Jan Poláček: Malostranský ďábel

Rok 1951, leden

Hrad Mírov. Cela v nejvyšším patře.

Noc. Pár hodin klidu mezi večerní kontrolou a ranním řinčením mříží. Pár hodin, kdy člověk může snít o svobodě. Stěny ponořené do šera a na nich šrámy jako jizvy na kůži. V jednom místě pruh světla vržený do cely reflektorem. Stůl, dvě židle. Kovová lůžka. Tvrdé a kousavé deky. Zapáchající díra v koutě. Stará prošlapaná, zvlněná podlaha. Okno a na něm mříž.

Temná místnost, kterou zní hlas jako katakombami.

Na proleželé matraci hubená postava přikrytá až po bradu. Vyholená hlava. Šedé strniště připomínající plíseň. Hluboké vrásky. Několik modřin. Tržná rána na spánku se zčernalou krví v rozražené kůži, zašitá několika neumělými stehy s dlouhými konečky nití trčících z uzlíků.

Smíchovský chřadl. Démonický přísvit jeho aury už jen doutnal a přecházel v mlžnou šeď. Stále častěji utíkal z reality do vnitřního světa. Na dlouhé minuty strnul a bezmyšlenkovitě zíral do zdi. Když už ho něco z letargie probralo, byla to zima nebo hlad. Dříve nedokázal jen tak marnit čas. Myšlenky se mu ve vědomí skládaly jedna za druhou jako kostky domina. Kartotéka paměti byla plná informací. Stačilo si vybavit potřebnou. Nad čím ostatní dlouze přemýšleli, on snadno a bez dlouhého uvažování tahal přímo z rukávu. Jak prosté. Obdiv ostatních měl za samozřejmou součást života. Osud mu rozdal dobré karty, byl vyvolený a své okolí ve všem převyšoval.

Dnes už mu paměť tolik nesloužila. Ochromil ji strach. Beznaděj. Pochybnosti. A příšerné sny, které ho nepřestávaly pronásledovat.

Zorničky za zavřenými víčky se mu rozkmitaly a noční můra porodila nevýslovnou hrůzu. Z hrdla se mu rval vzduch. Měnil se v táhlé nelidské skučení. Ozýval se v něm zvířecí děs. Bolest. Panika.

Zkroutila ho křeč. Prsty zaťal do deky. Opíral se jen o paty a zátylek. Tělo měl prohnuté.

Z úst se mu dral zběsilý řev.

Naplňoval celu. Prostupoval na chodbu. Vibroval celým patrem.

Nepříčetný jekot pronikal až do morku kostí.

Dřímající bachař Smrčka sebou cukl a otevřel oči. Zdvihl hlavu. Židle pod ním zapraštěla. Zamrkal. Slabá žárovka osvětlovala jen nevelký kousek prostoru před ním. Automaticky přejel rukama po řemení. Probral se z mrákotného spánku a v první chvíli netušil, kde je. Tvář měl otlačenou od rukávu. Na ještě nedávno vyholené bradě mu začínaly rašit černé štětiny. Šustily, když po nich přejížděl dlaněmi. V koutcích úzkých očí ho pálily ospalky. V hlavě mu dunělo po včerejší oslavě. Vodka. Rum. Vodka. Rum. A pak pivo. Doufal, že tuhle noc prospí. Že ten ksindl bude taky v klidu chrápat a on jim dá pro jednou pokoj. Vstal. V žaludku mu zašplouchalo a z úst se vydralo dlouhé říhnutí. Ucítil všechny stoky světa. Zalapal po vzduchu. Trochu zavrávoral. Všechno na něm zachřestilo. Chytl se desky stolu a zhluboka oddechoval.

Na chvíli bylo ticho. Stalo se to? Přemýšlel, jestli řev, který právě zaslechl, nepatřil přece jen do přervaného snu. Pak se ten jekot ozval znovu. Trochu připomínal pláč. Trochu slova nesrozumitelného jazyka.

Zase on, uvědomil si. Narovnal se a jako medvěd došel kolébavou chůzí ke katru.

„Smíchovský,“ vykřikl a hlas mu přeskakoval, „držte tam hubu, nebo na vás vlítnu!“

Z cely zněl šílený hlas dál. Neartikulovaná slova. Skřeky.

Vytáhl obušek a udeřil jím o mříž. Zadrnčela.

„Zemku, zacpěte mu tu držku, nebo půjdete do díry oba.“

Věznice Mírov. Během války kriminál gestapa, dnes všeho lidu.

Romantická scenerie. Hrad na vysokém kopci nedaleko od Mohelnice. Dva metry silné zdi. Před zamřížovanými okny hradby a ve stráni vysoké smrky, které natahují větve do střeženého prostoru. Šesté oddělení. Poslední patro. Devadesát devět schodů nahoru. Zrovna tolik dolů na dvůr – to už se cestou člověk zadýchá.

Z vedlejšího lůžka vstal muž. Chytl Smíchovského za ramena a zatřásl s ním. „Vzbuďte se, to se vám jen něco zdá.“

Procitl a vytřeštil oči do tmy. „Pater.“

Položil mu ruku na pusu. „Mlčte, nebo tu máme za chvíli Smrčku.“

„Já to tu nevydržím,“ křičel mu zoufale do dlaně. „Já se zblázním. Já musím domů.“

„Myslete na Boha,“ prosil ho převor Zemek. „Ten vám pomůže.“

„S Bohem běžte do prdele, pater.“ Smíchovský mu odstrčil ruku a posadil se na lůžku. Rozkašlal se. Zemek mu podal plecháč s vodou. Zhluboka se napil. „S Bohem je všechno na dlouhý lokty. Bůh je k ničemu. Já potřebuju někoho, kdo mi pomůže hned a na nic se mě nebude vyptávat. Bez modliteb a bez zpovědi...“

„Nerouhejte se.“

„Já vám závidím ten váš klid,“ pokračoval hádavě Smíchovský. Hlas ale přece jen ztlumil. „Kde se ve vás bere?“

„Nesmíte podléhat hysterii.“

„Já jsem podle vás hysterka? Já?“

„Poddáváte se pocitům. Musíte myslet na něco, co vás přesahuje. Upnout se k tomu. A třeba se i pomodlit. To vám pomůže.“

„Hovno.“ Smíchovský se chvěl vzteky a zimou. Zimou víc. V cele se netopilo a lednový mráz zalezl do stěn. Kdyby tu bylo jen o trochu vlhčeji, byla by na stěnách jinovatka. V prasklině na okně se srážela voda. Ledový vítr pronikal do vlasové trhliny. Prorůstal jí ledový rampouch.

„Proč jste tak jiný?“ ptal se Smíchovský.

„Nejsem jiný. Jsem člověk jako vy. Jen se snažím ovládnout. Taky mi to dá leckdy práci, to mi věřte. Ale dělám, co můžu.“

„Copak víte něco víc než já?“ dotíral Smíchovský. „Studoval jsem to, co vy. Taky jsem se učil říkačky, co tu před spaním drmolíte. Je ještě něco víc? Něco, co neznám?“

„Je Bůh,“ řekl Zemek.

„Bůh nám nepomůže. Bůh je mrtvý. Musíme si pomoct sami.“

Zemek vstal a odešel na své lůžko. „S tímhle přece nemůžete žít. To nejde.“

„Copak já žiju?“ zaskučel Smíchovský. „Já umírám.“