Lidia Ostałowska: Cikán je Cikán

Limalo hledá pravé Cikány

Polský Rom Limalo jede do Rumunska. Chce spatřit vesničky Transylvánské vysočiny a sestoupit až na dno romské bídy. Snad právě v této krajině hladu tepe život, po němž se mu stýská. Tady třeba ještě Cikán miluje Cikána. Limalo se vydává do Sibině. Tam žije cikánský král Ion Cioabă. Je to oblíbenec rumunského prezidenta. U vídeňských zlatníků si král objednal kilogramovou korunu a pak se vydal na cestu po světových metropolích. Přijala ho dokonce i anglická královna.

„Naplivu mu do ksichtu,“ slibuje Limalo.

Cikán je Cikán. Maďarský učitel, moldavský pastevec, filozof ze Slovenska nebo krejčí z Čech – všichni jsou bratři. To si aspoň myslí Limalo. Chce, aby v této rodině bylo místo i pro žebráka. Vyráží na cestu a po návratu chce říct: „Rumunští Cikáni jsou chudí, ale poctiví. Byl jsem tam.“

V Comăna de Jos žijí Romové na okraji vesnice. Od zastávky musíte jít kolem plotů, které patří gadžům, tedy cizím. Jejich domy jsou zelené nebo žluté, natřené před dlouhou dobou. Rolety stažené. Blíž u hráze stojí romské domy. Poznáte je podle stop na omítce, metr nad zemí. Nahromaděná voda je každý rok zaplavuje. Donedávna byly menší než rumunské. Ale teď k nim přistavili nové pokoje, okna jsou zatlučená trámy. Romové tu nejsou. Odjeli do Polska žebrat. Zbylo tu jen pár rodin. Na posledním dvorku před hrází stojí židle. Na ní polštářek, aby se lépe sedělo. Na polštářku si hoví Limalo.

Limalo patří k romskému kmenu Kalderašů, kotlářů. Pocházejí z rumunského Valašska a Moldávie. Bojaři je tam prodávali jako otroky. Rumunské slovo robi, tedy otrok, tam dodnes znamená Rom. V polovině devatenáctého století bylo zrušeno otroctví. Zanedlouho se hordy propuštěných Romů vydaly na západ a sever. Nejdříve se objevili v Haliči, potom v dalších částech Polska. A mnoho jich tu zůstalo. Mezi ně patřili i předci Limalova otce.

Limalo má u Varšavy vilu s věžičkou, rodinu a svůj byznys. Před několika dny si sedl do vlaku. Pak se trmácel autobusy, aby se usadil na polštář v Comăna de Jos. Tady vyrostla jeho matka. „Maminka do smrti nosila červenou sukni.“

Limalo se narodil chvíli po válce. Žil v táboře, chodil s matkou po vesnicích žebrat a věštit. Po nějaké době už na ně sedláci pouštěli psi (dodnes má jizvy na zadku), ale většinou nějaké drobné sehnali. Matka mu pak koupila papír a tužky.

„Učila mě číst a psát rumunsky. Vyprávěla mi, jak žijí tamější Cikáni.“

Svoji rodnou vesnici už nikdy nespatřila. Když v šedesátých letech gadžové v celé střední a východní Evropě zakázali Romům kočovat, zastavili se Limalovi prarodiče několik desítek kilometrů od Comăny. Limalo je s matkou navštívil. Byl ještě hodně mladý. Poznal Sofii a tak se zamiloval, že v Polsku kradl, jen aby do Transylvánie vozil prstýnky. Tyhle hlouposti si odseděl a teď nekrade. Sofii si vzal vzdálený příbuzný a Limalo začal obchodovat s koberci. Pomohla mu sestra z Německa. Oženil se a už má vnučku.

Před třemi lety u Limalovy vily zazvonil mladý rumunský žebrák. Šišlal:

„Pošílá mě Sofie, moje máma, jsem Danecek.“

Limalo podle romského zvyku políbil Danečka na ústa, nakrmil ho, dal mu napít a oblékl ho. Našel mu práci načerno.

Po Danečkovi přišli další Romové z Rumunska a pak další.

Prosili, aby je na pár nocí nechal u sebe. Limalo nařídil ženě, aby jim ustlala a nosila jídlo z lednice. Musela připravit to nejlepší. V jeho domě každý žebrák uléhal do bílého, naškrobeného povlečení. Občas jich takhle u něj spalo několik desítek. Musela kvůli nim běhat do lékárny a do koupelny vodit zavšivené děti. On je stříhal. Ženě vysvětloval:

„Rumunští Cikáni nemůžou za to, že sedí na chodníku a ponižujíse. To zavinil zlý osud.“

Žena se od něj odstěhovala před rokem.

Limalo cestou do Transylvánie opakuje:

„Jsou chudí, ale poctiví. Neměli byste mlčet o tom, co tam uvidíte.“

Dvorek bez trávy v Comăna de Jos, polštář. Limalo sedí u svátečně prostřeného stolu. Proti němu muži: Truli, Goca a Calo. A ženy: Marcella, Tereza a Eva – rozdmýchávají oheň v ohništi, vaří a pak stojí u popraskané žluté stěny.

Jako první odjel do Polska Truli. Hned po revoluci v prosinci 1989. Vůbec tam neměl namířeno, chtěl do Německa. A pořád chce.

„Kdyby mi teďkonc dali vízum, tak opustím tenhle stůl v Comăni, klobásu i vodku.“

Zkoušel přejít přes zelenou hranici, jenže mu to nevyšlo. Ale přesvědčil se, že v Polsku si člověk může vydělat. Dal echo sousedům z Comăni.

Jeli autobusem, protože je to levnější. Bez koruny, bez znalosti jazyka. Dostali se do větších měst. V zimě spali na nádraží, v létě kolem nádraží, na trávníku. Policie je tloukla, skini mlátili, opilci se do nich naváželi a vyháněla je nádražní ostraha. Našli si bezpečnější místa na smetištích, pod mostem. Tam podle starého cikánského zvyku stavěli chatrče a bydleli jako prapředci. Vyhrabali si díru v zemi a z větví z křoví u řeky nebo parků nad ní vztyčili konstrukci. Jejich předci chatrč zateplili látkou, kterou z ovčí příze dokáží utkat rumunští gadžové, nebo ji olepili hlínou smísenou s koňským trusem. Teď musela stačit lepenka, krabice od mandarinek, papundekl a kusy dřevotřísky. Kalderaši, kteří nezapomněli své kotlářské řemeslo, hledali na smetištích kanystry od benzinu. Z každého dokázali udělat dvoje kamínka. Už měli polské domy, často ani ne o moc horší než ty rumunské. Bydleli v nich několik měsíců. Ráno chodili do práce. Šli po skupinkách a nesli rekvizity: děti u prsu, berle, bílé hole a tmavé brýle. Vraceli se za setmění ověšení taškami. Bylo v nich oblečení, staré boty, nahnilé banány a rozbité hračky. A také lopaty, násady, kanystry, svaté obrázky, prodřené koberce a hadříky na stužky.

Hodně z těch polských darů je teď v Comăni.

Po několika letech celníci v Medyce začali dělat problémy – posílali pryč rodiny s dětmi nezapsanými do pasů.

Marcella, žena Trulliho: „Učila jsem dcery, aby se mnou říkaly: ‚Jsem hladová‘, ‚Paní dobrá‘ a ‚Paní, dejte‘ a hladily nohu nebo ruku. Přinášejí mi deset marek denně.“

Truli: „Za Ceauşesca jsme makali v kolchozech a továrnách. Tady v okolí je cementárna, cihelna a papírna. Po revoluci, když se všechno zprivatizovalo, nás vyhodili. Ani půdu nemáme, necháváme se najímat od gadžů.“

Marcella: „Vím, že děti v Polsku trpí. Ale vydělávají na sebe i dospělé. Proto tu chodí oblečené, mají co jíst, spí na posteli a někteří rodiče si mohou dovolit i televizi.“

Když tedy celníci v Medyce požadovali úplatek (sto marek na dítě), Romové zaplatili. Měli marky, škudlili peníze na opravu domů, které zaplavovala voda, a na cihly. Rozhodli se, že zůstanou v Polsku déle. Zůstávali ti z Comăna de Jos i jiných vesnic. Ovládli náměstí a ulice, schodiště a schody kostelů, bazary a benzinky. ‚Paní dobrá‘ a ‚Paní, dejte‘. Polští gadžové o nich nic nevěděli. Jak žijí tady a jak tam? Přepadají? Kradou? Šíří nějaké choroby? Nevěděli, co by měli cítit ani při pohledu na jejich špinavé děti a matky třesoucí se v hadrech, klečící na chodníku. Vztek? Znechucení? Triumf? Strach? Ale věděli, že je nutné něco s tou armádou udělat. Každý rok kočovalo v Polsku dvě stě tisíc rumunských Romů. Každému při příjezdu nařizovali ukázat pět set marek. Těm, kteří zůstali déle, razítkovali pasy.

Romové jejich razítkům říkají ferbuto – zákaz vjezdu na rok. Calo, Terezin muž: „Rumuni mají soukromé autobusy. Naberou zboží i nás. Přijedou do Braszowa nebo se potkáme ve vesnici. Řidiči si počítají padesát marek na osobu, ale znají pohraničníky. A ferbuto pak neplatí.“

Calo staví dům. Za čtyři roky se svou rodinou nažebral dvanáct tisíc marek.

„Kdysi jsme byli chudí, dnes každý žije z peněz a pro peníze.“ Strop mu dělá tesař-gadža. Právě přišel na oběd a Limalo mu nalévá vodku.

„Nico, řekni, proč Rumuni nemají rádi Cikány?“

Nicolae: „Protože jezdí za žebrotou, a my nic, nemáme ani vindru.“

Calo: „Nestěžuj si. Máš dvacet arů půdy a nářadí. Platím ti za střechu.“

Nicolae: „Připadá ti, že se mám tak dobře? Klidně bych si nechal narůst vousy, nasadil si cikánský klobouk a jel. Ale s kým?“

„Vezmu tě s sebou,“ říká Calo.

Nicolae se vymlouvá, že je starý.

Gica je jiný. Třicetiletý, s maturitou, Rumun. Bez plnovousu, ale s kloboukem.

Když si Gica všiml, že Romové přivážejí do Comăna de Jos pěkné peníze, poradil se se ženou a nechal práce v cementárně. Odjel do Tarnova. Pět dní nepil, nejedl a nekouřil. Šestý den potkal známé z Comăny. Romové ho naučili řemeslo. Například: aby člověk získal cigaretu, musí si dát prsty k puse a říct: „Cigar, cigar.“ Za rok Gica rozšířil svoji lepenici a přivezl ženu i děti. Uplynul další rok. Gica si koupil starší dacii a při té příležitosti řidičský průkaz u Limalova známého.

Gicova žena polsky:

„Varšava, Zabří, Katovic, Tarnovo, Krakovo, Tarnovské hory… Achoj! Na sdraví!“

Limalo sedí na svém polštářku a zapíjí kuře šampaňským. Sleduje, jak jde život. Kolem děti, umolousané, nahé a s nudlemi do pasu. Musel vypadat stejně – limalo znamená v romštině usmrkanec. Děti po dvoře táhnou starý vůz. Vedle nich ženy přikládají do ohně. Ale představoval si to jinak. Proč už si do vlasů nezaplétají stužky? Nosí několik sukní, proč ne červené, kalderašské? Když se na Evinu sukni podíváte proti světlu, jsou vidět nohy. To je hezké, ale nemá to tak být, protože ženy jsou od pasu dolů nečisté. Alespoň že nosí šátky, které chrání před nečistotou jejich těla, že dohlížejí na to, aby byly zvláštní misky pro ně, pro muže, a jiné na mytí nohou a obličeje, na praní a proplachování masa a fazolí. Limalovi bratranci zvedají sklenky, nalévá Gica. Ten gadža už tu sedí trochu dlouho. Je dobré žít ve vzájemné shodě, ale Cikán musí být Cikán. Konečně jsou sami. Bratranci se ptají na zprávy. Rodiny se rozdělily – matka v Rumunsku, otec na cestě a dítě v Polsku. Těm v Polsku Limalo zařizuje spaní na dělnických ubytovnách a kontakty na bazarech, aby žili jako lidé a místo žebroty vydělávali. Jezdí s nimi po lékařích, úřadech a do autobazarů, chrání je před vysídlením a vytahuje z vězení. Za poslední tři roky z vězení dostal několik desítek lidí zadržených za krádeže a potyčky.

Vypráví bratrancům, co se komu v Polsku přihodilo. To je „cikánská pošta“, místo dopisů, telegramů a telefonů. Informuje, jak se daří kalderašským rodům. Jak se mají Čurarové? Žijí u Štětína. Cerharové? Byli ve Varšavě, ale museli se odstěhovat do Slezska, protože je vyhnali Piculeštiové. Buburozové? Jako vždycky něco vymýšlejí, teď se chtějí zapojit do pašování z Ruska. Jak se lidem daří tady, v Comăně?

Špatně, Limalo. Ke strýčkovi Gocovi přišli čtyři Buburozové s noži. Řekli, že je to romano kris – „cikánský soud“. Protože Goca se právě vrátil z žebroty. Vytáhli na něj starou záležitost, že prý kdysi při prodeji koně Gocův otec podvedl Cikána. Nařídili mu, aby křivdu napravil a vzali mu pět set marek. Belan na trhu ve Făgăraşi potkal Buburozu z Bukurešti. Choval se jako frajírek, neskutečně si honil triko! Říkal, že se nikoho nebojí, protože je v organizované rumunské mafii. Limalo, oni okrádají nejen gadže. Přijdou i za Cikány!

A jak se má Sofie?

Sám vidíš, Daneček se vrátil z Polska a poslala ho sem. Sedí v Comăně tři měsíce, schovává se před armádou. Všichni víme, že by to na vojně nezvládl. Sofie by chtěla, abys ho vzal do Polska. Ráno. V posledním domě před přehradou Romové vstali ze svých doupat a postelí. Mají tam trochu tmu kvůli malým oknům. V pološeru vypadá interiér útulně. Koberce zakrývají popraskanou podlahu a praskliny na stěnách. Roztrhanou tapetu zase svatozář katolické Panny Marie. Ženy ze šňůr u stropu sundávají sukně a staví na kávu. Daneček si připravuje svoje nejlepší oblečení. Bílá košile, mokasíny a černé kalhoty. Na kalhotách je díra. Marcella ji zašívá růžovou nití.

Loučení. Strýček Goca dává příbuznému do kapsy dvacet marek, Eva popotahuje, Limalo listuje Danečkovým pasem. Je ferbuto.

Na dvoře se zvedá křik.

Limalo později vysvětluje:

„Daneček o tom nic nevěděl. Je jako velké dítě. Skoro neumí číst.“

Když byl Daneček malý, Sofie s ním šla v noci na pole krást zelí. Někdo je nachytal a matka utekla. Daneček tam až do úsvitu ležel v blátě. Od té doby se v noci budí s křikem.

„Je nesmělý. Jiný než ostatní Cikáni.“

Dvorek utichá. Daneček stojí se sklopenou hlavou.

Na co teď Limalo myslí? Určitě je na všechny naštvaný, jako na své staré polské tety, když se spolu dívají na televizi. Tety ničemu nerozumí a všechno jim musí vysvětlovat. Občas nechce. Ony si myslí, že to je z domýšlivosti, a smějí se mu:

„Takhle seš chytrej, jo? Sežral jsi moudrost světa. Sežer moji prdel.“

Nebo je naštvaný na sebe. Proč před těmi Cikány předstíral, že je mocnější, než je? Teď se na něj spoléhají. Má se přiznat k neúspěchu? Nebo vzpomíná na to, jak Daneček zaklepal na jeho dveře, jak mu dal napít a najíst, jak si ho zamiloval.

Limalo řekne pár vět romsky, chlapce obejme a spolu se vydávají na cestu.

Pro Romy je cesta jako škola. Limalo vychodil osm tříd a pořád se učí: ve vlacích, v autobusech, na zastávkách, v kavárnách, na úřadech i v obchodech. Hovoří. Stává se obchodníkem, novinářem, diplomatem, pracovníkem muzea, pašerákem nebo profesorem. Aby se nenudil a aby se co nejvíce dozvěděl. Občas se ve svých vlastních lžích zamotává a je z toho hádka. To nic není, protože v ní se přece skrývá vzrušení, hněv, riziko a strach. Než se Limalo dostal do Comăna de Jos, učil se. Ţigani – rumunsky Cikán. Tupec, primitiv, podvodník, smraďoch, idiot, lupič a flákač. Nadávka. Rom je rumunsky rom. Je jich tu dva a půl milionu. Osmdesát procent žije v bídě; více než polovina dospělých nemá práci; více než polovina jsou analfabeti; více než polovina dětí nechodí do školy; každé třetí dítě umírá. Romové mají plná občanská práva, svou střední třídu, soukromé rádio, nakladatelství a své zástupce na úřadech a ministerstvech i v parlamentu a padesát sdružení. ROM – zkratka názvu „Romania“ v pase. Byla zavedena před dvěma lety. Rumuni protestovali. Romové taky. Požadovali, aby se slovo „rom“ změnilo na „rrom“. Kdysi se říkalo, že Ceauşescu je Rom. Později se to říkalo o prezidentovi Iliescovi. Tři čtvrtiny Rumunů přiznávají, že Romy nenávidí. Od roku 1989 se odehrálo třicet sedm etnicky motivovaných střetů. Zemřelo třináct Romů. Kolik Rumunů přišlo k úhoně – nevíme.

Cesta je škola. Teď se na cestu vydal Daneček. Košile, mokasíny, kalhoty zašité růžovou nití a marky strýčka Gocy, to je všechno, co si vzal. Hlídá si svého mistra. Limalo: „Skoč pro pivo, doběhni pro cigára.“ A Daneček letí a hned je zpátky. Limalo je naštvaný: „Chovám se k němu povýšeně a jemu to vůbec nevadí.“

V Polsku chce Limalo z Danečka udělat chlapa.

Ale nejdřív se tam musí dostat. Jedou do Făgăraşu. Banka: počítají peníze, část si vymění na rumunské lei. Pošta: telefonáty. Hned vedle pošty je bazar. Zrovna je otevřeno, před bránou stojí zaprášené dacie a vozy. Mezi normálními koňmi je i jeden, který patří Romovi – má na ohlávce červené ozdoby. Limalo se snaží procpat davem. Jsou vidět barevné košile a červené sukně. Většinou začíná rozhovor takto:

„Buďte zdrávi! Z jakého cikánského kmene jste?“

Tyhle pozná podle barev: Kalderaši. Pak se mluví o rodech a hledají společní známí.

Daneček mlčí, Limalo mluví a mluví. Když se rozejdou, vysvětluje: „Znám je z Polska. Tihle Cikáni mi dluží pár marek. Domluvili jsme se, že se potkáme za tři dny.“

Restaurace. Limalo si objednává řízek, Daneček rybu. Ale nepozorný číšník se spletl. Daneček se nejistě dívá na příbory, protože vidličkou a nožem nikdy nejedl, a vybírá si vidličku. S pusou plnou vepřového říká:

„Ta ryba nemá kosti! Je lepší než maso.“

V tak chudých vesnicích, jako je Comăna, se jí dvakrát denně. Ráno hustá kaše z kukuřičné mouky – mămăliga a navečer fazolová polévka. V létě ještě paprika a rajčata, v zimě uzený bůček z prasat zabitých na Vánoce. A občas i slepice.

Ulice ve Făgăraşu. Daneček stojí jako přikovaný, ukazuje prstem: „Černoch!“

Hotel. Stříbrné květiny na růžovém pozadí – tapeta nebo malba? Daneček hladí stěny, prohlíží si bílý nábytek a topení, zkoumá lak na podlaze. Volá na Limala z koupelny a ptá se, co má dělat ve sprše. Limalo mu nařizuje, aby si vypral košili. Daneček ji poslušně drbe, pak vezme podané ramínko a chce košili přehodit přes tyčku, na kterou se věší kalhoty. Limalo ho zlostně opravuje:

„Takhle ne!“

Daneček ramínko otočí a dělá totéž.

Transylvánie: studená rána, hory v mracích a řeky – ženy perou pomocí tlouků, cesty – povozy na dřevěných kolech s kovovými obručemi, vepři a dobytek. Domy z kravského lejna, z kamenů a cihel oplácaných hlínou. Políčka jako zahrádky.

Nová rumunská zkušenost – vlastnictví. Večer pole hlídá občanská hlídka, aby nezmizela ani palice kukuřice.

Romský osud – útěk. Kdysi před vyhnanstvím, šibenicí a hranicí, dnes před hladem. Do Bukurešti, ale to je ještě blízko. K hranicím. Přes Ukrajinu, Maďarsko, Česko, Slovensko a Polsko do Německa. Do Francie a Itálie. Do Skandinávie a Švýcarska. Jako tehdy, po zrušení nevolnictví, i teď hordy rumunských Romů zaplavují Evropu. Padla berlínská zeď, ve Varšavě a v Praze jsou volby, Sovětský svaz neexistuje. Ale oni o tom nic nevědí, třesou se v hadrech na velkoměstských chodnících. A když pozdvihnou oči, vidí neony.

Limalo: „Ti rumunští Cikáni tu jsou úplně ztracení. Občas vězí až po uši v blátě a právě v tu hodinu, v tu minutu ke mně vztahují ruce. Mám je snad zašlápnout ještě hlouběji? Buď je v tom blátě nechám, nebo je – když můžu – vytáhnu. A ne vždycky za peníze. Pánbůh to všechno vidí.“