Malcolm Bradbury: Bořitel dějin

Přišel zase podzim a všichni se vracejí. Pryč je čas letních prázdnin, kdy se užívá volna, noviny se smrsknou, samy dějiny se očividně zadrhnou a stojí. Noviny už však znovu bytní a plní se, zjevně se opět začíná něco dít. Navrátilci z Korfu i ze Sète, z Positana i z Leningradu odstavují auta a karavany u domu, otevírají diáře a obvolávají známé. Z pláže se odklidila lehátka a promenádu ozařuje chabé slunko. Ve Vietnamu nanovo vypukly boje a McGovern vede neúspěšnou kampaň proti Nixonovi. Lékárny ve městě stáhly z prodeje repelenty i sluneční brýle, poněvadž letní hosté odjeli, a zásobily se celoročně žádanými prášky na spaní i na uklidnění. V Ulsteru se obnovila přímá vláda a na Falls Road v Belfastu se odehrála přestřelka. Butiky nabízejí nové podzimní barvy a na trhu se objevilo moderní nitroděložní tělísko s devětadevadesátiprocentní účinností. Všude dochází k novým událostem, k novým nehoráznostem. Inteligentní jedinci zkoumají podzimní svět, množí se liberální i radikální třenice, vykukují nové tváře, sem tam vyleze sluníčko a telefony vyzvánějí. Jacísi Kirkovi, známá dvojka, tedy vycítí momentální klima a rozhodnou se uspořádat večírek.

V tuto roční dobu – ve zlomový okamžik, kdy se rozbíhá nový akademický rok, prosazují se nové styly, hrnou se nové tváře, propírají se nové myšlenky – pořádali Kirkovi večírek v uplynulých letech vlastně už třikrát. Kdyby šlo o kohokoli jiného, dalo by se říct, že se to u nich stalo zvykem či tradicí. Nicméně Kirkovi jsou velice průbojní a spontánní, do všeho se pouštějí s nejbedlivějšími ohledy a neudělali by jen tak něco pouze proto, že už to tu jednou bylo. Všeobecně se o nich přece ví, že nic takového jako zvyklosti a tradice nepěstují. Pokud si čirou náhodou vzpomněli, že uchystají večírek, napadlo je to bezprostředně, zčistajasna, silou nutkání. Plynoucí čas vysílá tajemná znamení těm, kdo ho věrně obývají. A Kirkovi skutečně obývají přítomnost, tudíž zachycují signály z převládajícího ovzduší a reagují na ně s ryzím smyslem pro povinnost. Mají koneckonců stále plné ruce práce, angažují se v mnoha oblastech i problémech, v mnoha sešlostech i spiknutích, v mnoha záležitostech i spolcích. Můžou vpravdě mluvit o velkém štěstí, podaří-li se jim zastihnout jeden druhého v obdobném naladění, natožpak ve stejnou dobu v tomtéž domě.

Jakmile však vyvstane nutnost, ihned ji rozpoznají, takže se teď sešli doma v kuchyni a dostavil se nápad. Není sice jasné, v čí hlavě se vylíhl, ale nejspíš se zrodil hlavně pod tlakem doby. Rozsvítí se jim oči jako vždycky, když se namane takové novum. Navzájem si tu novinku odsouhlasí a neprodleně začnou probírat, s kým, co a jak uskuteční. Howard, protože je nejblíž, opustí zářivou kuchyni z borového dřeva a zamíří do předsíně, kde vedle permanentně obsazeného telefonu leží jejich permanentně obsazený domácí diář představující pro manžele jejich ráže klíčový text i upomínkový aparát. Položí si sešit mezi sebe na kuchyňský stůl a otevřou ho. Probádají dlouze se vinoucí věštecký soupis zástojů a zádrhelů, spletitou, nahodilou osnovu nadcházejících dnů. „Takže kdy?“ nadhodí Barbara. „Brzo,“ opáčí Howard. „Máme volno hned první den semestru?“ zjišťuje Barbara. Není to pravděpodobné, ale muž navzdory tomu otáčí stránky, až dolistuje k pondělí 2. října: na večer zbývá prázdné políčko. Je to skoro znamení osudu, a tak Howard bez meškání vytáhne z kapsy pero. Přidrží si otevřený diář a do bílé mezírky na jinak zaplněné stránce drobným úhledným rukopisem vykrouží slůvko „Večírek“, jako by začínal sepisovat nějaký nový příběh, což ostatně svým způsobem píše.

Kirkovi se rozpomenou, že v tuhle roční dobu už sešlosti dřív pořádali, a vědí, že se přihrne moře lidí. Přece jen platí za hodně známou dvojici. Howard je sociolog, sociolog radikál, drobný, jiskrný čipera, kterého zřejmě nelze přehlédnout, jelikož se dává zhusta slyšet. Často se objevuje v televizi a blýskl se zatím dvěma proslavenými, burcujícími knihami razícími nové mravy, nový lidský úděl. Má za sebou rušné spisovatelské léto a na obzoru už se rýsuje třetí knížka. Věnuje se rovněž publicistice a přednáší na nové místní univerzitě, která se coby ideální spojení bílého betonu, skla a volné architektonické formy pořád ještě rozlézá po svahu na západním okraji jejich domovského města na jihozápadním pobřeží. Univerzita, snažící se jít s dobou, poskytuje sociologii značný prostor. Specialistu, jenž by dokázal jít s dobou pohotověji než Howard, aby v oboru pohledal. Jeho přednáškový cyklus o velkých revolucích představuje, byť v jiné rovině, úhelný kámen stejnou měrou jako jeho nápravné zásahy do lokálních poměrů, jeho podíl na veřejném životě města. Howard je totiž vyhlášený aktivista, trn v patě obecní správy, postrach sobecké buržoazie, vehementní reprezentant hnutí za sociální jistoty, středobod odpovědnosti a zájmu o věc.

A co se Barbary týče, momentálně zkrátka představuje bytost, jak sama prohlašuje, uvázlou v roli manželky a matky, v roli, kterou naše společnost ženě vymezuje. Rozumí se však, že i ona se staví radikálně a co do činorodosti si s Howardem svým způsobem nezadá. Vyniká nesčetnými schopnostmi a dovednostmi, mimo jiné se osvědčila jako zdatná kuchařka, znalkyně dětské literatury a neúnavná propagátorka nových směrů (iniciativ typu Ženy za mír, Dětské tažení za interrupce, Nepotlačujme sexuální pudy). I ona se stala známou tváří v ulicích, které s ostatními sem tam blokuje, aby poukázala na zbytečnost automobilové dopravy, a také v supermarketech, kde dennodenně v čele delegace s čerstvě zapsaným srovnáním cen na papírku dokazuje vedoucímu Fine Fare, že konkurenční Sainsbury prodává sádlo o penci levněji, případně naopak. Kmitá v ustavičném rozhořčení mezi školkami a školami, ordinacemi i parky. Když na ni přijde řada, píše též do místních novin. Pokud ke Kirkovým zavítá návštěva, pokaždé dostane ke kávě novou verzi lineckého koláče a k podpisu petici.

Co se týká obou manželů Kirkových, proslavené dvojky, bývají rovněž často vidět ve vysokopodlažních panelových domech, kde jezdí nahoru a dolů v nemravně počmáraných výtazích firmy Otis a odchytávají sociální případy, na něž by mohli upozornit příslušný orgán, anebo nerozvážné budoucí matky zralé na odvoz do institutu plánovaného rodičovství. Zjevují se zhusta i na radnici, kde rozrážejí dveře, za nimiž sedí městští zastupitelé, a v celé své karatelské lidskosti postrkují vpřed ztělesněnou statistiku, totiž rodinu, která se dosud nedomohla svých práv, náležité podpory či nového bytu. A obecně se ukazují ve městě, kde pozdvihují občanské uvědomění a šíří osvětovou paniku. Kirkovi se angažují ve světě, jaký je, s veškerou jeho ubohou nevyzpytatelností, leč doufají v něco víc. Ráno co ráno se probouzejí a úzkostlivě pátrají na nebi po temných rukách, blescích nebo bílých jezdcích, jinými slovy po dokladech toho, že bídná skutečnost, o niž tak seriózně dbají, se přinejmenším proměnila jako mávnutím kouzelného proutku a přes noc se zrodil nový svět, nový řád.

Nicméně mezitím kráčejí dál, svorně i každý zvlášť. Setrvali v manželství už dvanáct let, ačkoli by to nikdo, kdo je vidí či slyší jednat, do těch dvou neřekl. S přispěním ochrany zplodili dvě děti nyní už školního věku, bystrá moderní stvoření, jež zahrnují přiměřenou láskou. Žijí pohromadě ve vytáhlém, omítnutém georgiánském domě trčícím přímo uprostřed města v chudinské čtvrti určené ke zbourání. Pro Kirkovy to představuje optimální polohu, jelikož nebydlí daleko od skutečných občanských problémů ani od pláže, knihkupectví radikální orientace, institutu plánovaného rodičovství, obchodu s makrobiotickou výživou, sociálního odboru, vysokopodlažních paneláků a elektrického rychlovlaku, který je za půldruhé hodiny doveze do Londýna, zkrátka a dobře od podstaty plynoucího života. Protože se počítají k vášnivým, svobodomyslným, vědomě uvědomělým lidem, tu a tam jistý čas žijí odděleně, případně s někým jiným. Vždycky však zjevně jde pouze o mezihry a aférky, jež se rodí po svědomité úvaze a vyjadřují svébytnou osobnost každého z nich, aniž přitom naruší kirkovskou sounáležitost. Bez výjimky se jim tudíž jakžtakž daří do měsíce se zas k sobě vrátit, a tak v očích přátel a podle všeho i ve svých očích vzbuzují dojem usazeného, byť nikoli směšně usedlého páru. Kirkovi totiž neustále budí rozruch, zvědavost. Rádi experimentují, tykají si se změnou, s osvobozováním i dějinami, ustavičně mají napilno a nepřetržitě se někam ženou.

Vypadají tak, jak letos na podzim vypadají noví lidé. Podsaditý, tmavý Howard s dlouhými vlasy – ač si je dal oproti loňsku zkrátit – a se zapatovským knírkem nosí slušivé bílé mikiny vpředu opatřené vyzývavými symboly typu zaťatých pěstí, volné huňaté vesty a modré džíny pyžamového střihu. Statná Barbara s kučeravými slámovými vlasy, zelenými očními stíny a klaunsky bílým make-upem chodí v kaftanových šatech bez podprsenky, takže jí pod tenkou bavlnou vystupují tupé bradavky. Jelikož se obě Howardovy knihy staly hlavním artiklem na rozmáhajícím se trhu s radikální literaturou, můžou si oba dovolit o něco dražší džíny i kaftany než většina jejich známých. Tyto neviditelné výdaje čili diskrétní nekonzum však nevytvářejí žádný odstup a neznepřátelují jim okolí vyjma oněch nepřátel, kteří se v jejich okolí vyskytovali už předtím. Kirkovi zaujmou atraktivním vzhledem, náramnou vervou i razancí, a přestože místy probouzejí antipatie, nedůvěru či pobouření (a pobuřovat se snaží pořád), je s nimi vždycky náramná zábava. Poté co dostanou vnuknutí uspořádat večírek – vnuknutí natolik svorné, že už si ani jeden nepamatuje, kdo s tím vlastně vyrukoval jako první –, sejdou do Howardovy pracovny umístěné v suterénu jejich řadového georgiánského domu, nalijí si víno a pustí se do „rámcového vytyčování souřadnic dané společenské akce“, jak to definoval on. V domě, třebaže postrádá sebemenší uspořádání a diametrálně se rozchází s obecně zažitou představou domova, se nacházejí dvě pracovny: jedna dole, kde Howard píše knihy, a druhá nahoře, kde je hodlá sepisovat Barbara.

Howardovo pracoviště je obložené regály, které přetékají sociologickými spisy, knížkami o skupinových technikách psychoterapie a o mezilidských vztazích, dále novými sondami, jež na poli radikálních prožitků uskutečnili američtí vizionáři, i základními politickými manifesty. Na bílém psacím stole pod oknem leží vedle druhého telefonu roztřepetaný stoh papírů, strojopis knihy nazvané Porážka soukromí, na níž Howard pracoval v ústraní po čas letního volna, které nyní končí. Zamřížované okno nad stolem vyhlíží na neudržovaný objemný truhlík v zahrádce na úrovni suterénu. Brlení oddělující pozemek od ulice lze zahlédnout pouze s lehce vyvrácenou hlavou. Okenními mřížemi sem proniká slunce, které i v tak pokročilou roční dobu svítilo celý den a nyní slábnoucími paprsky kose kreslí po stěnách i policích čtvercové obrazce. Na zdech mezi knihami visí africké masky, obličeje vyřezané z ebenového nebo palisandrového dřeva kontrastujícího s emulzní bělobou podkladu. Pestře oblečení Kirkovi sedí pod maskami ve dvou bílých plátěných křesílkách. Chopili se skleniček s vínem, dívají se na sebe a začínají domlouvat sešlost. Odrecitovávají jména, promýšlejí jídlo a pití.

Barbara se po chvíli zvedá a odchází ke schodišti. „Anno,“ zavolá nahoru do předsíně, „dojednáváme tu s Howardem večírek. Nevykoupala bys prosím tě děti?“ „Jasně, paní Kirková,“ křikne Anne Pettyová, studentka, která u nich strávila léto, poněvadž se rozhádala s rodiči a nemohla se vrátit domů. „Postarám se o to.“ „Vůbec nevím, jak bych to bez Anny zvládla,“ podotkne Bar bara, když opět usedá do nízkého plátěného křesla. „Beamishovi,“ vytasí Howard další jméno. „Sneseme Beamishovy?“ „Neviděli jsme je celé léto,“ opáčí Barbara, „přes léto jsme neviděli vlastně nikoho.“ Což je pravda, jelikož léto představuje pro Kirkovy mrtvé období, kdy zanedbávají společenské povinnosti. Howard dopsal knížku – rukopis se ježí na stole proti nim –, avšak tvorba vyžaduje odtržení od světa a ponor do sebe. Momentálně zažívá postkoitální autorské otupění, jež doléhá na všechny, kdo se příliš dlouho noří do vlastních odtržených struktur i osnov. Musí opět zapadnout, zasáhnout do rozsáhlejších, velkolepějších, nádhernějších osnov snovaných dějinami. Barbara se přitom točila jen kolem rodiny a rodinný život pro lidi jejich ražení znamená pouhý únik; ego musí přece sledovat vyšší cíle. Nicméně jejich večírek se koná i pro ostatní, konstruují ho tudíž s vážným zaujetím. Howard coby teoretik společenských styků probírá takzvaně „vhodné formy interakce“ a parametry dané akce. Barbara plní úlohu oponentky a uvažuje o jednotlivcích i tvářích nikoli z toho titulu, že muži se řídí abstraktními principy a ženy emocionálními stavy – proti takovému vymezení rolí by se oba ohradili –, nýbrž proto, že přinejmenším jeden z nich musí mít přehled o tom, kdo má koho rád, kdo s kým nevydrží v místnosti, kdo s kým spí a kdo by se měl s kým dříve či později vyspat, jinak se totiž žádný mejdan nikdy jaksepatří nevyvede.

A večírky u nich se pokaždé vyvedou, protože Kirkovi vědí, jak na věc. Poskytují účastníkům neorganizované rámce dění obdobně jako Howardovy univerzitní semináře a jeho knihy, v nichž neodbytné pocity rozbíjejí tradiční gramatiku, metodologii i struktury. Přesto Howard donekonečna zdůrazňuje, že má-li se vydařit něco skutečně neorganizovaného, musí se to pečlivě naplánovat.