Stefan Themerson: Kardinál Pölätüo

I

12. září roku 1862 se jistá stará panna zeptala bratří Goncourtů: „Et puis, pourquoi sommes-nous faites en viande?“

Když kardinál Pölätüo uslyšel tato slova, znechuceně se otočil. Poslední noc strávil v zámečku hraběnky Kostrowické, která, sotva první sluneční paprsek prorazil barevnými sklíčky světlíku, pravila:

„Drahý můj, jsem si jista, že jsi ve mně zplodil dítě: chlapce, mám-li být přesná. Už ho cítím ve svém lůně, kde ho míním nosit ne méně než sedm let. Domnívám se, že se embrya nosí vesměs příliš krátce a vyhání do světa příliš brzy, což je vpravdě příčinou nedostatečného počtu nadaných lidí. Nezískám tím nadto jistotu, že v průběhu těch sedmi let neotěhotním opětovně, a neučiní-li tato jistota mou myšlenku lehkou a svobodnou v oněch chvílích, jež si toho nejvíce žádají? Ach, nemohl bys, och můj milý, ty, syn velkého lůna církve, nemohl bys odsloužit malou, maličkou mši za podporu mé intence?“

Kardinál Pölätüo nebral zprvu toto ranní svěřování vážně. Naopak, dokonce se zaradoval, že se stal tvůrcem duchovního syna, jehož hraběnka nechá po dost dlouhou dobu v sobě zrát. A teprve slova oné staré panny, zaslechnutá náhodou v salonu Goncourtových, silněji rozrušila jeho imaginaci.

„Že by bylo hraběnčiným záměrem udělat mi syna z masa?“ zeptal se sám sebe.

II

Na konci září 1880 obdržel kardinál Pölätüo parfémem vonící dopis. Když ho očichal, odložil nerozříznutou obálku na psací stůl a tiše řekl:

Až přečteme tento dopis, (vždy o sobě hovořil v první osobě množného čísla, singulár ponechával pro svého Pána a svého sluhu), budeme si představovat, že jsme měli předtuchu a že jsme předvídali obsah tohoto dopisu. Zkusme nyní precizovat slovy to, co záhy budeme mít chuť nazvat předtuchou, a svěřme tato slova kusu papíru, abychom se nestali obětí banálních iluzí.“

A na okraj jistého světského časopisu napsal:

– je to od ženy, která prosí o peníze: nařídíme, ať se za ni modlí;
– je to od ženy, která prosí o modlitbu: necháme jí poslat peníze;
– je to od Židovky, která si přeje vidět papeže: napíšeme jí dopis;
– je to něco významnějšího: zatím neučiníme nic;
– je to něco ještě významnějšího: budeme postupovat způsobem, jejž po přečtení dopisu uznáme za vhodný.

Načež rozřízl obálku pomocí dlouhých benátských nůžek zdobených perletí a vytáhl šedý list pokrytý půvabným nakloněným rukopisem hraběnky K., která mu tímto oznamovala, že se jí právě narodilo rozkošné dítko, tlusťounký a růžovoučký chlapeček, jehož pokřtili Wilhelm/Guillaume.

... Způsobilo by mi zármutek, Eminence, kdybys mi zazlíval, že jsem to mrně ve svém lůně držela o celých jedenáct let déle, než bylo mezi námi ujednáno. Celkem tedy přesně osmnáct let. Doufám však, že mi Tvá Eminence dá za pravdu, že k vytvoření básníka je zapotřebí alespoň devětkrát delší doby než ke stvoření slona. Et Guillaume n’est pas un éléphant, je vous assure; il est un Apollinaire.

S políbením lemu Tvého purpuru,
v neustálé náklonnosti,
Tvá sestřenice
Angélique

Kardinál si dopis přečetl znovu a ještě jednou se podíval na okraj onoho světského časopisu, ležícího před ním na psacím stole, a hluboce se zamyslel nad tím, jaký má zaujmout postoj: Měl by se modlit? Měl by poslat peníze? Měl by napsat dopis? Měl by zatím nedělat nic? Nebo by měl naopak postupovat způsobem, který bude pokládat za vhodný?

„V tomto zvláštním případě bude nejvhodnějším způsobem jednání zdržet se jednání,“ řekl si sám pro sebe. Když přečetl dopis potřetí, dospěl k závěru, že nechat věcem volný průběh bude více nebezpečné pro Svatou věc než pro něho samotného.

III

Kdyby se kardinála Pölätüa někdo zeptal na název jeho rodiště, musel by hledat ve svých dokladech, nikoli v paměti, protože v ní nebyla ani stopa vzpomínky a ani stín obrazu této cizí země, v níž kdysi na rovné cestě uvázl kočár, tažený párem klusajících poštovních koní, spěchající s jeho matkou do Říma, kde si slibovala porodit syna. Kdyby se ho však někdo zeptal, kdy se tato šťastná událost odehrála, odpověděl by velice přesně:

Kardinál Pölätüo se narodil prvního dne roku 1822 a pokřtěn byl narychlo následujícího dne v malém kostelíku u cesty na kraji lesa.

Ne! Nesouhlasím s těmi dějepisci, kteří na rok 1922 nenahlížejí s patřičnou úctou. Já ho považuji naopak za nejvýznačnější z celé první poloviny 19. století, jakožto rok, který otevřel novou éru v dějinách Říma a zároveň v dějinách vývoje evropské a křesťanské myšlenky. Upírajíce pozornost ke skvostným letům 1804, 1812 a 1814, 1815, 1830 či 1848 někteří historici jako by opomíjeli význam právě onoho léta páně 1822 vydaného dekretu, jenž tím, že v Římě povoloval tisk a prodej knih týkajících se pohybu nebeských těles, zmařil slavnostní rozhodnutí Kongregace prelátů a kardinálů ze dne 22. července 1633, videre licet:

Terram nos esse centrum Mundi, nec immobilem, sed moveri motu etiam diurno, est item propositio absurda, et falsa in Philosophia, et Theologice considerata ad minus erronea in fide.

Muselo uplynout neméně než dvě stě sedmdesát devět let od doby, kdy jistý astronom, ekonom, právník, lékař a kanovník dokázal přelstít Inkvizici, když stihl umřít přirozenou smrtí – krátce po vydání svých De revolutionibus orbium coelestium, šesti knih věnovaných Jeho Svatosti Pavlu III. – než kardinálové a preláti pochopili, že světské mozky dokážou velice snadno a bez křečí vstřebat ideje Koperníkovy, Keplerovy, Galileovy a Newtonovy a zároveň Jozuovy a že znalost jistých astronomických faktů ani hra s přírodními zákony nemusí být nutně pro Církev nebezpečná.

Mladý Pölätüo přišel na svět v onom roce 1822, a proto v tom neviděl nic zvláštního, naopak, zdálo se mu celkem přirozené, že se hřbety kopernikánských kosmografií veřejně vystavují na regálech zbožných knihkupectví, a myšlenka, že věda se může rozvíjet ne k újmě, nýbrž ke chvále Pána Ježíše, mu připadala samozřejmá a skoro přirozená. Pokud někoho podezříval z toho, že v sobě skrývá opravdové nebezpečí, nebyli to fyzici zabývající se neživou hmotou, a dokonce ani přírodovědci strkající nos do hmoty, z níž jsou utvořeny živé bytosti, nýbrž básníci. Básníci, již se opovažují pokoušet alchymii nikoli snad v primární hmotě (materia prima), která ve spojení s formou tělesnosti (forma corporeitatis) tvoří tělo člověka, nýbrž v té podobě, která existuje sama skrze sebe (forma subsistens), nepodléhá (transcendentně) zákonům proměn a tvoří duši člověka; básníci, již omamují a balamutí její vis cogitativa, přidělávají její nemateriální hmotě zbytečné akcidencie, a vůbec se nevhodným způsobem patlají ve zdroji veškerých životních a duševních činností, ve zdroji, jejž Bůh tvoří pokaždé znovu a pro každé jednotlivé tělo zvlášť, na míru, a svěřuje bdělosti duchovních (ne vrtochům básníků). Básníci, již se opovažují zpovídat veřejně, tiskem, bez prostřednictví kněze; básníci, již mají vize, ne autentická zjevení – ti pro něj byli největší zlo. A jelikož jistého Voltaira pokládal za básníka, nelze říct, že by spatřoval nebezpečí někde, kde ho nebylo.

Když toto všechno vezmeme v úvahu, bude snazší pochopit úzkost kardinála Pölätüa, jenž četl dopis už počtvrté.

„Milosrdný Bože,“ zašeptal. „Je-li pravdou, že jsem zplodil Tvého odpůrce, vytrhnu ho z knihy živých a vymažu z povrchu země způsobem, jaký uznám za vhodný. To Ti přísahám.“