Janáček z češtiny udělal světový jazyk, shodli se Soňa Červená s Nekvasilem v debatě o opeře

Opera není přežitý, nýbrž prestižní žánr, vyvrátila pěvkyně Soňa Červená otázku, kterou jí položili pořadatelé diskusního fóra Meltingpot. To se ve čtvrtek konalo v ostravském Dolu Hlubina v rámci festivalu Colours of Ostrava.

“Je to úplně totéž jako ptát se, jestli je přežitá móda sukní. Já myslím, že není a že ženské se k sukním vrátí. Já už to možná nezažiji, ale vy jste mladí, tak mi věřte: budete nosit sukně!” prohlásila devadesátiletá pěvkyně směrem k publiku, v němž seděly desítky posluchačů o několik generací mladších.

Červená odkázala na pojem gesamtkunstwerk používaný pro díla, v nichž se spojuje několik druhů umění. “Opera má orchestrální, režijní i architektonickou složku, kombinuje pěvecké i herecké výkony. Jde o to nejdokonalejší ze všech umění a náš národ v něm má velkou tradici,” pravila pěvkyně, podle níž Češi ve světě získali uznání mimo jiné díky tvorbě Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.

“Například Janáček je absolutní génius. Jeho akordy, disonance, harmonie ještě nikdo před ním nenapsal. Už je také nikdo nemohl napsat po něm,” dodala.

Soňa Červená v prostoru ostravského Cineportu zhruba hodinu besedovala s ředitelem Národního divadla moravskoslezského Jiřím Nekvasilem. Ten dodal, že právě díky Leoši Janáčkovi se čeština stala světovým jazykem, když se Janáčkovy opery začaly ve světě konečně inscenovat v češtině.

“Až do konce 80. let se ale téměř vše hrálo v překladech, například berlínská Komische Oper hrála jen v němčině a English National Opera uváděla všechna představení anglicky,” upozornil Nekvasil.

Janáček z češtiny udělal světový jazyk, shodli se Soňa Červená s Nekvasilem v debatě o opeře

Dalších 12
fotografií

Ten se s Červenou shodl, že některé opery mohou v překladu do cizího jazyka ztratit na naléhavosti. Konkrétně právě díla Leoše Janáčka lze kvůli tomu, jak využívají lidové slovesnosti, jen těžko plnohodnotně přeložit. “Nenajme-li si divadlo česky mluvícího korepetitora, někdy je z češtiny paskvil a nefunguje to,” varoval Nekvasil.

Červená ze své zkušenosti připomněla, jak v San Francisku v letech 1969 a 1980 účinkovala v inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně, která se zprvu hrála anglicky. “Byl to úspěch a nebyl. Když chtěli Její pastorkyni stáhnout z repertoáru, přemluvila jsem intendanta, že ji s celým souborem znovu nastuduji česky,” vyprávěla Červená.

“Tu inscenaci jsme pak hráli pro tři tisíce lidí, kteří přišli, česky nerozuměli ani slovo, ale protože hudba najednou splývala s textem, lidé se Janáčkem nechali okouzlit,” řekla Červená. “Janáček zpívá, Janáček se nedá překládat,” dodala.

V jedné části debaty Nekvasil nechal publikum hlasovat, zda si myslí, že má ještě smysl skládat nové opery. Pouze jediná posluchačka zvedla ruku, že jí existující operní repertoár vyhovuje a nové opery slyšet nepotřebuje.

Podle Nekvasila má naopak v soudobé opeře stále smysl hledat a zkoušet. Jako příklady smysluplných děl ředitel Národního divadla moravskoslezského uvedl například operu Einstein na pláži skladatele Philipa Glasse z poloviny 70. let minulého století, Smrt Klinghoffera od skladatele Johna Adamse z roku 1991 či operu Nagano, kterou tuzemský skladatel Martin Smolka složil v minulé dekádě.

Během debaty padla zmínka také o opeře Nekvasila a skladatele Aleše Březiny nazvané Zítra se bude…, v níž roku 2008 v pražském Divadlu Kolowrat účinkovala právě Soňa Červená. Toto operní zpracování soudního procesu s Miladou Horákovou vzniklo zhudebněním dokumentárních materiálů, které by přitom ze své podstaty měly být nezpívatelné.

“Zhudebněním ty texty ale nabyly emoci, kterou by například činohra zřejmě vyvolat nedokázala,” prohlásil Nekvasil, podle nějž je největší silou opery právě zpívané slovo. “Zpěv dokáže emoci zprostředkovat daleko výrazněji, umí jít za slova nebo naopak proti nim. Řeč stylizovaná do zpěvu je to, co operní žánr dělá nezastupitelným,” dodal.