Milena Štráfeldová: Trestankyně

To on přece byl hlasem Hradu. Legendistou TGM, který později svou věrnost a loajalitu přenesl i na jeho nástupce. A když prezident Pokračovatel zbaběle přijal mnichovský diktát a utekl do exilu, byl tu právě hlas Hradu, kdo to měl za něj jaksepatří odskákat. Ostřelovali ho všichni, zleva i zprava – hlavně zprava.

Že před mobilizaci ustrašeně ujel na svůj venkovský dům na Strži…

Že si alibisticky zalezl do své nory, když je národu nejhůř…

Že se pořád párá s tím svým malým člověkem, když se kolem hroutí velké ideály…

A že…

Největší podíl na celé štvanici měli čeští fašisté. To má logiku, neboť Čapek svým lidským i uměleckým habitem ukazoval, co jsou zač. Ale stejně se do něho pouštěli katoličtí básníci, neboť jim nebyl dost 
národní, dost vlastenecký a dost pravověrný. Hlavně Jaroslav Durych. Zde si občas přisadila i RV.

A své dostal Čapek i od agrárníků a jejich časopisu Venkov: „Denně tu byli osočováni všichni slušní a čestní veřejní pracovníci, leč celé průtrže z jejich hnojnic byly vylévány na hlavu Karla Čapka,“ napíše později jeho přítel, levicový novinář Karel Konrád.

A co na to sám KČ? Pod největším tlakem ze sebe chrlí články do no-
vin, stohy dopisů na všechny strany, rozepíše i tragický román o skladateli Foltýnovi, pseudoumělci, který svou slávu založil na vykrádání cizích nápadů…

A přesto – blesklo mu třeba jen v poslední chvíli hlavou, že na té štvanici mohlo být něco pravdy? Že se celou svou osobností, talentem a světovým věhlasem podílel na uskutečňování fikce, která byla od samého začátku odsouzena ke krachu?

„Státy se udržují těmi ideály, ze kterých se zrodily,“ hlásal TGM. A na jakých ideálech se tedy zrodilo samostatné Československo? Na ideálu československého národa, který ve skutečnosti nikdy ne-
existoval? Na ideálu odvěkého boje Čechů s Němci, které je už konečně třeba jednou provždy z našeho území „vylikvidovat“? Na jakési posvátné výlučnosti našeho národního společenství, jehož posláním od husitských dob je učit svět demokracii? Nebo na ideálu vyšitém na prezidentské zástavě, že pravda vítězí?

Čapkova myšlenka slušnosti, vzájemné tolerance a ochoty spolupracovat, politika malých pozitivních krůčků, které jednou povedou k velkému pokroku a humánnějšímu světu, vypadá lákavě. S podobně založenými snílky si o tom povídal pátek co pátek při čaji:

„Soudím, že…“

„Je nepochybné, že…“

„A jak o tom smýšlíte vy, příteli?“

Co si s tím ale počne domovnice, která v Petržílkovském domě na Malé Straně zrovna drhne schody a každého, kdo jí je pošlape, by nejraději vzala hadrem? Co dcera brněnské prostitutky Jaruna, kterou domácí právě vyhodil z bytu, protože neměla na činži? A co mrzák Ve-
noušek, kterého ze všeho nejvíc baví lidi trápit a ponižovat? Co sedlák Walter Weissmann, kterému poválečná pozemková reforma sebrala kus gruntu u Teplic, na němž jeho předkové pracovali po generace?

Zahlédl někdy Karel Čapek jejich skutečnou nenávist?

Pochopil, že věci nekončí dobře, i kdyby se snažil sebevíc?

Pokud ano, muselo mu z toho být hořko.

Když Karel Časpek umře, zašle prezident Emil Hácha jeho vdově 
Olze kondolenci. Státní pohřeb nejslavnějšímu českému spisovateli 
první republiky však nevypraví. Čapek bude pochován soukromě, na Vyšehradě. Nedaleko místa, kam nedávno ze zabraných Litoměřic ve spěchu přenesli ostatky jiného českého literáta – Karla Ignáce 
Máchy.

Čapek měl vlastně štěstí. Žít o pár měsíců déle, nejspíš by skončil stejně jako jeho bratr Josef. V hromadném hrobě.

A přece je to on! – Růžena ho nejprve sotva poznala. Po dvaceti letech ztloustl a vlasy mu zřídly. Něco v tom odulém obličeji však pořád při-
pomínalo Káju Coufalíků z vyškovského gymplu, kterému kdysi poslala tahák s překladem Horatia. Pošťáckého synka, z něhož chtěl mít jeho táta nejmíň ministra…

Co si pamatovala, Kája moc nadání nepobral. Odmaturoval až napodruhé, u toho už Růženka nebyla. Sama v té době excelovala u maturity v Brně a kontakty na bývalé spolužáky z Vyškova brzy poztrácela. A tak se nedozvěděla, že se Kája pokoušel i o studium práv. Záhy poho-
řel; ani se nestačili v Praze potkat.

Vrátil se pak na Moravu a pustil se do psaní. Vystřídal několik místních plátků, většinou však publikoval jen pod značkou nebo smyšleným jménem. Taky se nebylo čím chlubit: ten bývalý budoucí ministr jednou psal o řepné kampani, podruhé o trhu s dobytkem v Ivančicích a vrcholem jeho novinářské kariéry byla reportáž z Baťových závodů ve Zlíně, kde přihlížel, jak se na nových strojích cvočkují podešve.

A právě tyhle podružné články v něm vyvolaly ctižádost, kterou by v sobě dřív nehledal. Sotva se ve světě novin trochu porozhlédl, uvědomil si, jakou váhu může tištěné slovo mít! Jak čtenáři čekají na nový úvodník, fejeton nebo kritiku svého oblíbeného autora. A zatoužil, aby 
se pod takovými články objevilo i jeho jméno… Karel Coufalík!

Jenže kde se má takový nedouk z Moravy prosadit?

Za jiné konstelace by se mohl docela dobře propsat do listů, které tu vydávali komunisté, socdemáci či národní socialisté. Nebo třeba agrárníci, ke kterým měl přes ty trhy s dobytkem nejblíž. Kájovi byly ideologie a stranické programy šumafuk. Chtěl jen vidět své jméno v novinách.

Až koncem 20. let narazil na české fašisty!

Právě tehdy se totiž konzervativní studenti, kterým se sice nelíbila politika Hradu, ale ani zupácké způsoby Radoly Gajdy, odtrhli od jeho Národní obce fašistické a založili Národní svaz mládeže a studentstva. A s ním i časopis Vlajka.

A to byla příležitost pro Káju…

Tenhle nedostudovaný právník bude do Vlajky psát o osvobození národa od Masarykova realismu a pozitivistických pověr, o boji proti židomarxismu a světovému zednářství, proti levicovému intelektualismu – ale 
také proti německé rozpínavosti. Vzorem pro české fašouny totiž není Hitler, ale Mussolini. Nechtějí nadvládu německých nácků, ale silný český národní stát, který se zbaví problémů se svými menšinami. Jejich hlasem je mimo jiné básník Viktor Dyk…

Nejvíc jim leží v žaludku Židé. Svou sílu ukázali domácí fašisté už v devětadvacátém roce, když se snažili vyhnat maďarské, rumunské a polské studenty židovského původu z Karlovy univerzity.

„Tihle židáci zabírají místo našim,“ pořvávali čeští studenti uprostřed demokratického Československa. A kupodivu získali podporu i takových kapacit, jako byl dvojnásobný rektor univerzity František Mareš.

Znovu se titíž studenti vyznamenali o pět let později, když propukly boje o staré univerzitní insignie. Ty měla německá část univerzity vrátit té české už v roce 1920, což se nestalo. Čeští náckové si je proto chtěli vybojovat na těch německých pěstmi. Rvali se v ulicích tak, že zasahovala i policie.

A o tom všem psal Kája Coufalíků do Vlajky a po jejím zrušení i do Národní republiky. A nejen psal, on tomu časem uvěřil! Jeho mistrovskými kousky se staly protižidovské letáky:

„Ženy, pozor na Žida!“

„Žid je nebezpečný!“

„Kupujte jen české výrobky v ryze českých obchodech!“

„Dobytek do chléva a Židé do ghetta!“

„Židé jsou kletba národů!“

Tyto letáky už nevydávala fašistická organizace Vlajka, ale její nástupkyně – Maffie nového Československa. Vlajce totiž byla brzy po Mnichovu zastavena činnost. Do čela její nástupnické organiace se tehdy prodral budoucí kolaborant s nacisty Jan Rys – Rozsévač. Bude však i na Němce příliš avanturistický, proto z něj K. H. Frank v roce 1942 udělá čestného vězně v koncentračním táboře v Dachau. Popraví si ho 
až Češi v roce 1946, to už ale zase předbíháme…

Protižidovské letáky Maffii nového Československa nestačily. Zorganizovala i pár přímých útoků, včetně bombových. Její „pekelné stroje“ vybuchovaly v kavárnách, kde se Židé scházeli, v jejich obchodech, synagogách i na hřbitovech. Jejich strůjci budou pozatýkáni a uvězněni. Už 
14. března 1939, pouhý den před hitlerovskou okupací Česko-Slovenska, budou na přímý příkaz ministra vnitra zase propuštěni na svobodu…

Ministr už měl své informace.

„Nazdar! Jsi to ty?“ zeptá se Růžena překvapeně Káji Coufalíka, když 
ho začátkem roku 1939 náhodou potká v kavárně Slavia. Právě si tam dala sraz s Josefem H.

I Kája Coufalík na Růženu chvíli užasle kouká. Je tahle statná ženská s mírně prošedivělými vlasy, které už táhne na čtyřicítku, ta křehká Růženka s velkýma tmavýma očima, co se mu kdysi ve Vyškově tak líbila?

„Nazdar,“ řekne proto trochu nejistě.

„Jak se máš?“ vyptává se dál Růžena a má z tohoto setkání radost. Vždyť od chvíle, kdy se Vackovi z Vyškova odstěhovali, nepotkala snad jediného ze svých tehdejších spolužáků.

„Ale to víš,“ kroutí se Kája. Najednou se mu nechce vyprávět o tom, čím sám žil v posledních letech. Před touhle velkoměstskou dámou v liščím kožichu je mu najednou jaksi stydno. „A co ty?“ snaží se proto odvrátit pozornost od sebe. „Co vůbec děláš? A co vaši?“

A Růžena mu tak aspoň v pár větách poví, že má na fakultě svůj seminář klasické archeologie a že právě dokončila studii Sokrates – vychovatel národa. Napsala v ní, že důkaz smrti je konečným důkazem pravdy. A rodičům se docela daří, tatínek stále pracuje, i když už je v penzi, maminku ale trápí srdíčko. Přesto dál působí ve vedení Ženské rady.

„Na našeho Vláďu nebo Jiřinu si asi nepamatuješ,“ říká. „Ti byli tenkrát ještě moc malí.“

„Ne, nepamatuju…“

Rozhovor, jak už to u takových rozhovorů bývá, po pár větách uváz-
ne. Růžena naštěstí zahlédne, jak k ní mezi stolky pospíchá Josef H.

„Moc se omlouvám, zdrželi mne v redakci,“ volá už zdálky. Je celý udýchaný. Růžena oba rychle představí: kolega z fakulty – bývalý spolužák z gymnázia… A Kája Coufalíků se chce co nejrychleji ztratit.

„Co je to proboha za člověka?“ žasne Josef H., když je Kája z do-
slechu.

„Ale to byl takový třídní repetent,“ zasměje se Růžena při vzpomínce, jak Kájovi posílala taháky. „Ani nevím, co teď dělá. Ptala jsem se, a on mi vlastně nic neřekl.“

„Slizký člověk,“ otřese se ještě Josef H. „Ještě že už je pryč!“

„Máš pravdu,“ souhlasí Růžena. A bůhvíproč jí v té chvíli napadne věta, na kterou už dávno zapomněla, z Horatia:

Odi profanum vulgus – et arceo.

Cosi vulgárního na tom Kájovi skutečně je.

„Mám pro tebe novinku,“ pochlubí se Růžena, když jim číšník konečně donese konvičky s horkou a voňavou kávou. „Právě jsem odepsala do Berlína, že na ten jejich slavný sjezd archeologů nepojedu. Budou tam sice kapacity z celého světa, možná i pár známých, které už jsem dlouho neviděla… Já ale v té jejich nacistické šaškárně účinkovat nebudu!“

„Jsi chlapík,“ pokývá Josef H. pochvalně hlavou.