Karlovy Vary byly můj první festival, schovala jsem si pítko na minerální vody, říká Almodóvarova herečka

Ve svém novém filmu Julieta se španělský režisér Pedro Almodóvar vrátil k silným ženským hrdinkám. A do svého osobního panteonu přizval hned dvě nové herečky, aby ztvárnily jednu jedinou postavu, protagonistku Julietu.

Emma Suarézová tuto postavu hraje ve starším věku. V jejím podání Julieta příběh, v němž přišla o manžela i o dceru, nejen prožívá, ale také na vše vzpomíná.

Po festivalu v Cannes, kde letos v květnu Julieta soutěžila, nyní obě herečky přijely film představit také do Karlových Varů. Emma Suarézová se tak vrátila na festival, jejž kdysi navštívila jako svůj vůbec první v cizině.

HN: Začala jste hrát už ve čtrnácti či patnácti letech. Jak jste se dostala k herectví?

Úplně náhodou. Nejspíš to tak mělo být. Víte, že můj úplně první festival byl ten karlovarský? V roce 1980 jsem sem přijela se svým prvním filmem Vzpomínky Leticie Vallé a od té doby jsem se sem nevrátila. To je, co? Jak bych si v té době mohla představit, že ze mě bude opravdu herečka. A teď jsem tady.

HN: Tak to festival dobře znáte.

To zase ne, byl to můj první festival, takže si ho pamatuji víc než všechny ostatní a opravdu jsem se sem chtěla vrátit. Stále mám doma na pracovním stolku takový ten hrneček, co slouží k pití lázeňských vod. Přežil všechna ta stěhování, nerozbil se a pořád tam stojí.

HN: Pítka na minerální vody jsou ve Varech stále, ale jak se podle vás festival jinak proměnil?

Je to složité porovnat, tenkrát mi bylo čtrnáct či patnáct. Nepřímo jsem se festivalu v Karlových Varech zúčastnila také před pár lety skrze film Moskytiéra, ve kterém jsem hrála a který tu dostal cenu. Ale tehdy jsem měla angažmá v divadle a nemohla jsem se přehlídky ve Varech zúčastnit. Jinak to asi nejsem schopna porovnat.

Karlovy Vary byly můj první festival, schovala jsem si pítko na minerální vody, říká Almodóvarova herečka

Další 4
fotografie

HN: V Julietě Pedra Almodóvara hrajete stejnou postavu jako Adriana Ugarteová, s níž režisér natáčel prvních šest týdnů. Poté jste musela nastoupit takříkajíc do rozjetého vlaku. Bylo to těžké?

Během natáčení to tak bylo, ale předtím jsem měla čas se připravit a dostat se do role. Přišla jsem sice do týmu, který už spolu šest týdnů pracoval, ale zapadla jsem snadno.

HN: Měl jsem na mysli i to, že jste musela „převzít“ stejnou postavu. Přitom jste prý společně vůbec nezkoušely, Almodóvar vám záměrně nedal prostor odpozorovat pohyby či gesta druhé herečky.

Pedro pracoval s každou z nás zvlášť. A měly jsme s Adrianou chuť si alespoň volat a konzultovat detaily role, ale pochopily jsme, že to není cesta, kterou by se chtěl režisér vydat.

U té postavy přichází velký zlom. Natáčení jsme se tedy nezúčastnily společně a ani dopředu jsme na ní nepracovaly, ale každá zvlášť jsme strávily spoustu práce na jejím vývoji, včetně například toho, jaký bude mít účes.

HN: Prý jste při přípravě četla povídky kanadské spisovatelky Alice Munróové, které jsou předlohou snímku. A také jste sledovala filmy, které vám Almodóvar doporučil, jako je Výtah na popraviště od Louise Mallea či Hodiny. Takhle se na role připravujete běžně?

U každé role se hodí podklady. A Pedro je opravdu náročný režisér. Takže těch podkladů bylo hodně, musela jsem se připravit důkladně.

HN: Almodóvarovy filmy mají jedinečný styl, on sám působí jako velký detailista. Bylo to těžší než jiná natáčení?

Už jsem pracovala i s jinými velmi náročnými režiséry. Pedro je ne snad tvrdý, to by byla chyba říkat, ale vyžaduje toho opravdu hodně. Je to ovšem pochopitelné, když chcete dělat dobré filmy, je třeba se do toho položit, věnovat tomu celý váš život. Pak od herců chcete maximum. Vlastně všichni režiséři jsou perfekcionisti. Vždy si v tomto ohledu vzpomenu na španělskou režisérku Pilar Miróovou, s níž jsem spolupracovala v devadesátých letech.

HN: Máte raději film, nebo divadlo? Jak se ta práce liší?

Mám opravdu moc ráda divadlo. I film mě naplňuje. Ale potřebuji hrát divadlo. I můj příští projekt je divadelní. Říci, co mám radši? To je jako chtít po vás, abyste porovnal různé přítelkyně, to se prostě nedá říct. Důležité je ale být pořád zamilovaný.

HN: Máte oblíbené či vysněné divadelní role?

Nyní opět spolupracuji s režisérem Miguelem del Arcem, s nímž jsem nedávno dotočila film Las furias. Tentokrát pracujeme na divadelním projektu. Ale aniž bych ho chtěla nějak hanět, pravda je, že bych si brzy ráda zahrála i nějakou klasickou roli. Jejich ztvárněním rostete i jako člověk.

HN: Která scéna při natáčení Juliety byla nejsložitější?

Všechny. To si můžete být jistý. Myslím, že jediná jednoduchá scéna byla ta, v níž ležím na posteli a masírují mi obličej. A to bylo hned první den natáčení.

HN: Jediná scéna, kdy jste natáčely společně s Adrianou Ugarteovou, byla ta ve vlaku, kde vy hovoříte, ale v záběru je ona.

Já v ní jen hovořím, jako první jsme tedy nahráli můj hlas. Takže jsem v této scéně na place moc nepobyla. Ale i tak bylo důležité namluvit vše naprosto přesně, protože jde o věty, v nichž se odráží celá Julieta.

HN: Adriana Ugarteová prý nevěděla, k jakému režisérovi jde na konkurz. Jak to bylo u vás?

Já jsem se s Pedrem Almodóvarem potkala na festivalu v San Sebastiánu a on se mě zeptal, zda bych roli nevzala. Takže jsem také šla na konkurz, ale věděla jsem, kdo film točí.

HN: Celé natáčení Juliety působí navenek tak tajuplně, až mi přišlo, jestli to nebyl nějaký Almodóvarův koncept.

Je pravda, že rád dělá tajuplné věci. Tak svoje projekty chrání. A i producenti se snaží chránit si své projekty. Občas jste zavázaní nějaké produkční společnosti a nemůžete jen tak říci, že jdete pracovat s Pedrem. Občas musíte prostě sedět a být zticha. I tak to u filmu chodí.