Rasismus lze považovat za duševní poruchu, řekl na Colours básník s Pulitzerovou cenou Komunyakaa

Podle amerického básníka Yusefa Komunyakaay, který zažil boj Afroameričanů za občanská práva v USA i válku ve Vietnamu, jsou největšími nepřáteli člověka strach a hněv. Řekl to v pátek na debatním fóru Meltingpot, které se konalo v rámci festivalu Colours of Ostrava.

Držitel Pulitzerovy ceny za poezii z roku 1994 se během své přednášky vrátil k nedávným událostem v americkém Dallasu, kdy během demonstrace proti policejnímu násilí na Afroameričanech byli postřeleni čtyři policisté.

„Je zcela přirozené, že na to lidé chtějí reagovat a určitě by měli, protože jde o činy, za kterými se schovává strach, jejž máme ze sebe navzájem. Podle mě může být rasismus klasifikován jako duševní porucha, protože mění povahu člověka i jeho chování,“ vyjádřil se Komunyakaa v Ostravě nedlouho předtím, než útočník v americkém Baton Rouge v neděli zastřelil tři další policisty.

Že se literát pocházející z amerického státu Louisiana a s kořeny v jihoamerickém Trinidadu, odkud pochází jeho příjmení, nebojí o podobných věcech mluvit, ukázal už vloni. Tehdy Komunyakaa vydal báseň nazvanou „Ghazal, After Ferguson“ reagující na rozsáhlé nepokoje v americkém Fergusonu, k nimž došlo roku 2014.

Kvůli zastřelení mladíka černé pleti ve Fergusonu tehdy vzniklo rasové napětí, které vedlo až k vyhlášení mimořádného stavu a zákazu vycházení.

Rasismus lze považovat za duševní poruchu, řekl na Colours básník s Pulitzerovou cenou Komunyakaa

Dalších 18
fotografií

Podle afroamerického básníka Komunyakaay, který dospíval v éře konsolidace občanských práv v USA, se v oblasti potlačování rasové diskriminace od 60. let v Americe rozhodně dost změnilo. „Institucionálně se toho změnilo opravdu hodně, ale pokud jde o pocity a vnímání jednotlivců, ty bohužel žádné zákony ani předpisy změnit nemohou,“ řekl.

Právě vzpomínky na dětství v černošské venkovské komunitě a to, jaký vztah k ní měla tehdejší společnost, se také staly jedněmi z ústředních témat tvorby dnes už pětasedmdesátiletého básníka.

Emotivní momenty spojené s rezonujícími společenskými problémy, ať už v oblasti rasové segregace, nebo zkušeností s válkou ve Vietnamu, které Komunyakaa ve svých básních vyobrazuje, dokresluje typická „hudebnost“ jeho textů.

Právě tu se Komunyakaa snažil posluchačům na ostravském debatním fóru přiblížit.

„Když se skládají písně, samozřejmě je někdy první text a jindy hudba. V jazyce by ale měla být vždy nějak obsažena hudba a poezie funguje jako její zesilovač,“ řekl Komunyakaa, který své básně díky jazzovému rytmu a využití synkop proměnil takřka ve vlastní „značku“.

Jazz si básník oblíbil už v mládí v Louisianě. Tomu, jak tento hudební styl vnímá, ale prý přispěla i společenská role jazzu ve 20. století.

„Jazz se určitým způsobem stal jakousi kulturní zbraní. Je to hudba, která pro naši společnost začala hodně znamenat, protože v ní byla ukryta svoboda a improvizace. Také proto byl ve spoustě zemích jazz zakázán,“ řekl Komunyakaa v narážce na nacistické Německo či některé komunistické státy v 50. letech.

Z Komunyakaay se tak kromě básníka postupně stal do jisté míry i textař – jeho texty zhudebnila jazzová zpěvačka Pamela Knowlesová na albu Thirteen Kinds of Desire. Od roku 2004 se Komunyakaa začal věnovat také divadlu a psaní libret.