Recenze: Red Hot Chili Peppers v Praze hráli solidní muziku, ale k dokonalosti něco chybělo

V rozevlátém stylu – sehraná, ale zároveň plná mistrovství jednotlivých hudebníků – se v Česku v neděli představila americká kapela Red Hot Chili Peppers. V pražské O2 areně se zastavila na cestě mezi Budapeští a Berlínem, aby zde představila skladby z červnového alba The Getaway a doplnila je svými nejslavnějšími hity.

Motorem sestavy byl bubeník Chad Smith. Vytvářel základ celé show, ale stihl si najít dost prostoru pro sebeprezentaci, zvlášť v pravidelném závěrečném zvukovém chaosu na konci skladeb.

O basistovi Fleovi s jasně žlutými vlasy lze hovořit jen v superlativech. Jeho hra na basovou kytaru je nenapodobitelná. Svůj nástroj, který u jiných kapel drží především rytmus, povýšil na sólový instrument, který navíc takzvaným Papričkám dodává největší náboj energie.

Na světě jsou jen dvě nebo tři podobně kvalitní rytmické sekce jako ta, kterou vytváří Flea s Chadem Smithem.

Možná největším zážitkem koncertu byl ale kytarista Josh Klinghoffer. Při posledním vystoupení Red Hot Chili Peppers, které se v Praze odehrálo v srpnu 2012, měl nohu v sádře a navíc byl tehdy plnohodnotným členem sestavy jen krátkou dobu. Všichni tehdy ještě měli v uších způsob, jímž ve skupině hrál jeho předchůdce John Frusciante, a nováčka podceňovali.

Tentokrát ale Klinghoffer přímo zářil. Sypal ze sebe neotřelá sóla plná pestrých barev a nečekaných zvratů. Jeho coda v zatím posledním hitu kapely zvaném Dark Necessities se nedá zapomenout.

Hlavní postavou Red Hot Chili Peppers je zpěvák Anthony Kiedis. Zdá se, že v neděli neměl svůj den. Tam, kde svým specifickým způsobem rapoval, bylo vše v pořádku, ale jakmile přešel do zpěvu, byl často mimo.

Ale co na tom, rock není o uhlazeném zpěvu, nýbrž o výrazu, energii a přesvědčivosti. A v tom byl Kiedis celkem v pořádku, byť se v několika okamžicích zdálo, že se do věčného poskakování nutí. Totéž platí o basistovi Fleovi a jeho typických výskocích. Ve třiapadesáti letech už některé věci vyzní jinak než před dvaceti roky.

Hudebně nejzajímavějšími momenty programu bylo jamování neboli různě dlouhé instrumentální mezihry, z nichž by měli radost jazzoví hudebníci typu Milese Davise nebo Ornetta Colemana, případně muzikanti z doprovodné kapely funkového zpěváka Jamese Browna.

Zvláštní na těchto částech pražského koncertu bylo, že jen občas přecházely do skladeb. Většinou je kapela utnula uprostřed myšlenky, takže působily dojmem nedokončených skic, jež podtrhovaly rozpačitost celku. Neustále vracely pocit, že ti tři skvělí instrumentalisté a jejich zpívající lídr na pódiu by měli na víc.

Koho to tolik nebavilo, protože Red Hot Chili Peppers mohou méně zkušeným znít „na jedno brdo“, mohl si užít třídimenzionální světelnou show, jež vytvářela efekty až do poloviny haly, a poměrně kreativní zadní projekci. Ta místo efektních dotáček využívala autentických záběrů muzikantů. Až na několik dávno obehraných triků to bylo velmi vkusné.

Red Hot Chili Peppers potvrdili svou pověst nejeklektičtější skupiny současnosti. Není snad jediný hudební směr od 60. let minulého století, který by se alespoň na moment nemihl v aranžmá jejich písní.

V těch sice dominuje funk rock, ale když na to přišlo, skupina v Praze dokázala zahrát i zběsilý hardcore, blues rock, free jazz nebo nejčistší psychedelickou hudbu 60. let. Dominující spojení funku s psychedelií, typické pro některé proudy neworleanské hudby, vytvářelo místy dojem, že O2 arena je plná magie voodoo.

Celkově vzato byl hudební dojem možná o trochu intenzivnější, než když Red Hot Chili Peppers vystoupili přesně před čtyřmi roky a osmi dny na stadionu Slavie. Solidní muzika, ale něco jí chybělo k dokonalosti.