Ondřej Sekora: Deníky 1944-1945

16. X. V deset hodin jsem nastoupil. Ondra podle úmluvy se se mnou krátce rozloučil a zmizel. Když jsem se po něm ohlédl, už byl pryč. Říkal jsem mu při rozloučení jen: „Tak, Ondro, jak jsem povídal!“ Myslil jsem, že se má dobře přičinit, ale on už jistě myslil na naši mužskou úmluvu a rychle se po políbení otočil. — Dlouhá fronta čekala na přijetí. Sluníčko krásně svítilo a hned se ke mně hlásili známí. Já jsem se přihlásil k Ing. Brichtovi. Přišel poplach s velikým ostřelováním. Jako mizivé tečky letěla velkou rychlostí letadla zanechávající za sebou dlouhé pásy sražených par. — Ležím s prof. Havránkem, dr. Hansrem a Slávkem Nedomou. Přihlásil se ke mně spisovatel Nový a malíř Wíšo. Den rušně uběhl, ale v noci jsem pro světlo téměř nespal. Mohli jsme již psát první lístky.

17. X. Poprchá, záchody jsou zatopeny, hovořím hodně s Novým, u prohlídky jsem dostal A. — Lidé, kteří se na nás dívali ze silnice, byli postupně odehnáni a nakonec začali kolem jízdárny projíždět tramvajemi, jen proto, aby mohli zamávat do pootevřených dveří, anebo aby z jedoucí tramvaje vyhodili balíčky do trávy. Vojáci někdy balíčky sbírali. Zatímco jsme se včera procházeli jízdárnou, je dnes vycházení z budovy zakázáno! Někteří mají s sebou knížky, které mají vytrvat na dlouho. Jeden (spisovatel Nový) má s sebou bibli, dr. Hanser má s sebou maďarštinu. Máme tu jednoho mladíka se strašně smutným obličejem, chodíme se dokonce v úžasu na něj dívat.

Noc už byla klidná. Ale velké množství lidí těžce kašle — a večer, když se lidé ukládají, lámou se dřevěná lůžka.

18. X. Máme jen jeden vodovod pro tisíc lidí. Myjeme se v šálcích na jídlo. — Házení balíků z tramvají, říká se mu „letecký přísun“, začalo už po šesté hodině, ale asi o půl osmé nastoupili do tramvají strážníci a vyhazování balíků zamezili. Jsem velmi rád, že jsem si zakázal nějaké návštěvy. Nesnesl bych to, i tak mi to trhá nervy. Později nedovolili snad ani jezdit, protože tramvaje byly značně prázdné. — Vyvolávají nás už podle různých zaměstnání. — Začaly chodit balíčky poštou. Dávaly se na poštu č. 11 a odtud šly za hodinu za dvě do jízdárny. Nejvíce dostal Sirotek. Už ho všichni ke každé poště volali sami. Také jsem dostal balíček a při volání jména se ke mně přihlásil Veris. — Zabalili jsme a odevzdali kufry. — Noc v šatech. — Hlasatelé ohlásili návrh, abychom se sebrali na dar pošťákům, sebralo se 5.700 K, potom žádali, abychom se složili na nějaké jídlo vojákům, kteří nás budou doprovázet.

19. X. Vstali jsme v půl třetí. Protože se nikdo nepouští ven, močí lidé na zeď jízdárny vedle vojáků u vrat. Dlouho jsme se řadili. Ve čtvrt na sedm jsme došli pochmurným pochodem na dejvické nádraží. My jsme se náhodou dostali do druhé třídy. Přes dvě hodiny jsme stáli v Dejvicích, ve čtvrt na jedenáct jsme opravdu vyjeli z Prahy. Ale to čekání nás nemrzelo, docela pěkně se nám sedělo, na čekání jsme byli zvyklí a byl jsem rád, že jsme z prachu ven. Na nádvoří jsme se dověděli, že se jede směr na Vratislav. Na stanicích nás hlídají policisté schupo (Maďaři a Chorvati) a Todtovci s puškami. V Ústí nad Orlicí nám lidé a dělníci dávali cigarety. — Noc byla dost nepříjemná. Mnoho se stálo. Každou chvíli se hádal jiný cíl cesty. Jedna část vystoupila v Klettersdorfu s Verisem a Karlem Novým.

20. X. My jsme jeli dále a asi o půl deváté jsme přijeli do Gross Steinu. Překvapila nás překrásná krajina, uvítali nás ruští zajatci a francouzští dělníci. Nastal průvod s ranci. Dlouhý ke kasárnám. Pak útěk do úkrytů před lijavcem. Nový nástup. Ještě dobře, že nám dovolili se schovat. Další pochod na druhý konec proponovaného letiště. Už jsem padal pod tíhou. Ale ubytováni jsme tak hned nebyli. Teprve před soumrakem jsme se Slávkem zahájili útok na desky a šli jsme si přikrýt prázdnou podlahu jednoho baráku, která ještě nebyla pokryta zavazadly. Havránek a Slávek nosili zavazadla, tak jsme šťastně zachránili místo pro sebe, udělali z kufrů uličku a položili se na prázdnou zem. Byl to den velikého vypětí a únavy, usnul jsem těžce.

21. X. sobota Probudil jsem se příliš časně. Tlusťoch a jedlík Erban hrozně chrápal a dveře, vlastně vrata, příšerně vrzala. Dali jsme se tu a tam do nějakého skládání materiálu, desek apod., potom do kopání protileteckých zákopů. K obědu jsme dostali jen trochu polévky, k večeři kousek salámu. Poslal jsem si prvního kluka pro známky do vesnice. Mají nás na dozor dva letci, kteří na nás koukají jako na oběti a ničím nás neobtěžují. Zavádí se jakási samospráva, ale lidé se mezi sebou dost hádají! Večer, na latríně, jsem se dověděl, že můj Ondra hodně plakal, když se se mnou rozloučil. S trudnými pocity jsem se ukládal ke spánku. Deky pod sebe máme společně s Havránkem. Dnes byly Ondrovy narozeniny.

22. X. neděle Už jsem spal trochu déle. Jsem vedoucí naší skupiny: Havránek, Sekora, Nedoma, Košler, Erban, Johanis, Wladarczyk. Zdá se, že všichni jsou hodní lidé. Tlusťoch a jedlík dnes chrápal velice mírně a praví, že už snědl všechny zásoby. — Pracuje se, ale jen jak kdo chce. Je deštivo a hrozně blátivo.

Dodatek ke 20. X. Jak jsme vystoupili z vlaku, viděli jsme tempo, jakým pracovali Rusové. „To se musíme naučit!“ bylo heslo. Později u kasáren a zajateckého tábora, když jsme stáli v množství, volali na nás, abychom jim schovávali špačky cigaret na určité místo, odkud si je dávali přinášet. V neděli odpoledne nám oznámili rozdělení naší samosprávy, určili lékaře, poštmistra a tak dále. Dělali jsme si poličky.

23. X. pondělí První den práce. Jenže jsme zabloudili a na místo práce vzdálené dvacet minut jsme nastupovali po cestě dvě a půl hodiny dlouhé. Uhlazovali jsme písek — a rozhazovali — na letišti. Byl to skvělý pohyb na zdravém vzduchu a později jsem se přihlásil do 20 silných mužů na přehazování kolejnic. To byla práce ještě příjemnější a rušnější! — Je mi stále tepleji a tepleji. — Změřil jsem, že každý z nás máme do šířky 63 cm místa.

24. X. úterý Pracujeme na témže místě. Viděli jsme už třetí překrásné hejno hus na tahu. Jsme všichni náramně spokojeni a jsem tu mnohem raději, než bych byl v Praze, kdybych tam musel chodit do továrny. Vojáci s námi zacházejí s velikými ohledy. Ovšem o naše ubytovací poměry je postaráno co nejhůř. Nemáme postelí, umývárny, nemáme ani místo ani světlo. Večer bez světla je velice obtížný. Musím zase večer na procházku s Havránkem, abych vydržel spát až do rána a nebyl buzen dupáním čuralů a práskáním dveří! (3. dopis)

Kolem tábora hoří ohýnky kuchařů amatérů.

25. X. středa Pod mrakem, zase chladněji. Jsme opět v „ rup-koloně“, nyní „ohřívárně“. Dnes letěla hejna hus pokaždé skoro přes nás. — Lidé v baráku se už méně hádají. Mnozí už si udělali palandy. Zvlášť střední barák se už dobře zařídil. Mám strach, zda jsem se nenachladil. (4. dopis)

Před spaním byl lidový soud. Několik mladíků se toulalo kolem tábora v lesích, byli chyceni vojáky a přivedeni pod bodákem do tábora. Dva byli vůbec přes celé dva dny v Oppelu. Vedoucí baráku jim vyčinil, u ostatních povstalo rozhořčení proti provinilcům ze strachu, že by mohly přijít represálie. Když mladíci odcházeli, dostali bití, facek, pohlavků a kopanců. Ovšemže každý byl pro jiné řešení stejného stanoviska a tak hádky, které už pohasly, zase se rozbujely. — Smutný mladík Kraus, který o sobě říká, že je nemocný nervově, duševně a že má dýchací cesty a zuby v nepořádku, se snad proti své vůli vzpružuje. Přišel velice špatně vypraven. Na jídlo má nádobku od lepidla a umyvadlo, místo potravin si s sebou vzal knihy, které mu potom kamarádi pomáhali vyházet z vlaku a na sobě má jen tenké černé kalhoty. Ale i u Turkovy kolony je jeden melancholik, nějaký JUDr., který chodí a uhlazuje písek stále jen nám.

26. X. čtvrtek Dnes jsem se já zamotal do rozepře. Jakýsi advokát dr. Fröhlich se tu jen potlouká, nastupuje pozdě, předčasně odchází, zatímco my nemáme čas se oholit, napsat si dopisy, vždyť i já svůj deník píši na tyči zapíchnuté v písku vedle kolejí využívaje přestávek. Tohoto Fröhlicha napodobili a překonali kluci Knorr a Kozák a dnes vůbec nenastoupili. Chtěl jsem proti tomu vystoupit, skoro všichni byli se mnou v názoru, že i my bychom si mohli někdy udělat čas a nedělat ty hloupé těm chytrým. Ale když se proti mně jeden vykasal, nepřispěl mi nikdo na podporu a nechali ještě druhé dva proti mně se přidat. Už nebudu nikdy proti ničemu protestovat. — Je dnes nádherný slunný den. (5. dopis) — K večeru jsme nosili kolejnice. Kolem tábora vyrostlo množství amatérských pecí, umělých kamínek, na kterých se peče a vaří. Začal jsem dělat karikatury.

27. X. pátek Začali jsme pracovat na jiném místě, upravujeme kolejnice, nabíráme hlínu a vysypáváme. Jsem trochu nachlazen. (6. dopis) Všechny světnice už změnily svou tvářnost, nadělaly se palandy, postele, jeden samotář si udělal u dveří kóji, kde si zrobil i stoleček a popíjí tam kávu z čajového hrníčku. Dostal jsem první dopis od Lídy.

28. X. sobota Měníme zase místa práce, nakládáme hlínu, vozíme vozíky a kopeme jámy pro kabely. Už zase poprchá. Už jsem poznal kouzla postele na tvrdém, hlavně když se mohu zakrýt a když mne moji sousedé zahřívají. Dnes jsem se ráno vůbec nemyl, teprve v poledne. V poledne jsem dostal dopis z Klettersdorfu od K. Nového. Odpověděl jsem mu. (7. dopis) Večer jsem už usnul o půl deváté. Ovšem moji sousedé museli jít spát se mnou, protože máme pod sebou společný podklad.

Ondra: Ondřej J. Sekora (1931–2004), syn O. S., v roce 1944 mu ještě nebylo 14 let a nemusel tedy podle Norimberských zákonů nastoupit spolu se svou matkou Židovkou do koncentračního tábora. (V dospělosti publicista 

a překladatel.)

Nový: Karel Nový (1890–1980), spisovatel a novinář.

Wíšo: Jaromír Wíšo (1909–1992), postimpresionista.

Veris: Jaroslav Veris (1900–1983), malíř.

Schupo: Schutzpolizei, říšská ochranná policie.

Todtovci: Organisation Todt, od roku 1938 v Německu spojovala rmy budující vojenské strategické objekty. Po smrti zakladatele Fritze Todta ji řídil Albert Speer. Od roku 1944 vedena SS, pracovali pro ni především vězni z koncentračních táborů.

Košler: Václav Košler (1899–1973), violista orchestru Národního divadla v Praze, otec dirigenta Zdeňka Košlera.

Lída: Ludmila Sekorová, roz. Roubíčková (1899– 1980), druhá manželka O. S., pocházela z rodiny židovského obchodníka a sklenáře v Dobříši.