Recenze: Vlk z Královských Vinohrad je ironický, sebestředný, vtipný i trapný průlet životem Jana Němce

Těsně po sobě měly na festivalu v Karlových Varech projekci dva tak blízké a přece tak vzdálené filmy. Restaurovaná verze debutu Ivana Passera Intimní osvětlení, snímku z roku 1965, jehož tvůrci se pro dobrý záběr nebáli tři týdny čekat na vítr, který rozechvěje obilné klasy.

A hned poté následoval poslední film režisérova souputníka Jana Němce, který debutoval ve stejné době jako Passer svými Démanty noci.

Němcova filmová závěť Vlk z Královských Vinohrad na nic nečeká a debutovým dílům československé nové vlny se blíží snad jen stopáží, která sotva přesáhne hodinu. Tento ironický, sebestředný, prudce vtipný a místy velmi trapný průlet Němcovým životem lze brát asi stejně vážně jako režisérovo prohlášení, že díky obsazení Jiřího Mádla coby Němcova alter ega Johna Jana na film přijde 700 tisíc lidí. Minimálně.

Jan Němec umřel před natočením poslední scény, ale druhý režisér Tomáš Klein dostal svolení film dokončit. Těžko si představovat, jak by snímek vypadal podle přání tvůrce, jenž dokázal být radikální i něžný a pochybovačný a který svým o generace mladším spolupracovníkům rozhodně mnoho indicií nedával.

Vypravěč Karel Roden, druhé režisérovo alter ego, vysvětlí, že podobně jako u Scorseseho Vlka z Wall Street to celé bude o penězích a slávě. A pak se hned může vyrazit na filmařskou "Wall Street", do Cannes roku 1968. Tedy do doby, kdy na nejslavnější světový festival mířili režiséři Menzel, Forman a Němec odhodláni získat pro Československo konečně Zlatou palmu.

"Rok 1968 nebyl pro Francouze dobrý ročník. Vinice nerodily dobré plody," říká chraplavým hlasem Rodenův vypravěč. "‚Smrt festivalu‘ otřáslo sálem festivalového kina," dodává. A pak vidíme Jeana-Luca Godarda, kterak rozřezává filmové plátno.

Tehdy o Zlatou palmu skutečně soutěžily české snímky Hoří, má panenko, O slavnosti a hostech a Rozmarné léto – a naděje českých tvůrců zhatily politické události roku 1968, které festival ukončily.

Ve Vlkovi ovšem roli tohoto zlomového 21. ročníku hraje festival loňský, kde začal Němec svůj poslední opus natáčet. Bez povolení, improvizovaně, s nezdolnou energií.

Vlk z Královských Vinohrad volně adaptuje tři povídky Němcovy autobiografie Zabil jsem číšníka, pánové. Podobně jako kniha vypráví více slovem než obrazem.

Většina gagů je slovní povahy, obrazově je to sice "punk", ale celkem melodický, hudebně řečeno. Tedy: vše je natočené bez starosti o krásu záběrů, ale nikoli nepříjemně, naopak dosti konvenčně. A to včetně scény, v níž Jan Němec zabije Jeana-Luca Godarda, otce moderního střihu, a tím symbolicky skoncuje s celou francouzskou novou vlnou.

Film pojedná o Němcově životě v americkém exilu, kde se živil mimo jiné natáčením svateb, o shánění peněz na film u Donalda Trumpa a o dalších reálných etapách režisérova života. Hranice mezi životopisem a fabulací je tenká a celý film lze s klidným svědomím označit za skopičinu natočenou se svými studenty.

Je proložená záběry z Němcových filmů, ale nikoli z těch nejslavnějších novovlnných, z té doby je tu jen jeho dokument ze sovětské okupace nazvaný Oratorio za Prahu.

Kromě toho Vlk z Královských Vinohrad obsahuje některé prudce vtipné scény – jako třeba monolog Jiřího Mádla u výslechu, kde zapáleného soudruha přesvědčí, že Franz Kafka nebyl otec kontrarevoluce, nýbrž autor, jenž vykreslil prohnilost Ameriky a stvořil prvního evropského hrdinu.

Když v Karlových Varech přebíral Jan Němec před deseti lety Křišťálový globus za celoživotní přínos kinematografii, pronesl ve Velkém sálu Thermalu, že je odhodlán se sem za rok či dva vrátit a vyhrát druhý globus "regulérně" v soutěži za svůj nový film. Vlk z Královských Vinohrad tím dílem s největší pravděpodobností nebude.

Není ani ohromující bezprostřední hrou citlivé kamery a improvizačního herectví, jakou mnohdy byla česká nová vlna. A není ani radikálně podvratným filmem.

Vlastně je to takový docela obyčejný příběh, v němž se občas naplno rozezní svérázná osobnost tvůrce. Snad není prohřeškem prozradit jeho nejlepší scénu. V ní se k oběma alter egům připojí alespoň hlasem to pravé ego, autorské, Němcovo.

Jiří Mádl tu dle instrukcí pojídá pstruha. "To oko nejezte," instruuje Němec a nabádá, aby nyní přešel k ocasu. "A ten kousek snězte, a co nebude dobrý, vyplivněte… Eště jezte… A teď to vyplivněte a to je smysl filmu."

Beze vší ironie je třeba přitakat.