Alain Mabanckou: Prasklej Sklenička

na úvod řeknu, že majitel baru Úvěr odcestoval mi dal sešit, který mám popsat, skálopevně totiž věří, že já, Prasklej Sklenička, jsem schopný zplodit knížku, jednou jsem mu totiž z legrace vyprávěl příběh o slavném spisovateli, co nasával jak houba, příběh o spisovateli, který se opíjel tak, že ho museli sbírat na ulici, s naším šéfem totiž není radno mluvit žertem, všecko bere moc vážně, takže když mi dával ten sešit, nezapomněl zdůraznit, že je to pro něj, jenom pro něj, že nikdo jiný to číst nebude, chtěl jsem vědět, proč mu na tom sešitu tolik záleží, a on na to, že nechce, aby Úvěr odcestoval jednou zmizel jenom tak, beze stopy, a dodal, že lidi v téhle zemi už nemají smysl pro paměť, že doby, kdy babičky upoutané na lůžko vyprávěly příběhy, jsou dávno pryč, že nastala doba písma, protože to, co tu po nás zůstane, je písmo, samotná slova jsou jen černý dým, čůranky divoké kočky, šéf Úvěru odcestoval nemá rád prohlášení jako „když v Africe zemře stařec, jako by shořela celá knihovna“, když slyší tohle otřepané klišé, hrozně se naštve a hned oponuje „nemelte blbosti, to příde taky na to, kterej stařec, já stejně věřím jenom tomu, co je na papíře“, a tak teda trošku proto, abych mu udělal radost, čas od času něco naškrábu, ani si tím, co píšu, nejsem tak úplně jistý, ale nezakrývám, že tomu od jisté doby začínám přicházet na chuť, s tím se mu ale každopádně nesvěřuju, jinak by si představoval bůhvíco a ještě víc na mě tlačil, já chci ale zůstat svobodný, psát si kdy chci, kdy zrovna můžu, není nic horšího než nucené práce, nejsem přece jeho negr, píšu si taky kvůli sobě a nechtěl bych být na jeho místě, až bude ty stránky číst, vůbec si neberu servítky, ale až to dočte do konce, už nebudu hostem jeho baru, své na kost vyzáblé tělo odvleču někam jinam, až mu ten dokument potajmu předám a řeknu „mise skončena“

nejdřív se musím zmínit o konfliktech, které se objevily po otevření baru, musím popovídat o kalvárii, kterou si šéf prošel, ve skutečnosti po něm chtěli, aby vypustil poslední dech, aby sepsal svoji Jidášovu závěť, začalo to církevními hodnostáři, všimli si, že počty jejich věrných oveček se o nedělích snižují, vyhlásili mu regulérní svatou válku, každý z nich před Úvěr odcestoval hodil svoji Jeruzalémskou Bibli, prohlásili, že jestli to takhle půjde dál, ve čtvrti Tři stovky přijdeme o mše, přijdeme o vytržení při zpěvech, přijdeme o Ducha svatého, který by býval mohl do Tří stovek sestoupit, přijdeme o ukřupané černé hostie, přijdeme o sladké víno, krev Kristovu, přijdeme o chlapce na kůru, přijdeme o zbožné sestry, přijdeme o svíčky, přijdeme o almužny, přijdeme o první přijímání, přijdeme o druhé přijímání, přijdeme o křty, prostě přijdeme o všecko a všichni budou muset do pekla, potom přišel tvrdý zásah syndikátu nedělních a svátečních paroháčů, ti tvrdili, že jestli jejich manželky nevaří dobrá jídla, jestli už neprojevují dost úcty jako dámy někdejší doby, tak jedině kvůli Úvěru odcestoval, říkali, že respekt je důležitý, že není nic nad manželky uctivé ke svým manželům, protože tak to chodí už od dob Adama a Evy, tihle dobří otcové rodin neviděli důvod, proč by se věci měly převracet, jejich ženy se mají plazit, plnit příkazy, tohle říkali, ale také marně, potom přišlo zastrašování prastaré asociace bývalých alkoholiků konvertovaných na pijáky dešťovky, Fanty, pomerančového džusu, grenadiny, senegalského ibišku, grepového džusu nebo Coca-Coly Light s indickým konopím padělané v Nigérii, tihle fundamentalisté 40 dnů a 40 nocí obléhali bar, ale také marně, potom přišla mystická akce strážců tradicionalistické morálky, kmenoví náčelníci ke vchodu zařízení házeli své amulety, spolu s mrtvými dušemi, které nechávali promluvit, proklínali majitele Úvěru odcestoval a prorokovali mu, že se uškvaří na mírném ohni, že ho sami pomaličku dostrkají k výtahu na popraviště, ale také marně, a nakonec přišla přímá akce vandalů, kterým zaplatilo pár místních starých volů, kterým se zastesklo po brazzavillské de Gaullově chýši, po životě boyů, po životě starého černocha s metálem, po životě za dob koloniálních výstav a černošských bálů Josefiny Bakerové, co roztáčela banány kolem pasu, takže tihle úctyhodní lidé šéfovi nastražili nekonečnou past, jejich zakuklenci přišli uprostřed noci do srdce temnoty, přišli se zanzibarskými železnými tyčemi, s kyji a klacky z dob křesťanského středověku, s otrávenými asagaji z éry Čaky Zulua, se srpy a kladivy z dob komunismu, s katapulty z časů stoleté války, s galskými sekerami, s pigmejskými motykami, s Molotovovými koktejly z května 1968, s mačetami zděděnými z časů mačet ve Rwandě, s praky použitými ve slavném souboji Davida s Goliášem, přišli se vším tímhle úctyhodným arzenálem, ale také marně, zdemolovali aspoň část podniku, mluvilo o tom celé město, psal o tom všechen tisk, La Rue meurt, La Semaine africaine, Mwinda, Mouyondzi Tribune, dokonce si to přijížděli prohlédnout hezky zblízka turisté ze zahraničí, přijížděli jako poutníci ke Zdi nářků a dělali kupy fotek, nevím za jakým účelem, ale v každém případě si dělali fotky, dokonce v našem městě žili lidé, co nikdy do Tří stovek nevkročili a teď je s úžasem objevovali, nechápali, jak to místní dělají, že se jim daří žít v dokonalém souladu s odpadky, s kalužemi, s mršinami domácích zvířat, s ohořelými vraky aut, s bahnem, s kravinci, s dírami zejícími v ulicích, s domy na pokraji zhroucení, a náš barman rozdával interview na všechny strany, náš barman se ze dne na den stal mučedníkem, náš barman byl ze dne na den ve všech vysíláních, mluvil jazykem lingala ze severu, jazykem munukutuba, kterým se mluví v mayombském lese, uměl i bembé obyvatel Mukukulu, kteří mají mánii všecky spory řešit nožem, všichni ho teď znali, stával se slavným, vzbuzoval soucit, lidi mu chtěli pomáhat, dostával dokonce dopisy vyjadřující podporu, za odvážného muže se podepisovaly petice, to tenkrát se mu začalo říkat „Paličatý Šnek“, počítat ale mohl především s opilci, ti jsou solidární až do poslední kapky vína, začali jednat, vyhrnuli si rukávy a dali se do oprav škod, co natropili lidé, kterým se zastesklo po životě v dobách koloniální výstavy, po brazzavillské de Gaullově chýši, po černošských bálech Josefiny Bakerové, a tuhle obyčejnou záležitost někteří brali za státní svátek, mluvilo se o „Aféře Úvěr odcestoval“, jednala o ní Ministerská rada vlády, někteří vedoucí představitelé země vyžadovali okamžité a bezpodmínečné uzavření podniku, ovšem jiní se s prakticky stejně chabými argumenty postavili proti, země byla těmi hádajícími se ještěrkami z ničeho nic rozdělená, a tak ministr zemědělství, obchodu, malých a středních podniků Albert Zou Loukia, s autoritou a moudrostí, kterou je od té doby proslulý, zvýšil hlas, provedl památný čin, co nám zůstal v myslích jako jeden z nejkrásnějších politických projevů všech dob, ministr několikrát zopakoval „žaluji“, dokonce i předseda vlády řekl svému mluvčímu, že ministr zahraničí dobře promluvil, že jeho veleoblíbená slova „žaluji, žaluji“ se stanou odkazem potomkům, a předseda vlády slíbil, že při příští rekonstrukci Albertu Zou Loukiovi svěří Ministerstvo kultury, ostatně zemědělské kultury má pod palcem už teď, dodnes platí shoda, že ministrův projev byl brilantní, citoval celé stránky z knih velkých autorů, které s radostí odříkávají žáčkové v lavicích, potil se jako pokaždé, když byl hrdý na to, jak strhnul posluchače svojí učeností, čili takhle se postavil za Úvěr odcestoval, nejdřív pochválil iniciativu Paličatého Šneka, kterého dobře znal, chodili spolu na základku, a potom všecko shrnul těmito slovy, která cituju zpaměti: „dámy a pánové, vážená Rado, žaluji, nechci nést vinu za agónii našeho společenského ovzduší, nechci, jakožto člen této vlády, nést zodpovědnost za lov na člověka, žaluji mrzké činy, jenž se sesypaly na osobu, která pouze vtiskla plán svému žití, žaluji mdlé zpátečnictví, které se v poslední době objevilo, žaluji nestoudnost barbarských činů organizovaných podlými lidmi, žaluji urážky a pohrdání, jež v naší zemi začaly platit za bernou minci, žaluji všechny, kdo napomáhají, podávají klacek ničemům, původcům nepokojů, žaluji opovrhování lidí lidmi, nedostatek tolerance, zapomnění našich hodnot, vzestup zášti, lhostejnost, žaluji stepní ropuchy odsud i odjinud, ano, dámy a pánové, vážená Rado, jste svědky toho, jak se čtvrť Tři sta změnila v bezesné město s tváří z kamene, a muž, kterému od těchto dní říkáme Paličatý Šnek, bez ohledu na to, že je to můj bývalý spolužák, mimochodem velmi inteligentní, tento muž, na něhož jsou pořádány hony, se stal obětí intrik, dámy a pánové, vážená Rado, soustřeďme se raději na pronásledování skutečných zločinců, žaluji tedy ty, kteří beztrestně ochromují fungování našich institucí, kteří otevřeně přetrhávají lidský řetěz solidarity, jejž jsme zdědili po našich bantuských předcích, uznávám, že se Paličatý Šnek dopustil chyby, ukázal totiž svým spoluobčanům, že podle svých možností každý může přispět k proměně lidské přirozenosti, jak nás učí velký Saint-Exupéry ve své Zemi lidí, pro toto vše žaluji a žalovat nepřestanu