídal jsem pokaždé, a tak to také bylo. Freddy byl tedy nespolehlivý a kamarády jsem ještě neměl.

Rodina skončila ve Voorburgu v lednu 1940, po úprku z Rigy, města, kam děda odjel čtvrt století předtím, na začátku první světové války, ze svého rodiště Larenu. Jeho pohnutky k této expedici zůstaly poněkud nejasné. Podle Xena, který ho znal ze všech dětí nepochybně nejlépe, hnal dědu na východ hluboce pacifistický cit: „Bál se, že Nizozemsko bude vtaženo do války a že bude muset jít bojovat. Byl zásadně proti.“ Když jsem to slyšel, byl jsem ještě příliš malý na to, abych položil logickou otázku, proč odešel zrovna do Lotyšska, sporné oblasti na pokraji ruské revoluční vřavy. Později jsem se k tomu již nevracel; snad proto, že jsem nevědomky chtěl zvětšit hádanku kolem svého dědy, ale také proto, že jsem mezitím pochytil od ostatních bizarní, zároveň však romantické vysvětlení.

Děda odešel v první řadě do Dánska se záměrem založit si tam firmu na vývoz zeleniny a ovoce. Ačkoli mě povaha této činnosti svou domnělou měšťáckostí naplňovala hlubokým studem, dokázal jsem ji ještě pochopit. Za války jsou zelinářské výrobky vzácné a jablka a hrášek jsou tedy žádaným obchodním artiklem. Skutečnost, že děda, když se obchody už jednou rozjely, rozšířil svou nabídku o věci, z nichž mají válčící strany radost, mi přišla podstatně poutavější. Z agrárních zisků koupil trauler a začal jím obeplouvat přístavy v Baltském moři naložen nejasným, ale ne nezajímavým nákladem. Věci získával od stejně obskurního prostředníka z Antverp.

Na jedné z těchto cest, roku 1917, zastavil ve starém hanzovním městě Rize. Při odjezdu z Kodaně mu jeden jeho dánský známý, mladý lékař Arnold Berg, dal s sebou dopis pro jednu ruskou hraběnku s podivným jménem Erica Fanny von Schumacher. Berg se s touto mladou ženou seznámil rok předtím v Astrachani u Kaspického moře, kde jako zdravotní sestra pečovala o ruské raněné přicházející z fronty. Berg, jenž vedl brigádu mezinárodní pomoci Červeného kříže, se až po uši zamiloval do této statné sufražetky, která zjevně ve všem odpovídala tradičním severským představám o ženě: byla samostatná, rozhodná, velice vtipná a originální. Nijak mimořádně krásná, leč oběma nohama na zemi a vřelá.

Její pobyt v Astrachani, hluboko v ruském vnitrozemí, měl ještě jeden atraktivní důvod: jako mladá ruská šlechtična byla, zcela proti své vůli, předurčena ke studiu pro dvorní dámy na Smolném institutu v Petrohradě – její otec byl dvorním radou Mikuláše II. – jenže když jí přistavili kočár, který ji měl vyzvednout, vybuchl její odpor k prázdné pompě Romanovců a ona se schovala ve skříni. Její rodiče tento signál naštěstí správně pochopili, dál na ni nenaléhali a podařilo se jim umístit ji jako náhradnici v astrachaňském týlovém lazaretu (car měl v tu chvíli úplně jiné starosti). Tam se setkala s doktorem Bergem. „Nijak zvláštním chlapem,“ jak se mi o půl století později svěřila. „Sice to byl dobrý doktor, ale takový prosťáček, chápeš, Bulíčku. Trouba.“ Samozřejmě viděla, jak se tento dánský trouba beznadějně zamotal do jejích sítí.

Ovšem když nizozemský obchodník Joannes Münninghoff odevzdával Bergův dopis hraběnce Von Schumacherové na uvedené adrese v Rize – v dopise se kromě všelijakých libozvučností uváděla bližší upřesnění svatebních příprav – změnily se radikálně tři životy. Můj děda spatřil ženu svého života a prohlásil, že bez ní nemůže dál žít, mladičká hraběnka neodolala jeho přesvědčivosti a Berg byl mlčky odsunut stranou. Manželství mezi Joannesem Münninghoffem a Erikou von Schumacherovou bylo nakonec uzavřeno 19. října 1919 v rižské katedrále.

Děda byl již tehdy poměrně zámožný. Ne tak pohádkově bohatý, jak bude o patnáct let později díky bizarní hře osudu, ale už patřil k nejvyšší vrstvě zahraniční kolonie v Lotyšsku, v níž měli navrch němečtí, skandinávští a nizozemští obchodníci. Nikdy se úplně nevyjasnilo, jak se mu to za tak krátkou dobu povedlo.

Jako dvanáctiletý, když už jsem měl antény na rodinné drby správně naštelované, jsem slýchal hořké diskuse na oslavách narozenin, jež se vedly o tehdejších aktivitách Starého pána, tehdy již několik let mrtvého. „Pochopitelně se pustil do obchodu se zbraněmi,“ tvrdil strýc Jimmy, Xenovo dvojče a zdaleka nejchytřejší z dětí. „Co jste si mysleli? Že na těch lodích snad vozil rajčata a okurky? Ta válka, to pro něj byla mimořádná šance. A po té šanci jistě skočil. Takový už zkrátka byl.“ To museli ostatní přiznat, dokonce i Xeno, který jako jediný vycházel s dědou zadobře a ctil ho.

„Šance, to ano. Ale přece to nemusí být hned zbraně?“ namítal Xeno. „Přece to mohly být i deky nebo polní láhve?“

To bylo všem k smíchu, hlavně Trees, Xenově ryšavé ženě z Wassenaaru, jež oplývala sarkasmem. „No, nebo třeba barety nebo kondomy,“ vyprskla, což Xena opět podráždilo a s roztřeseným spodním rtem vykřikl: „Jak tu líčíte mého otce, to je hanba!“

Jeho otce. Nyní mě překvapuje, že nikdo v rozesmáté vřavě o těch slovech neutrousil nic uštěpačného, stejně jako mě překvapuje, že nikdo Starého pána v podstatě neznal.

V rodině totiž kolovala otřepaná historka o tom, že se oslava silvestra 31. prosince 1924 v domě Münninghoffových v Rize značně vymkla z rukou a zvrhla se v bezuzdné bakchanálie, při nichž manželský pár a přibližně třicet hostů bujaře střídali dostatečný počet ložnic v domě. To bylo zcela v duchu doby, jenž se v těch letech měnil z melancholického doznívání Velké války na nekontrolované dovádění s velkou sexuální svobodou a sklonem k experimentování. Následky se v naší rodině projevily v září 1925, neboť tehdy babi porodila dvojčata. Xena a Jamese.

Již záhy po narození se začaly množit výkřiky nevěřícného údivu, protože dvojčata tak málo si navzájem podobná ještě nikdo nikdy neviděl. Fámy, které se okamžitě začaly šířit, posílilo ještě to, že děti mají, jak se ukázalo, různé krevní skupiny. James, jemuž téměř hned začali říkat Jimmy, čehož se celý život držel, byl tmavovlasý a vykazoval jasné rodinné rysy, zato Xeno byl světle blond a podobal se spíš – no, komu vlastně? Šibalské narážky se v dědově přítomnosti potlačovaly, ale každý, kdo si ještě dokázal vzpomenout na seznam hostů, dospěl brzy k závěru, že hraběnka po milostném aktu se svým zákonným chotěm nebo před ním tutéž noc ještě podlehla šarmu jednoho z rodinných přátel, obchodníka Hermanna Krommera.

Tento Krommer, sám baltského původu, námořní důstojník, jenž v Rize vybudoval impérium průmyslových pil a mlýnů, v prvních letech dědova obchodního dobrodružství v Lotyšsku mladému Holanďanovi opakovaně pomohl, a byť to vždycky pochopitelně byla záležitost vzájemného prospěchu, vzniklo mezi oběma muži vedle komerčního vztahu také skutečné přátelství. Dále bylo veřejným tajemstvím, že Erica Münninghoffová a Lotte Krommerová jsou nejlepší kamarádky, které tu a tam společně vyrážejí lovit muže. Většinou zůstalo u intenzivního flirtování, ale existovaly i výjimky.