Lesní lišky a další znepokojivé příběhy

Leena Krohn: Čarodějná kolébka

Ve městě byl hluk. Co ho způsobovalo? Tamburíny, cimbály, dřevěná chrastidla, ruce tleskající vysoko nad oholenými hlavami.

Byli to stoupenci Haré Kršna, kteří skoro každý den procházeli centrem města cestou do svých podzemních prostor, kde vařili karí a provozovali malé knihkupectví.

Tancovat v těch studených zaprášených ulicích! Cožpak to nebylo bláznivé? Nebo spíš pošetilé. Jenže navzdory jemné melodii a rytmu chrastidel nebyla hra těch dětinských lidí nikterak veselá. Vstávali časně a žili disciplinovaně a prostě.

Riika se k nim jednou nechala nalákat a viděla fotografie jejich guru. Byl to charismatický starý muž s plnými rty. Spokojený sám se sebou stál mezi květinami, oděný do žlutého roucha.

Nepobyla u nich dlouho, nejedla jejich jídlo. Ani tam původně nechtěla jít a později litovala, že ji ta bledá knihkupkyně v sárí přesvědčila. Nelákaly ji jejich pestré knihy, skupinová disciplína ani nasládlá vůně kadidla.

Nemohla však popřít, že ona a ti svérázní lidé mají něco společného. I oni toužili po Božím prstu, který by ukázal přímo na ně. Prst byl pro ně významem, účelem a osudem. Nebylo možné se ho dotknout, byl neviditelný, neslyšný, bez zápachu i chuti. Změnil by ale celý svět. Chtěli, aby vesmír byl lidštější. I je děsilo věčné ticho nekonečných vesmírů. Prázdnotu vyplňovali svými božstvy. Zákony fyziky a pravděpodobnosti, náhoda a nevyhnutelnost, vlny a elementární částice jim nestačily.

A proč ne? Proč by Bůh nemohl být patrný stejně dobře v náhodě jako v prozřetelnosti? Jenže i Riika si vlastně přála, aby na světě bylo ještě něco jiného rozumného, přemýšlejícího, toužícího a fungujícího než pouhé mihotání lidského intelektu. Doufala, že všechny myšlenky, činy a sny nakonec splynou vjedno a ztělesní tak božskou architekturu, živoucí všehomír. Že všechny nedostatky se jednou zdokonalí. Že zákon entropie bude překonán. Že vše, co bylo staré a umírající, se bude moci vrátit zpět, mladé, navěky se obnovující.

Jenže samotný účel Riice nestačil. Bylo nutné, aby existoval i svět spravedlnosti. Svět, ve kterém se špatné napravovalo a trpící a utlačovaní byli odškodněni. Ve kterém se člověk učil a zdokonaloval den co den, život co život.

Riika ale chápala, že to, co sama považovala za „nutné“, nebylo možná docela v souladu s tím, s čím se bylo potřeba smířit v reálném světě, a také že člověk nemá právo o takových věcech rozhodovat, ani že nemá žádnou zvláštní pozici mezi ostatními živočišnými druhy.

Kvůli ní ani pro ni se nic nestane.

— 

Když bylo Riice sedm, přespávala u nich jednou její starší spolužačka Ursula, která ji probudila uprostřed noci.

Posvítila si baterkou na obličej a řekla: „Pojď, něco ti ukážu.“

Popadla ji za ruku a vedla do obývacího pokoje, v jehož rohu až ke stropu sahalo staré zámecké zrcadlo. Ursula na něj namířila baterkou.

Paprsek světla prošel hladinou zrcadla přímo do dalšího pokoje, který se nacházel za zrcadlem. Ursula přesouvala světelný kužel v hloubi druhého pokoje z jednoho kusu nábytku na druhý. Hlava faraóna ve výklenku u kachlových kamen se rozjasnila, čelo jí zářilo a krásná ústa jako by se pootevřela. Paprsek se přesunul na modrou pohovku, kulatý stůl, květináč, ve kterém rostla palma. Glazovaný bok květináče se třpytil a listy palmy se zažehly mihotavou zelení. Malba neapolské zátoky s Vesuvem v pozadí se projasnila a pozlacený rám se blyštěl. Světelný kužel se přesouval z jednoho kusu nábytku na druhý a při své cestě rozjasňoval barvy a zaháněl stíny.

Pokoj za zrcadlem velmi připomínal ten, ve kterém stály, ale přesto nebyl stejný. Tituly na hřbetech knih svítily z polic, jako by byly napsané nějakým podivným jazykem a písmeny. Četla: .roM .toidI .rím a anjoV

Také hodiny na stěně se změnily. Ručičky na ciferníku běžely pozpátku. Riika všechno nevěřícně sledovala. Jako by se do zrcadla dívala poprvé. Nejzásadnější rozdíl ale nebyl v tom, že vše, co u nich bylo napravo, se ve světě za zrcadlem ocitlo nalevo a naopak. To nejpodstatnější – to, kvůli čemu byla místnost tak odlišná – byl ten pocit opravdovosti, který z ní čišel. Čeho se dotklo světlo, tam se zrodil význam.

Jak se světlo přesouvalo, viděla Riika všechny detaily neuvěřitelně důkladně a přesně, jako by byly osvětlené zevnitř. Všechny ty věci v sobě měly víc váhy, víc síly a nezávislosti než na té straně zrcadla, kde stála ona. Přesto však byly pouhými odrazy.

Už neexistovalo žádné zrcadlo, na jeho místě stál v rohu místnosti vysoký průchod. Byl otevřený, ale nedalo se jím projít na druhou stranu. Ursula řekla, že je tam jiný svět, a Ursule Riika věřila. I přesto, že už se do zrcadla podívala nesčetněkrát a věděla, že to je jen lesklá plocha, která odráží a převrací vše, co se před ni postaví.

Noční místnost z dětství zůstala jejich společným tajemstvím.

Teď Ursula žila už dlouhou dobu v cizině. Občas si spolu dopisovaly a Ursula jí psala, že se s ní spojil duch Richarda Strausse a jejím prostřednictvím světu daroval nové skladby. Někdy je prý zpívala dceři a zeťovi a dcera také věřila, že je složil sám Richard Strauss, zatímco zeť, který byl muzikálněji založen, byl ve svých soudech opatrnější.

Ursula poslala Riice kazetu s nahrávkou oněch skladeb. Riiku nepřesvědčily, spíš pohněvaly. Dala kazetu poslechnout svému muži, ale ten se hned po prvních taktech chytil za hlavu a odešel z místnosti. Ačkoliv se Ursula v mládí učila zpívat, její mezzosoprán byl ve výškách poněkud nejistý. Písně nebyly nikterak zapamatovatelné a bylo to smutné pomyšlení, že by geniální skladatel v záhrobí komponoval o tolik hůře než za života.

Znamenalo to snad, že posmrtný život je jen vybledlým a méně kvalitním opakováním tohoto života? I tam snad skladatelé skládají, spisovatelé píší, tesaři staví domy, železobetonáři dělají železobeton? Pokud jsou skladby zesnulého Richarda Strausse obecným důkazem kvality života na onom světě, nedá se od něj mnoho čekat. Pokud se tam z géniů stávají průměrní lidé, co se pak asi stane s těmi ostatními...

Otázky, které v sobě Riika nosila, ne a ne umlknout, ačkoliv by byla ochotná v život po životě uvěřit. Problémy by pak byly jen komplikovanější a rozšířily by se do dalších oblastí.

„Chci, aby život skončil, až skončí,“ pomyslela si. „Jen žádnou věčnost, kterou by bylo nutné trávit tak, jako trávíme víkendy. Děkuji, tohle stačí. Jeden život je až dost.“

S tím se ale nespokojila. Riika se nemohla zbavit vzpomínky na tu noční místnost v zrcadle, kterou jí spolužačka ukázala, když byly děti. Ona místnost byla jen „vzorovou“ místností, místností jednoho smyslu, která byla pro všechny ostatní smysly pouhou iluzí. Jenže nakolik byla ta „skutečná“ místnost, kterou zrcadlo odráželo, skutečnější? Vždyť i ta byla pouhou místností smyslů.

„Nikdo neví, co se děje doopravdy,“ pomyslela si Riika. „To, co nazýváme realitou, je jen sdílený sen.“

Nešlo o to, co vidí, ale jak to vidí. Nechtěla zpět noční místnost v zrcadle. Chtěla zpět kouzlo a opravdovost oné místnosti, které zakusila v tichosti té noci a které nyní kolem sebe nedokázala najít.

A i když nedovedla celým srdcem věřit v posmrtný původ skladeb své přítelkyně o nic více než ve zvuky chrastidel stoupenců Haré Kršna, i ona by ráda viděla, že existuje něco – jak to sama nazývala – „jiného“. Nešlo jí ani tak o další svět, chtěla jiný pohled.

Její synovec, který se živil jako fotograf, se při jedné z návštěv zmínil: „Kompaktní fotoaparát se dá testovat na fotografii skrz síť. Uvědomíš si, že ostří jen na její oka. Nesebere to, co je na druhé straně sítě.“

Ta slova si uložila do paměti. Představovala si, že celý život sedí v kleci z jemného pletiva a pozoruje jeho oka. Chtěla se naučit vypnout v sobě to automatické ostření, které jí bránilo, aby viděla jasněji. Třeba by to mohla natrénovat. A z této naděje plynuly i ony koníčky, které její manžel považoval za dětinské.

—

„Přihlaste se na kurz smrti. Naučte se, jak zemřít správně,“ hlásal nápis na nástěnce knihkupectví jménem Soma nova.

V knihkupectví našla Riika knihu, která pro ni byla úvodem k astrální anatomii člověka. Zjistila, že člověk má kromě fyzického ještě éterické, astrální, mentální a duchovní tělo. Představovala si je naskládané v sobě jako matrjošky, přičemž jen jedno je viditelné. V Kabale se dočetla o jménech čtyř světů: Acilut, Beri′a, Jecira a Asija.

Když se jí něco zdálo, naučila se rozpoznat, že jde o sen, a přesto se neprobudit. Naučila se ovládat sny tak, aby se mohla sama rozhodnout, kam půjde, a potkat lidi, které sama potkat chtěla. Ve snu spatřila Uriela, ač velmi nejasně. Uriel byl oděn do žluté a černé. Obličej měl vážný a smutný, ale oči mu modře zářily jako halogenové lampy.

Občas svého muže poprosila, aby s ní večer šel k desce Ouija, a on poslušně – ačkoliv mrzutě – šel. Někdy zase o víkendu prostřela na jídelní stůl černou látku, zapálila svíčku a doprostřed stolu postavila nerezovou konvici, jejíž boky předem naleštila ubrouskem.

Konvice jí sloužila jako křišťálová koule. V naleštěných bocích „pozorovala“ věci ani ne tak budoucí, jako minulé. Sledovala události coby trojrozměrné, živé obrazy.

Manžel, který se pro její koníčky příliš nenadchl, se jednou zeptal: „A to je také slyšíš?“

Riika však odpověděla, že jsou němé. 

„A proč ta černá látka?“ optal se zase. „Proč svíčka? Jsou to jenom rekvizity?“ 

Odpověděla, že látka a svíčka nejsou jen pro dramatický efekt, ale kvůli tomu, že tmavé pozadí brání nadbytečným odrazům a slabé měkké světlo napomáhá „vidění“.

Sama sobě ale musela přiznat, že jí žádný z těchto pokusů a cvičení nepřinesl mnoho uspokojení. Jejich zdar byl velmi nejasný a závisel na interpretaci. Sama si řekla: „Dobře, ‚vidímʻ to či ono. Sklenička se pohybuje po desce Ouija, jenže to, co ta sklenička říká, jsou jen prázdné fráze. Jak mdlé je naše podvědomí, pokud ony odpovědi pocházejí z něj. A pokud pocházejí od mrtvých, tak proč asi marní čas takovými zbytečnostmi?“

A proč ho jimi marní ona? Po všech těch pokusech cítila, že ví stejně málo jako před nimi. Byly to jen pošetilé koníčky, které její touze nedávaly odpověď. Zažila mnohé a o mnohém dalším si to aspoň myslela. Pokud měla být upřímná – o což se samozřejmě snažila – musela přiznat, že nic z toho, co viděla nebo o čem si myslela, že zažila, „nedokazovalo“ zhola nic. Dokonce ani čarodějná kolébka.