Joby Warrick: Vzestup Islámského státu

Zarkávího vzestup

Nejznámější z jordánských věznic je stará pevnost v Džafru, po desetiletí známá jako místo, kde nepohodlní lidé upadají v zapomnění. Leží nedaleko beduínské vesnice stejného jména, na silnici ohraničující vnější hranici lidského osídlení, nacházející se v nelítostné poušti na jihovýchodě země. Za věznicí se terén zplošťuje do kotliny plné vypáleného bláta, která se až k horizontu táhne bez jediného kopce, skály či strniska trávy.

Pradávné moře, které se tu kdysi rozprostíralo, už vyschlo před dlouhými věky a zanechalo po sobě prázdnotu stejnou jako chybějící končetina. Nicotu tak nepřirozenou, že i mezi tou hrstkou cestovatelů, kteří se tu občas zastaví, aby se rozhlédli po kraji, vyvolává pocity strachu.

„Panuje tu hrozivá tesknota,“ napsal filmový režisér David Lean, který točil části Lawrence z Arábie na stejných bahnitých usazeninách v roce 1962 a řekl, že tohle místo je „nejpoušťovatější než jakákoliv poušť, kterou kdy viděl“. Jeho střihač Howard Kent popsal Džafr jednoduše jako „varování před tím, jak vypadá opravdové peklo“. 

Bylo to právě tady, kde se britští vojenští dozorci rozhodli postavit velkolepou věznici s vápencovými stěnami a vysokými strážními věžemi určenou pro vězně, kteří byli považováni za příliš nebezpečné pro běžná vězení. A právě zde, celé roky potom, ale celé roky předtím, než se začaly odehrávat námi popisované události, začali Jordánci dávat do karantény palestinské bojovníky a další radikály, v nichž viděli hrozbu pro svou zemi.

Stovky mužů, z nichž mnoho zde zůstávalo bez formálního obvinění, strádaly v dusných a hmyzem zamořených celách, kde museli odolávat extrémním teplotám, žluklému jídlu a pestré škále týrání, které bylo později zdokumentováno vyšetřovateli Organizace spojených národů.

Nově příchozí vězni byli zcela běžně biti, dokud neztratili vědomí. Jiní byli zase bičováni elektrickými kabely, páleni hořícími cigaretami anebo zavěšeni vzhůru nohama prostřednictvím tyčky umístěné pod koleny – této pozici říkali dozorci škodolibě „grilované kuře“.

Postupem času už království přestávalo bavit financovat provoz věznice izolované od obyvatel země, která navíc poškozovala její pověst. V roce 1979 byl zbytek vězňů převezen do jiných věznic a Džafr tak byl vydán napospas jen škorpionům a svým vlastním duchům.

Roky plynuly a poté – naprosto nenadálou změnou – byla věznice zčistajasna vzkříšena. Funkcionáři z Ředitelství veřejné bezpečnosti se stále více obávali chování skupiny protivládních fanatiků držených v ústřední jordánské věznici Swaqa, až se v roce 1998 rozhodli skupinu izolovat, aby předešli rozšíření nákazy. Pracovníci státní správy proto znovuotevřeli jedno z prachem zanesených křídel Džafru a nahnali do něj úklidové čety, aby vymetly koridory a připravili velikou celu, v níž by bylo možné všechny umístit.

Pětadvacet vězeňských kavalců bylo smontováno a naskládáno do stísněných řad a nové dveře s ocelovými mřížemi byly připevněny do vchodu cely – jediného otvoru v místnosti, pokud tedy nepočítáme vzduchové průduchy vysekané do zdí v úrovni kolen.

Když byl areál připravený, ministerstvo jmenovalo ředitele věznice a najalo obvyklý zaměstnanecký stav včetně dozorců, pradlen a kuchařů. Vězňů bylo příliš málo, než aby bylo možné ospravedlnit, že věznice najme vlastního doktora, a tak se stalo, že Básel Sabhá, čerstvý absolvent lékařské školy, kterého ministerstvo zdravotnictví přiřadilo do místní vesnice, byl dotlačen do služby jako ošetřující doktor pro padesát nejnebezpečnějších lidí v Jordánsku.

Pro Sabhu, vysokého pětadvacetiletého pohledného mladíka chlapeckého vzhledu, to byl úkol velice nemilý a hořekoval si na své přidělení. Věznice v Jordánsku byly vždy dost odporná místa, ale tahle konkrétní všechny ostatní hravě překonávala, přinejmenším reputací.

Sabhovo znepokojení se ještě prohloubilo první den, kdy si ho zavolal ředitel věznice, chlap středního věku jménem Ibráhím, a seznámil ho výčtem bezpečnostních opatření. Při jednání s vězni, jako jsou tito, je zásadní, varoval ho ředitel, za každých okolností zůstat na druhé straně mříží, a to i během lékařských vyšetření. Také Sabhu upozornil, aby nepropadal příliš optimistickým představám, že železné dveře mu mohou poskytnout dokonalou ochranu.
„Tihle lidé jsou velice nebezpeční,“ řekl Ibráhím. „I v případě, že vás nemohou ohrozit fyzicky, na vás mohou mít vliv. Nemyslete, i já se musím mít na pozoru, aby na mě nepůsobili.“

Ředitel poté pokračoval popisem charakteristických rysů nově příchozích, od jejich podivného ustrojení – většina z nich trvala na tom, že bude přes svůj vězeňský stejnokroj nosit typickou afghánskou tuniku, protože těsně padnoucí vězeňské kalhoty považovali za příliš odhalující – až po jejich schopnost udělat konvertity i z ostřílených kriminálníků a dokonce i vězeňského personálu.

Ve Svaqce už nemálo strážných podlehlo jejich kouzlu, takže vedení věznice bylo donuceno omezit směny na devadesát minut ve všech sektorech, kde se strážní mohli setkat s vězni.

Když setkání končilo, ředitel ještě zopakoval své varování o zadržovaných. Byl tu jeden vězeň – domnělý vůdce sekty –, jehož svůdné síly byly mimořádné, řekl. Řeč byla o Makdísím, náboženském učenci a kazateli, který vládl pozoruhodným darem, schopností nakazit a poblouznit mysl, jako by šlo o nějakého muslimského Rasputina.

„Je velice chytrý, hotová chodící knihovna islámského vědění,“ pronesl Ibráhím. „Až ho uvidíte, tak to poznáte. Je pohledný, vysoký a štíhlý, má světle hnědé vlasy a modré oči. Nenechte se pobláznit.“

O chvíli později byl Básel Sabhá eskortou přemístěn do prostoru věznice – mimo strážní věže a ozbrojené dozorce – do křídla, kde byli zadržováni vězni. Byla už dávno tma a tlumené světlo prosvítalo slabě přes mříže na dveřích, ke kterým doktor právě přicházel. S tím, jak se blížil, mohl stále jasněji rozpoznat řady neútulných postelí a hned potom první nepříjemný pohled na vězně samotné.

Osmačtyřicet vězňů sedělo napřímeně na svých kavalcích či modlitebních kobercích čelem ke dveřím s napjatou pozorností podobně jako tlupa vojenských branců čekajících na inspekci. Každý z nich na sobě měl ten podivný stejnokroj, plandavou tuniku oblečenou přes standardní modrou vězeňskou košili a kalhoty, jako mu o tom povídal ředitel věznice. Všechny oči padly soustředěně na postavu u dveří a Sabhá mírně postoupil, aby na vězně viděl lépe.

Vpředu byli dva muži. První z nich byl vysoký a štíhlý, s brýlemi jako učenec a se změtí světle hnědých vlasů, které mu vyčnívaly zpod modlitební čapky. Sabhu napadlo, že tohle bude ten Makdísí, o kterém ředitel mluvil – charismatický vůdce vězeňského bloku.

Přesto se zdálo, že je to druhý z těch dvou, kdo má místnost na povel. Byl tmavší a menší, avšak mohutně stavěný. Měl silnou býčí šíji a ramena jako zápasník či gymnasta. Sabhá, který teď byl pouhý krok od něj, si všiml neobvyklé jizvy na mužově rameni: zubatý šrám přes záplatu inkoustem poskvrněné kůže, v barvě staré modřiny. Neumělé záhyby a křivé švy kolem rány nesly jasné stopy amatérského sešití.

Majitel jizvy věnoval na citelný okamžik svou soustředěnou pozornost řadám postelí, pak pohled upřel k doposud neznámému hostu. Na jeho poněkud odulé tváři nebylo nic zvláštního, zaujaly snad jen plné rty lemované tenkou bradkou. Ovšem na jeho oči nebylo možné zapomenout. Byly hluboko posazené a ve mdlém světle cely se zdály být téměř černé, sálající chladnou inteligencí, varující a bádavé, ale postrádající i jen známku emocí. Nevítaly, a nebyly ani nepřátelské – byl to pohled hada se zájmem sledujícího vypasenou myš, která mu právě přistála v kleci.

Jediný, kdo nakonec prolomil mlčenlivé ticho, byl ředitel. Trochu bez zájmu představil nového doktora a nakonec sdělil, že začínají ordinační hodiny. Všichni vězni se zdravotními obtížemi postoupí dopředu, aby mohli být vyšetřeni, prohlásil.

Copyright © Joby Warrick, 2015 
Translation © Martin Doleček, 2016
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2016