Recenze: PJ Harvey na slovenský festival přivezla nejlepší kapelu, jakou kdy měla

“Připadám si, jako bych hrál s postavou ze starých řeckých bájí,” nechal se nedávno slyšet jeden z nynějších spoluhráčů anglické písničkářky Polly Jean Harvey. A vysekl jí poklonu, jak prý už před lety tušila, do jakého průšvihu má Anglie namířeno.

Je fakt, že politické období letos šestačtyřicetileté hudebnice a zpěvačky trvá pátým rokem. Odstartovala ho nezapomenutelná scéna v televizní talkshow, kde byl tehdejší britský premiér Gordon Brown, ležérně rozvalený na pohovce, nucen sledovat, jak Harvey zpívá: “Západ spí / Anglie nechť se otřese!”

Slova z titulní písně alba Let England Shake ještě téhož roku 2011 nabrala aktuální ráz při protestech na londýnských předměstích. Také tento čtvrtek, kdy je Harvey zopakovala na festivalu Pohoda ve slovenském Trenčíně, je nešlo nevnímat aktuálně, teď už v souvislosti s nedávným brexitem.

Zatímco na svém prvním pobrexitovém vystoupení ale Harvey recitovala báseň Johna Donna o jednotě anglických ostrovů a evropského kontinentu, na Slovensku o politice nehovořila. Úplně stačilo, že za sebe nechala mluvit písně – hlavně všechny z letošní desky Hope Six Demolition Project, kde kritizuje spojenecké intervence v Kosovu či Afghánistánu a popisuje chudinské čtvrti v Americe.

Recenze: Ty tam jsou časy, kdy Anglie tančila. PJ Harvey na slovenský festival přivezla svoji nejlepší kapelu

Dalších 10
fotografií

Slyšet letošní novinku Harvey naživo bylo mimořádnou příležitostí také pro českého posluchače, který písničkářku dosud mohl vidět jedinkrát, ve velkém sále pražské Lucerny v říjnu 2011.

Tehdy, v doprovodu pouze tří spoluhráčů, měla celý večer o prsa opřenou autoharfu. Až na nynějším turné se Harvey uvolnily ruce. Když s devíti dalšími hudebníky přichází na pódium Pohody, v ruce drží altsaxofon, svůj mimochodem první hudební nástroj v životě, ale po většinu vystoupení pak na něj nehraje.

Stále zlehka natřásá černou čelenku z ptačích per, která jí zůstala ve vlasech z posledního turné, ale už není oblečená jako černá vdova truchlící za zabité britské vojáky.

Přestože zpívá, že “ty tam jsou časy, kdy Anglie tančila”, sama mezi hudebníky proplouvá tanečním krokem, gestikuluje, soustředí se na hlas – krásný, altový, dobře udržovaný. Ve spodním rejstříku zní skoro mužsky, zato třeba v nové písni Line in the Sand ho Harvey falzetem vyžene do mrazivých výšek, na jaké si dosud netroufala.

Harvey poslední dobou střídá jevištní převleky tempem Davida Bowieho a totéž dělá s nástroji. Když se roku 2007 na pódiu prvně proměnila z poloobnažené rockerky v jakýsi přízrak z viktoriánských časů, odkládala elektrickou kytaru a usedala za klavír.

Na předchozím turné k albu Let England Shake celou dobu hrála na autoharfu. A nynější šňůra je pro změnu věnovaná dechovým nástrojům – hrají na ně Terry Edwards a Enrico Gabrielli, s nimiž zpěvačka se svým altsaxofonem příležitostně tvoří malou dechovou sekci.

Hlavní jsou ale ti dva, Edwards na zlatý barytonsaxofon a Gabrielli na stříbrný basklarinet. Nepouští se do delších instrumentálních pasáží, většinou zdánlivě jen “přifukují” do rytmu, ale temný zvuk jejich nástrojů je pro vyznění skladeb zásadní.

Konkrétně v písni Ministry Of Defence se Edwards blýskne psím kusem, kdy hraje na barytonsaxofon a tenorsaxofon zároveň – což kdysi vymyslel jazzový hudebník Rahsaan Roland Kirk a dodnes to na koncertech dělává třeba Courtney Pine.

V další písni, pro změnu nazvané Ministry of Social Affairs, tentýž spoluhráč Harvey krátce duje na drobný bílý altsaxofon značky Vibrato, jenž je místo mosazi vyrobený z polykarbonátu a díky tomu má temnější, naléhavější zvuk.

Na podobných okamžicích byl čtvrteční koncert Harvey postavený – při každé z osmnácti písní se na pódiu dělo něco mimořádného.

V jednu chvíli oba saxofonisti měnili nástroje za příčné flétny. James Johnston, jenž střídal kytaru, klávesy a housle, vytáhl půvabně ošoupaný, snad ještě předválečný akordeon značky Casali Verona. Jiný muzikant Alain Johannes využil zvláštního druhu kytary, jejíž tělo se vyrábí z krabic od doutníků. A služebně nejstarší člen bandu John Parish pár chvil nato sáhl po kytaře resofonické, která déle drží tón a také má výraznější zvuk.

Důležité byly též klávesy – s magnetickými pásky pracující nástroj Mellotron, jehož zvuk provzdušnil starší skladbu Glorious Land, nebo lehce kvákající elektrické varhany Viscount použité v novince Orange Monkey.

S výjimkou dvou bubeníků, kteří však místo tradičních souprav hráli na velké bubny a různé druhy perkusí, neměl žádný z devíti muzikantů pevně danou roli – píseň co píseň střídali instrumenty, a především neustále zpívali.

Oběma posledními deskami PJ Harvey se vinou mužské sbory, které po ní také na koncertech opakují slova jako na mši v černošském kostele. Rovněž na trenčínském pódiu v nové písni River Anacostia pět mužských mručelo jako černí otroci na plantáži.

Harvey takřka nepracovala s projekcemi ani se světly, a tak se na to posluchač mohl plně soustředit: na hudbu a na slova. Snad s jedinou výjimkou, kdy zpěvačka nečekaně oprášila dávnou skladbu 50ft Queenie. V té jako žena, “která ji má patnáctimetrovou”, zpívá punkovou satiru na muže hovořící pouze o délce svého přirození a redukující ženy na sexuální objekty.

Za pár měsíců sedmačtyřicetiletá Harvey, po celý večer oblečená v krátké kožené minisukni, v tu chvíli párkrát poklekla, jako by se na trenčínském pódiu snad chystala plazit po čtyřech.

Ale Harvey je dnes písničkářka, vypravěčka, už ne punkerka. Zpívá nikoliv o sobě, nýbrž o světě, a také píseň 50ft Queenie zařazuje jen coby vzpomínku, jak její koncerty vypadaly před dvěma dekádami.

Ty časy jsou sice ty tam jako časy, kdy Anglie tančila, ale pro PJ Harvey je to jedině dobře. Neuvěřitelně během nich hudebně dozrála. Alespoň než postaví nějakou příští kapelu by se posluchač tu, kterou zažil v Trenčíně, nebál označit za její zatím vůbec nejlepší.