Milan Ráček: Na jeden život až příliš

Muž v modré milicionářské uniformě, která byla jeho pracovním oblečením, zastoupil doktoru Jílkovi cestu a odměřeně od něj požadoval doklady.

„Musí se legitimovat i oběti, které vezou od nehody?“ mumlal oslovený, zatímco hledal doklady v kapsách.

„Je to moje povinnost, soudruhu doktore,“ odvětil muž o něco přátelštěji a listoval přitom v podaném občanském průkazu.

„Řeknete mi, co vás k nám přivádí?“ zeptal se s nepřeslechnutelným ironickým podtónem v hlase.

„Jedu navštívit svého kolegu, pana doktora Hrobaře,“ odpověděl doktor Jílek stroze.

„Páni už neexistují,“ poznamenal uniformovaný muž důrazně a odcházel k vrátnici, Jílkův průkaz stále ještě v ruce.

„Doktor,“ znovu se podíval do legitimace, „doktor Jílek k soudruhu Hrobařovi,“ nahlásil přehnaně hlasitě, otočil se na hosta a řekl téměř omluvně: „Je nahluchlý,“ a dále čekal beze slov. Po chvíli se ozval hlas vrátného, prozrazující náruživého kuřáka.

„Doktor Hrobař čeká dole.“ Slovem dole byla myšlena prosektura. Ačkoliv Jílek v hradišťské nemocnici nikdy nebyl, věděl, kde má svého kolegu hledat.

Špitály z třicátých let byly stavěny až na drobné detaily všechny stejně. V centrální části hlavní budovy se nacházel prosklený operační sál zastřešený rovněž prosklenou kupolí. U návštěvníků budil respekt, ne-li přímo strach. Ještě tajemněji ovšem působila spalovna, ve které se likvidovaly amputované části lidských těl, ale také použitý zdravotnický materiál jako vata nebo obvazy všeho druhu a silně zašpiněné povlečení, a to bez ohledu na znečištění ovzduší.

Najdu ho ve sklepě hlavního traktu, pomyslel si host právě v okamžiku, když proti němu vyšla zdravotní sestra a oslovila jej: „Doktor Jílek?“ zeptala se s úsměvem, a než stačil odpovědět, vyzvala ho, aby ji následoval.

„Poslal mě pan doktor Hrobař,“ řekla po chvíli, aniž by se k němu otočila, jen aby přerušila ticho.

Tak něžné stvoření a pracuje na patologii, pomyslel si v duchu Jílek, zatímco vnímal stále silnější zápach dezinfekce. Z této směsi pachů nebylo těžké identi kovat formaldehyd a alkohol, se třetí, sladce zapáchající složkou si ale nedokázal poradit. To bude určitě ten nový zázračný prostředek nazvaný po svém tvůrci kaiserling, táhlo mu hlavou; ve stejném okamžiku si uvědomil skutečný důvod své návštěvy.

K věci. Nejsem tady přece na exkurzi, jsem tady proto, abych zjistil skutečnou příčinu smrti svého švagra, zlobil se lékař sám na sebe.

„Vítám tě, milý příteli!“ těmito slovy vytrhl doktor Hrobař svého kolegu ze studií z jeho rozpolceného uvažování. Srdečně se pozdravili, přičemž Hrobař vyjádřil politování nad smutným důvodem kolegovy návštěvy. Z krátké výměny názorů vyplynulo, že se oba lékaři domnívají, že příčina smrti byla jiná, než jaká je uvedena v úmrtním listě.

„Zesnulého našla manželka v předsmrtném deliriu ležícího vedle postele,“ vysvětlil Jílek svému kolegovi, který mezitím sundával z mrtvoly, ležící na prostředním pitevním stole, bílé prostěradlo.

Mrtví působí mnohem menší, než byli za života, pomyslel si Jílek, oblékal si při tom bílý plášť, který mu jeho kolega podal, a narovnával do správné polohy otočný stoleček ze světlého mramoru, jenž sloužil k odkládání orgánů odebraných při pitvě k ohledání. Ve stejnou chvíli zazvonil telefon.

„Soudruhu doktore, přišli za vámi dva muži,“ sdělil hlasitě vrátný. Mnohem tišeji, zakrývaje dlaní sluchátko, k tomu ještě dodal: „Jsou to Rusové,“ a zavěsil.

„Co chtějí Rusové zrovna ode mě?“ zeptal se Hrobař spíš sám sebe než obou přítomných a vyšel záhadným návštěvníkům vstříc.

Když se s nimi vrátil, představil mužům doktora Jílka jako svého asistenta, nezvaní návštěvníci mu ale nevěnovali jediný pohled.

„Který je Kreps?“ zeptal se netrpělivě jeden z mužů se silným ruským přízvukem. Tón jeho hlasu prozrazoval vyšší postavení ve všemocném a neprůhledném aparátu, kterého se obávali jak nepřátelé, tak přátelé.

Doktor Hrobař odhalil mrtvolu, kterou jeho kolega mezitím znovu zakryl, a značně iritovaný čekal na další instrukce.

Vyšší muž, který česky neuměl, zašátral v aktovce a podržel svému kolegovi před očima fotografii, jež byla díky zvětšení silně zrnitá. Doktor Jílek, který stál za mužem a mohl mu tak nahlédnout přes rameno, uviděl mezi ostatními uniformovanými osobami zakroužkovaný obličej svého švagra. V tu chvíli mu bylo všechno jasné. muži měli ověřit identitu zemřelého. Zjevně pro ně bylo velmi důležité vyloučit případnou manipulaci. Z doslechu nebo také z literatury znal případy, ve kterých byla nějaká osoba prohlášena za mrtvou a pohřbena, ve skutečnosti ale žila dál s novou identitou.

Teprve nyní Jílek pochopil kvapný útěk svého příbuzného z Jablonce a přestal se divit, že jeho švagr psychickému tlaku podlehl.

Mít v patách sovětskou státní bezpečnost může být smrtelné, sesumíroval si pro sebe právě ve chvíli, kdy česky mluvící agent zvedl bez svolení sluchátko a informoval se na předvolbu, kterou by se mohl dostat do veřejné telefonní sítě. Vytočil relativně krátké číslo a potvrdil ve svém rodném jazyce identitu zemřelého. Dalšímu obsahu telefonátu nerozuměl ani Jílek, ani Hrobař. Po ukončení dlouhého rozhovoru se muž otočil k nechápavě přihlížejícím lékařům a sdělil jim, že je ve vyšším zájmu provést ohledání mrtvoly ve vojenské nemocnici.

„Existuje podezření, že soudruha Krepse zabily nepřátelské živly, které chtěly zabránit jeho spolupráci s progresivními silami socialistické společnosti. Abychom mohli tento zločin odhalit a potrestat, musíme znát přesnou příčinu smrti. Pohřební služba přiveze mrtvého v den pohřbu, který se koná příští sobotu, tedy 14. listopadu ve tři hodiny odpoledne, v uzavřené rakvi. Soudruzi z pohřebního ústavu jsou již na cestě, aby mrtvolu převezli do kasáren. My dva jej budeme doprovázet,“ sdělil důrazně služebně starší muž a kývl při tom směrem ke svému kolegovi.

Doktor Hrobař se snažil proti tomuto rozhodnutí protestovat tím, že požadoval soudní rozhodnutí o vydání mrtvoly. Současně navrhoval, že by ohledání provedl spolu s kolegy z vojenské nemocnice. Slovo mající instruktor, jak byli označováni infiltrovaní příslušníci sovětské státní bezpečnosti, věnoval lékaři dlouhý pohled a s ironickou laskavostí v hlase řekl: „Soudruhu doktore,“ krátce se odmlčel, pohled stále upřený jeho směrem. A pak stejně měkce ale důrazně pokračoval: „Vezměte na vědomí, že záležitost je v chodu.“

Pro Hrobaře trapnou situaci přerušil telefonát vrátného.

„Přepravní služba je tady, mám ji pustit dovnitř?“

„Ano prosím,“ zněla rezignovaná odpověď lékaře, který pochopil, že jakýkoliv odpor proti skutečným státním mocipánům je nesmyslný. Mrtvola byla odnesena v zinkové přepravní rakvi a Rusové se přehnaně přátelsky rozloučili.

Muži v bílých pláštích si sedli ke stolu. Až po delší době přerušil Jílek nervy drásající ticho.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se a zkoumavě se na Hrobaře zahleděl.

„Co už si můžu myslet, oni v této zemi vládnou a můžou si dělat, co chtějí, bratři...“

„Myslím poznámku, že by s nimi František mohl spolupracovat,“ skočil Jílek svému příteli do řeči.

„Nesmysl. Jestli ho skutečně někdo zabil, pak to byli oni. Jednoduše věc překrucují a odůvodňují tím řadu zatčení takzvaných podezřelých. Už toho mám dost. Je to horší než za protektorátu. Němci byli brutální. Byli to ale naši nepřátelé a pozice byly jasné. Byli předvídatelní. to ale, to jsou vlci v rouše beránčím. Jednají nevypočitatelně, a proto jsou také nebezpečnější.“

Pochybnosti, které doktora Jílka tížily, byly naštěstí rozptýleny. Těžko by se mohl vyrovnat se skutečností, že se jeho švagr nějakým způsobem zapletl s mocipány. Ztratil by v něj důvěru. Často spolu dlouhé hodiny mluvili o politice, ale také o strategii přežití v nových podmínkách. František neuvažoval o aktivní roli. Všichni musíme dělat kompromisy, nad jejich rámec se angažují jen ti, kteří jsou režimu oddáni z přesvědčení, nebo relativně malá skupinka prospěchářů, kteří jsou ovšem totálně bez skrupulí a o to nebezpečnější. Muži se rozloučili, ještě se dohodli na krátkém setkání před pohřbem a šli si – znatelně deprimovaní – každý po svém.

Na čerstvém vzduchu se Jílek cítil mnohem lépe. Cestou ke své švagrové Marii přemýšlel, jakým způsobem ji bude informovat o událostech posledních několika hodin. Bylo mu jasné, v jak nebezpečné situaci se sama nachází. Aby ji ještě více nezneklidnil, rozhodl se nezmiňovat o události v nemocnici.

Marii našel v kuchyni. Se zarudlýma očima a rukama bezmocně složenýma v klíně zírala nepřítomně do prázdna.

„Chci pryč, chci za Františkem,“ řekla a rozplakala se. Vlastně poprvé od smrti svého muže.

Konečně. Zbaví se strnulosti, která ji tak ochromuje, pomyslel si Jílek. Vzal mlčky její ruce do svých.

Po chvíli vstala, otřela si kapesníkem oči a zeptala se na děti. Aniž by počkala na odpověď, zopakovala: „Chci vědět, kde jsou moje děti.“

„Buď ráda, že ještě úplně nechápou, co se vlastně stalo. Celodenní škola jim udělá dobře,“ odpověděl švagr a uvědomil si, že ji teď nemůže nechat samotnou a že bude muset zůstat až do pohřbu.

V žádném případě to pro něj nebylo lehké rozhodnutí. Během posledních pětadvaceti let, které strávil coby venkovský lékař v Rudě nad Moravou, se nikdy nestalo, aby své pacienty nechal na holičkách déle než několik dní, které sám potřeboval k vlastnímu vyléčení.

„Marie, co se stalo, je strašné, ale život jde dál. Máš před sebou těžký, ale úžasný úkol. Tví synové tě potřebují a dříve nebo později v nich Františka najdeš. Dají tvému životu smysl a budeš v nich mít oporu. Tu ztrátu ti nahradí, i když si to teď nedokážeš představit,“ řekl v psychologii zběhlý lékař a doufal, že se Mariina křečovitost plynoucí ze zoufalství pomalu uvolní.

Měl pravdu. Zdálo se, že se probrala z letargie, začala přemýšlet prakticky a připravovat kávu. V tuto chvíli byla její největší starostí organizace pohřbu. Jílek se nabídl, že se spojí s pohřebním ústavem a vyřídí všechny potřebné formality. Ze vzorů smutečních parte, která byla k dispozici, vybral jediné, jež mělo kříž, na což zaměstnanec zareagoval poznámkou: „Dobové není, ale prosím.“ Mezitím přijela do Hradiště i jeho manželka Božena, energicky převzala vedení domácnosti a starala se o to, aby Marie nebyla se svým smutkem sama.

Jílek byl s psychickým stavem své švagrové docela spokojený, nemohl ale úplně vyloučit určitý druh manické psychózy.

O událostech na prosektuře se nesmí ani teď nic dovědět, myslel si a obával se otázek na toto téma. Neptala se. Mrtvola pro ni byla pouze stvrzením tragické události, proti které se vnitřně vzepřela.

„Pozítří, to znamená v den pohřbu, dovezou Františka ze špitálu. Tak jsem to domluvil se známým, doktorem Hrobařem. Doufám, že souhlasíš,“ sdělil jí krátce a spadl mu kámen ze srdce, když jen pokrčila rameny a na nic se neptala.

Jako lékař byl Jílek zvyklý na to, že svým pacientům v jejich zájmu neříkal vždy úplnou pravdu. Také v tomto případě neměl problém použít účelovou lež. Naštěstí Marii předem neinformoval o svém záměru být při ohledání. Jeho motivace byla jasná, nechtěl bezradné ženě přidělávat zbytečné starosti.

Její mrtvý manžel, který se vždy snažil, aby žila jako v bavlnce, by určitě souhlasil a ušetřil ji konfrontace se všemi případnými nebezpečími, jichž se stal nakonec sám obětí. I kdyby zemřel přirozenou smrtí, zemřel jako k smrti uštvaný muž, pomyslel si Jílek.