Fotografie prožívá šťastné časy, říká vedoucí Institutu tvůrčí fotografie Vladimír Birgus

Studovat fotografii na vysokoškolské úrovni se v Česku do roku 1990 dalo pouze na pražské FAMU. Před čtvrtstoletím ale první přijímačky vypsal Institut tvůrčí fotografie, vysokoškolské pracoviště, které nejprve patřilo pod brněnskou Masarykovu univerzitu a po roce přešlo pod nově založenou Slezskou univerzitu v Opavě. V současnosti je v Česku osm škol, opavský Institut je největší z nich počtem pedagogů i studentů.

Čtvrtstoletí jeho existence nyní až do září připomínají výstavy v pražském Domu fotografie a ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti.

"Na začátku jsme neměli téměř žádné zázemí, neměli jsme temnou komoru ani ateliér," vzpomíná jeden ze zakladatelů, profesor Vladimír Birgus, který je od začátku vedoucím institutu.

HN: Odkud přišli první pedagogové, které jste získal pro Institut tvůrčí fotografie?

Mnoho jich přišlo z Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů, třeba Aleš Kuneš, Miloslav Stibor, Tomáš Fassati nebo Miroslav Myška. To byl nejvyšší stupeň fotoamatérského vzdělávání. V novém opavském Institutu začali učit dokumentarista Jindřich Štreit nebo sociolog Jiří Siostrzonek. Postupně jsme získali Pavla Máru, Václava Podestáta a začali přibývat učitelé z řad našich absolventů, kteří učitelský sbor výrazně omladili – Dita Pepe, Tomáš Pospěch, Karel Poneš, Rafal Milach. Přišli i lidé z jiných škol, například Štěpánka Stein. Posledním přírůstkem je fotograf a teoretik fotografie Josef Moucha. Celkem je nás sedmnáct pedagogů.

HN: Vy jste tehdy učil na pražské FAMU a věnoval jste se i fotoamatérům jako vedoucí Institutu výtvarné fotografie...

Já tam přišel jako osmadvacetiletý, dodnes nevím, proč mi nabídli, abych to vedl. Byl jsem mladý a ani jsem nebyl nikdy ve straně.

HN: Co jste si z obou institucí pro novou školu vzal?

Na Institut výtvarné fotografie jsme přímo navázali. Z katedry fotografie na FAMU jsme převzali systém neateliérového způsobu výuky, kdy každý student může konzultovat s řadou pedagogů, nebo dvoustupňových přijímacích zkoušek. Profesor Ján Šmok tam kladl velký důraz na historii a teorii fotografie, což jsme převzali také. Osvědčuje se to. Málokdy se ukáže, že by nadaný student na fotografii nebyl schopný napsat dobrou teoretickou práci. Tím, že se historie fotografie neučí na katedrách dějin umění filozofických fakult, vzniká prázdné místo, které se snažíme zaplnit.

HN: Zkoumáte historii fotografie?

Ano, u nás vznikly desítky důležitých teoretických prací, které připomínají zapomenuté fotografy, objevují autory, invenčně analyzují díla známých tvůrců, zkoumají různé aktuální otázky v oblasti fotografie. Ty práce se často rozvinou až v několikasetstránkové diplomky nebo disertační práce. Škola je všechny zveřejňuje, jsou přístupné v univerzitní knihovně v Opavě a také na internetových stránkách institutu. Mám ohlasy, že řada badatelů a studentů si je opravdu stahuje.

HN: Ještě k těm začátkům. Před čtvrtstoletím jste se stali teprve druhou českou školou, kde se dalo na vysokoškolské úrovni studovat fotografii. To se k vám asi studenti jen hrnuli?

Ano, FAMU brala jen asi deset uchazečů do prvního ročníku, a tehdy navíc zrušila dálkové studium. U nás tak našli místo i lidé, kteří už měli vlastní praxi a nemohli by se hlásit na denní studium.

HN: Nevzbudila nová škola trochu rivality?

Malinká rivalita možná od některých pedagogů byla, ale zakladatel katedry fotografie na FAMU Ján Šmok nás podporoval. A také u nás až do své smrti učil, paralelně s Prahou. Rovněž tehdejší vedoucí katedry Miroslav Vojtěchovský byl vstřícný, vždyť dříve sám učil na Institutu výtvarné fotografie. Zpočátku jsme na rozdíl od FAMU měli jen bakalářské studium, ale postupně se nám podařilo získat akreditace na magisterské a doktorské studium a nedávno i na habilitační a profesorská řízení.

HN: Opavská škola je pověstná velmi těžkými přijímačkami. Napoprvé se k vám prý nedostane skoro nikdo, je to pravda?

To ne, mnoho nadaných uchazečů se k nám dostane napoprvé. Hlásí se k nám ale mnohonásobně víc lidí, než můžeme brát. Což je v době nedostatku studentů na jiných oborech malý zázrak. Poměr mezi uchazeči a přijatými studenty býval tak jedna ku deseti, nyní je o něco nižší. Mnoho uchazečů se hlásí z ciziny, hlavně ze Slovenska a z Polska, ale měli jsme i studenty z Japonska, Itálie nebo Německa.

HN: Takže si můžete vybírat.

Ano. V prvním kole zájemci posílají svou volnou tvorbu ve formě výstavního souboru patnácti fotografií, dále ilustrace a stylizovaný autoportrét. Práce hodnotíme anonymně, všichni kmenoví pedagogové práce bodují. Pak se teprve sestavuje žebříček. Prvních šedesát je pozváno do druhého kola. V něm jsou testy z dějin umění, dějin fotografie, techniky fotografie i ze všeobecných znalostí. Pak teprve uchazeči jdou k ústním zkouškám, u kterých se ptáme na motivaci.

HN: Proč vám tak záleží na teoretických znalostech vašich studentů?

Má to několik důvodu, například to rozšiřuje jejich možnosti uplatnění. Máme studenty a absolventy, kteří vedou galerie, založili festivaly, dělají redaktory v odborných časopisech. Hodně jsou aktivní jako kurátoři. Například náš absolvent Tomáš Pospěch dnes patří k nejvýraznějším českým teoretikům a kurátorům v oblasti fotografie. Nebo jiný příklad: naše doktorandka Katarzyna Sagatowská z Varšavy tam vede aukční dům, pořádá výstavy, besedy. Podařilo se jí vytvořit mimořádně kvalitní fotografické aukce.

Orientace v historii i současnosti fotografie, psaní a myšlení o fotografii se určitě našim absolventům vyplatí. Ale nejde jen o teorii, studenti se v Opavě i na mnoha workshopech seznámí i se všemi formami užité fotografie.

HN: Myslíte reklamní a módní fotografii?

Ano, někteří naši absolventi, například Bára Prášilová, Tereza Vlčková nebo Bet Orten, dnes patří ke špičce české reklamní fotografie. Daří se jim propojovat invenční volnou tvorbu a užitou fotografii – chlebařinu.

Ale naše škola neupřednostňuje jeden typ fotografie. Je jedno, jestli ke klauzurám přinese student reportáž, portrét či konceptuální nebo intermediální práci. Je důležité, aby tam byla invence a mělo to obsah.

HN: Kam se vlastně současná fotografie posouvá?

Obecně lze říct, že autoři jdou hodně do sebe, reflektují nejbližší okolí, sami sebe. Hodně se prolínají typy fotografií, studenti fúzují dokument a inscenovanou fotografii nebo používají fotografii ve videu.

HN: Stalo se za čtvrtstoletí ve fotografii něco důležitého?

Samozřejmě totálním zlomem byl nástup digitální technologie. V současné fotografii vidím dva trendy. Na jedné straně fotografie zažívá obrovské docenění, najednou je ve velkých galeriích, muzeích, prodává se za ohromné částky. Je uznávána jako umělecký druh. Přitom ještě před třiceti či čtyřiceti lety se vedly spory, jestli je fotografie umění.

Na druhou stranu je zřetelný úpadek fotožurnalistiky. Tištěná média prožívají krizi, to se nutně projevuje na omezených možnostech tradiční reportážní fotografie. Ale dokumentaristům se zase otevírají dveře do uměleckých galerií či na hodně sledované servery. Objevují se nové možnosti u fotografických publikací, které autoři často vydávají vlastním nákladem a prodávají hlavně přes internet.

Obecně ale fotografie prožívá velice šťastné období. I u nás vznikají zásadní díla, která se dostávají do světa, mladí autoři pronikají na mezinárodní festivaly a do publikací daleko snadněji, než tomu bylo před digitální dobou.