Fotograf Štreit slaví sedmdesátiny. Nedají mi spát sociální otázky a mezilidské vztahy, říká

Jeden z nejvýraznějších českých fotografů Jindřich Štreit, který v pondělí slaví sedmdesáté narozeniny, se i přes více než padesátiletou praxi stále nepovažuje za profesionálního fotografa.

Muž žijící v Sovinci na Bruntálsku se zaměřuje výhradně na sociální dokument. Říká ale, že fotografování jej neživí. Stále ho bere jako svůj koníček.

Přesto má Štreit za sebou přes 1200 výstav, vydal tři desítky knih a jeho snímky jsou ve sbírkách prestižních galerií po celém světě.

"Fotografování beru stále jako hobby. Je to záležitost prestiže a umění. Nejsem závislý na tom, abych fotografie prodával. Jsem pedagog, stále učím na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. To mě živí," říká Štreit, který i nadcházející jubileum prožil mezi fotografiemi.

V Šenově se účastnil zahájení tří výstav a křtu své nové knihy Prozřetelnost boží, věnované šenovskému kostelu.

I když nějaký příjem z fotografování má, pro Štreita není prioritou. "Proto jsem volný, svobodný a šťastný. Dělám jen to, co mě baví. Když se mi něco nelíbí, tak to nefotografuji," doplnil.

Totéž se snaží vštípit i svým studentům. O vysoké kvalitě svých následovníků je Štreit ostatně přesvědčen. "Máme takové, kteří dosahují mezinárodních úspěchů. Mladá generace je skvělá, není zatížená, jsou svobodní a mají otevřený svět," říká fotograf. Výhrady ale má. "Někteří by byli rádi brzy slavnými a brzy bohatými. To se ale zase neslučuje s mou filozofií," řekl.

Fotograf Štreit slaví sedmdesátiny. Nedají mi spát sociální otázky a mezilidské vztahy, říká

K fotografování se Jindřich Štreit dostal náhodou. Původně vůbec o takové kariéře neuvažoval, chtěl být učitelem. Jeho cestu ovlivnili tři lidé. Otec, který také fotografoval, a pak i dva pedagogové-fotografové, na které narazil při svých studiích.

Asi nejdůležitější byl učitel, s nímž se Štreit roku 1963 setkal v prvním ročníku pedagogické fakulty. "Nakupoval a prodával foťáky. Dostal jsem od něj nabídku. Aparát jsem koupil. To byl impulz," řekl.

Fotografování téměř okamžitě propadl. Zkoušel pořizovat portréty i snímat krajinu. Nakonec ale zakotvil u dokumentu, dnes přesněji u dokumentu se silným sociálním akcentem. "Nedají mi spát sociální otázky a mezilidské vztahy. Chci, aby se problematické otázky řešily. Jako fotograf je ale vyřešit nemůžu. Mohu však problém naznačit, aby se lidé nahoře zamysleli a něco začali dělat," dodal.

Štreit nechce dělat fotografii pro fotografii, umění pro umění. Jeho snahou je, aby snímky měly společenský význam.

Po dlouhá desetiletí platilo, že fotografuje výhradně s analogovými fotoaparáty na kinofilm a černobíle. Odolával barvě i digitalizaci. To už dnes neplatí. I Jindřich Štreit, který se považuje za jednoho z posledních mohykánů černobílé analogové fotografie, začal experimentovat s digitálními platformami.

Takto vytvořil už několik cyklů. I když snímky částečně v počítači odbarvuje, barva je nově jejich nedílnou součástí.

Jako první Štreit barevně zaznamenal život českých krajanů v Brazílii. "To se hodilo, Brazílie je barevná," podotkl. Pak barevně snímal i cizince žijící v Česku. Do třetice v barvě před časem dokončil projekt Kde domov můj, který je věnován lidem bez domova. Autor na něm pracoval čtyři roky. Stejnojmennou knihu Štreitových snímků v těchto dnech vydává tuzemské nakladatelství Wo-men.

Po velkou část života byl Štreit jako dokumentarista součástí mnohdy ne šťastných lidských osudů. Vždy pro něj bylo náročné se od takového pohledu odpoutat. Hlavu si ale nejlépe vyčistí prací ve škole.

Rád prý navštěvuje divadlo a sleduje filmy. Stále cestuje po světě, fotografuje a organizuje okolo 50 až 60 výstav ročně. Do toho v Sovinci pořádá výstavy jiných autorů – nejen fotografů, ale i malířů. Pořádání výstav se fotograf věnuje už od dob hluboké totality, spolupracuje také s bruntálským muzeem.

Za velký úspěch Štreit považuje to, že se jeho fotografie dostaly do sbírek světových galerií, vlastní je například Muzeum moderního umění v New Yorku.

Za úplně největší úspěch ale Jindřich Štreit považuje něco jiného: výstavu, která lidi zaujme. "Mnozí na výstavu přijdou a jenom jí projdou. Je skvělé, když je dokážu zaujmout natolik, že se zastaví," řekl.