Galerie ve Stuttgartu vystavuje děsivé obrazy, jimiž surrealista de Chirico zachytil začátek 20. století

Původem řecký malíř Giorgio de Chirico se proslavil jako surrealista, metafyzik a milovník architektury. Na výstavu jeho prací ještě do konce tohoto týdne láká Staatsgalerie v německém Stuttgartu. De Chiricovu vrcholnou tvorbu zde doplňují obrazy Salvadora Dalího, Reného Magritta nebo Maxe Ernsta.

Začátek 20. století je pohledem mladého Chirica plný děsivých obrazů a iracionálních halucinací. Tak jako mnoho jiných byl malíř povolán do bojů první světové války a tato mezní zkušenost jeho tvorbu zásadně ovlivnila. Stejnou silou do jeho prací zasáhl nihilistický světonázor Friedricha Nietzscheho a Arthura Schopenhauera. Země podle Chirica je plná symbolů, nesamostatných loutek a precizní stylizace.

Výstava ve Stuttgartu není pojatá jako retrospektiva. Kurátory nezajímá proces změny tvorby v čase, nýbrž pátrají po výrazných tematických celcích, které jsou pro Chirica typické. Cílí především na období těsně ohraničující mezinárodní válečný konflikt.

Jednotlivé místnosti ve Staatsgalerie tak akcentují vždy konkrétní motiv, který malíři nedal spát. Jako u jiných surrealistů divák cítí, že obrazy na stěnách jsou často odrazem malířových snů, jeho nočními scénami.
Opakovaně je vidět pedantsky přesně komponované prostředí, ve kterém se mísí architektonické prvky, geometrické nástroje, antické busty nebo doširoka otevřené oči.

Galerie ve Stuttgartu vystavuje děsivé obrazy, jimiž surrealista De Chirico zachytil začátek 20. století

Dalších 16
fotografií

Fascinace těmito motivy ale nebyla jen výsadou Chirica. Kurátoři jeho plátna konfrontují s tvorbou Chiricových přátel a vrstevníků, čímž se na výstavě otvírá mystický svět symbolů a podnětů, jenž prostoupil celou jednou generací.

Žádný z umělců přitom objekty, které malovali, nebral jako funkční, užitné věci. Symboliku objekty získávají až tím, když jsou zasazeny do vnějších okolností a kontextu prostředí.

Identické prvky lze najít například u Chirica a Reného Magritta v sérii obrazů, kdy malíři do svých pláten vkládali druhý rám. Tyto "obrazy v obrazech" u Chirica připomínají snové pohlednice z konkrétních lokací, jako u obrazu Metaphysical Interior with Large Factory z let 1916 až 1917.

Pro srovnání přístupů vedle visí Magrittův obraz vytvořený o patnáct let později a nazvaný The Human Condition, který si pohrává s obdobným prvkem. Opět jde o obraz v obraze – ovšem na rozdíl od Chirica, který své malby nechává chladně odtažité, je Magrittův přístup víc hřejivý. Jeho zarámovaný svět působí daleko přístupněji.

Odstup a určitá lhostejnost Chirica se nejvíce projeví právě v kontrastu s jeho kolegy. Tam, kde Salvador Dalí nebo Max Ernst volí měkčí linie nebo představují člověka, se de Chirico drží ostrých a tvrdých linek. Až fanaticky odmítá zobrazit lidskou tvář.

I proto významnou část výstavy tvoří série obrazů, kde jako model slouží odosobněné loutky bez tváře a výrazu, nebo antické sochy – jako například u obrazu Hermetic Melancholy z roku 1918.

Nejčastěji kurátoři jako doplňující protějšek k Chiricovým obrazům vybírali jeho přítele Carla Carráho. Paradoxně přitom Carrá v daném období představuje nejmenší kontrast - jejich obrazy, témata, symboly se plynule překrývají.

Chirico chápe okolní svět jako jeviště, dokonalou scénu, kterou plní věcmi, jež spolu zdánlivě nemusí souviset, ale vždy vytvoří dramatickou kompozici. Dramatickou jako situace v Evropě té doby.

Nejistota, rozvrat dosavadních pořádků i skepse nad budoucím uspořádáním světa je v tvorbě Giorgia de Chirica silně zastoupené téma. Diváka znejisťuje i sto let poté.