Recenze: Praha zažila beatlemanii. McCartney hrál téměř tři hodiny, nechal vybuchnout Westminsterský palác

Stále funguje – mnohoznačný zvonivý akord, jímž začíná píseň A Hard Day’s Night a podle ní nazvaný film Perný den, před více než půlstoletím vyvolával davové šílenství řečené beatlemanie. Včera tímto zvukem Paul McCartney zahájil svůj koncert v pražské O2 areně a vlastně jím řekl vše podstatné.

Šestačtyřicet let poté, co v dubnu 1970 oznámil odchod z nejslavnější skupiny v dějinách populární hudby, teď britský skladatel a zpěvák objíždí svět s velkolepým beatlesáckým revivalem.

Může se to zdát samozřejmé, ale dlouho nebylo – v první etapě po svém odchodu se McCartney zdráhal na koncertech uvádět jediný hit Beatles, například v 80. letech naživo nevystupoval vůbec a ještě o dekádu později kladl důraz na svoji sólovou tvorbu.

Teď ho Pražané už podruhé zažili s kapelou, která McCartneymu slouží od roku 2002, nyní tedy déle, než existovali samotní Beatles.

Za tu dobu sir Paul svoji koncertní show vypiloval k dokonalosti: přestože s přídavky v Praze odehrál neuvěřitelných osmatřicet skladeb, na pódiu se neustále něco dělo.

Nejdelší část večera McCartney hrál na svoji slavnou “houslovou” baskytaru značky Höfer, kterou používá od chvíle, kdy si ji pořídil během raného angažmá Beatles v německém Hamburku. Kromě toho McCartney odskakoval k elektrické kytaře, klavírnímu křídlu i klávesám a po akustickém bloku na pódiu zůstal sám, aby se nechal vyvézt do zhruba pětimetrové výšky a z ní na akustickou kytaru prsty vybrnkal skladbu Blackbird.

Paul McCartney v Praze mluvil česky, oddával a vzpomínal na Beatles. Na koncert přišlo 17 tisíc lidí

Dalších 11
fotografií

Lze namítnout, že kdyby byli Beatles naživu a nerozpadli se, patrně by své písně po půlstoletí nehráli v neměnném aranžmá. McCartneyho čtyřčlenná doprovodná kapela je ale působivá právě tím, jak věrně se naučila reprodukovat skladby kdysi stvořené s pomocí náročných studiových triků.

Třeba Being for the Benefit of Mr. Kite, psychedelická “cirkusová” vložka ze Seržanta Pepře, zněla v Praze až nečekaně dobře – o to obdivuhodněji, že McCartney v ní hrál původní basovou figuru a zároveň zpíval part Johna Lennona z nahrávky.

Klíčem k věrné reprodukci písní je druhý nejstarší člen koncertního bandu Paul “Wix” Wickens, který v McCartneyho sestavách působí od roku 1989. Včera vystřídal akustickou kytaru, akordeon, foukací harmoniku i klávesy, v nichž si dle potřeby nastavil tu zvuk Hammondových varhan, jindy smyčce, a v krajních případech dokonce flétnu či saxofon.

Někoho mohou dechové nástroje imitované klávesami tahat za uši, ale pro potřeby tohoto turné je Wickens ideální volbou. Dokázal to třeba při provedení skladby Eleanor Rigby, kde na dvou klaviaturách odehrál party, jež na původní nahrávce přísluší zdvojenému smyčcovému kvartetu.

Sestavu v Praze doplnili mohutný bubeník Abe Laboriel Jr., jenž svůj nástroj v porovnání s Ringem Starrem zřetelněji víc atakuje, dále kalifornský rodák Rusty Anderson, který na elektrickou kytaru ve dvou skladbách hrál i s takzvaným bottleneckem na prstě, a ještě hudebník Brian Ray.

Tento nenápadný blonďatý kytarista, jenž kdysi čtrnáct let doprovázel soulovou zpěvačku Ettu Jamesovou, teď na koncertech nasazuje baskytaru v písních, kde na ni nehraje sám McCartney. A stejně jako všichni ostatní členové sestavy Ray do každé skladby přispívá doprovodnými vokály.

McCartneymu, jenž v Beatles býval až druhý nejmladší po Georgi Harrisonovi, vydrželo charisma jakéhosi “věčného chlapce” – také v Praze si získal publikum pokoutnými úsměvy či tanečky, případě když spojením palců na rukou udělal znak své někdejší sólové kapely Wings, což v tuzemském kontextu mohlo poněkud mylně evokovat logo politické strany ODS.

Famózní bylo hlavně McCartneyho nasazení. Bez přestávky dvě a tři čtvrtě hodiny dlouhý koncert v Praze takto poctivě naposledy odřel snad Bruce Springsteen, který je ale délkou svých vystoupení pověstný od mládí.

McCartneyho, jenž zítra oslaví čtyřiasedmdesáté narozeniny, nic nenutí hrát tak dlouho, jako ho nic nenutí zařadit na setlist 23 písní Beatles z celkových 38.

Byť byly skladby z jeho sólové dráhy v menšině, zvlášť výtečně zněly právě ty z éry Wings – od klavíru hraný rokenrol Nineteen Hundred and Eighty-Five, z balady do funkrocku až do lehkého country přecházející Band on the Run a také pyrotechnickými efekty ozvláštněná titulní skladba z filmové bondovky Live and Let Die.

Došlo i na politiku – při písni Back in the USSR, toliko slavném “otvíráku” Bílého alba, z projekčního plátna vykukovaly usměvavé rudoarmějky. A McCartney vyprávěl, jak před svým koncertem na Rudém náměstí potkal ruského ministra obrany, jenž se mu svěřil, že se anglicky naučil poslechem písní Beatles. Měl-li McCartney na mysli koncert z roku 2003, muselo jít o někdejšího rozvědčíka KGB a dnešního Putinova kancléře Sergeje Ivanova.

Při Live and Let Die zase McCartney na projekčním plátně nechal uměle vybuchnout Westminsterský palác – což by se teď, týden před hlasováním o brexitu, dalo vykládat všelijak. Sir Paul se ale ohledně toho, zda má Británie setrvat v Evropské unii, veřejně nevyjádřil. A byť v závěru koncertu zamával českou i anglickou vlajkou zároveň, na pódiu u toho byla ještě vlajka třetí – duhová, vyjadřující soustrast s oběťmi střelby v gay klubu, k níž došlo začátkem týdne na americké Floridě.

Jiný konec snad ani nepřicházel v úvahu, ale stejně – večer vyvrcholil závěrečnou směsicí tří písní z alba Abbey Road včetně energicky reprodukované “kytarové bitvy”. A snad i ten, komu se to klišé celé roky protiví, si pak s McCartneym celý dojatý zazpíval: Láska, kterou si berete, se vyrovná lásce, kterou dáváte.