Recenze: Black Sabbath se rozloučili v černém a v šeru, Ozzy Osbourne cupital jako upír

S více než pětačtyřicetiletou kariérou se na současném turné The End loučí kapela Black Sabbath. Jeden z jejích osmdesáti závěrečných koncertů se ve čtvrtek odehrál v Česku. A byl jiný než ty, které zpěvák Ozzy Osbourne předvádí jako sólová hvězda.

Žádné vylévání kýblů vody do publika, i když kýble byly u bicích připraveny, žádné stahování kalhot. Všechno v černém a v šeru, decentně strašidelné s jen velmi lehkým nádechem komična.

Pokud někdo čekal, že v pražské O2 areně uvidí čtyři unavené rockery před sedmdesátkou, byl překvapen. Dramaturgie koncertu byla vystavena tak, že chytře zakryla chatrnější kondici muzikantů a pomocí různých triků vystavěla podívanou, která přesně odpovídala těžkotonážní, pomalé, ale nekompromisně se valící hudbě.

Pro někoho mohli Black Sabbath místy znít staře. Není divu, některé jejich nejznámější skladby vznikly skoro před půl stoletím. Ale nelze mluvit o retru, které by napodobovalo minulost, byli jen a jen autentičtí.

V době, kdy je zvykem, že muzikanti létají po pódiu jako ohnivé koule, působili Black Sabbath v šeru a přítmí značně staticky. Basista Geezer Butler se skoro nehnul z místa, Tony Iommi se jen dvakrát nebo třikrát krátce prošel po pódiu a velký Ozzy byl většinou shrbeně opřený o stojan mikrofonu. Jen občas pro potěšení publika zacupital ve stylu upíra Nosferatu ze starých němých filmů nebo si s lidmi zopakoval spartakiádní cvičení. Samozřejmě s mírou, odpovídající jeho sedmašedesáti rokům.

Recenze: Black Sabbath se rozloučili v černém a v šeru, Ozzy Osbourne cupital jako upír

Dalších 5
fotografií

Představení tak evokovalo zlatou dobu kapely, sedmdesátá léta, kdy bylo zvykem, že se hudebníci plně soustřeďovali na své výkony.

Přesto měl koncert nečekaný švih díky zadní projekci. Nebyla nikterak efektní, ale zato účinná. Hodně pracovala s motivy ohně a s dynamickými záběry právě sólujících muzikantů, hlavně jejich rukou.

Kdo viděl Black Sabbath v minulosti, musel si povšimnout, že tento čtvrtek skladby díky rozsáhlým sólům nabraly na délce. Zvláště fyzicky náročné sólo na bicí nováčka Tommyho Clufetose bylo sice brilantní a diváky zvedlo ze sedadel, ale jeho délka se blížila nekonečnu. Není divu, že Clufetos má ještě dost energie – vždyť se narodil v době, kdy už měl Ozzy dva roky za sebou první odchod od Black Sabbath.

Show ale patřila především Tonymu Iommimu, který naplno ukázal, proč je považován za jednoho z nejinspirativnějších kytaristů všech dob. Místy se zdálo, že koncert je hlavně v jeho režii. Brilantní změny tempa, různorodé barvy zvuku, jiskra a přehlednost – na pódiu tím převálcoval i samotného Ozzyho.

Dnes, kdy jsou sóla v živých provedeních skladeb nových metalových skupin přesně vyvážena na efekt, rozdával Iommi své umění plnými hrstmi. A Ozzy si mezitím mohl odpočinout.

Z muzikantského pohledu byl Ozzy nejslabším článkem party. Už dávno se nedá mluvit o zpěvu, dokonce už ani ne o mečení. Byla to jen podivná recitace. Ale přesto v něm všichni cítí svorník, který drží Black Sabbath pohromadě kouzlem své osobnosti. S trochou nadsázky by díky němu kapela byla přesvědčivá i tehdy, kdyby jen stál v koutku a mlčel.

Jediné, čím Black Sabbath zklamali, byl závěr. Pouhý jediný přídavek, Paranoid, po 1,5hodinovém vystoupení, a pak konec. Ale právě ta "nedokončenost" vyvolávala na cestu domů pocit, že nikdy není nic úplně hotové, že pořád existuje něco nevyřčeného a nedokončeného, něco, co už nikdy nepřijde.