Dušan Dušek: Věta holá o lásce

Přilétly větrné dny. Timo sypal sýkorkám. Ráno jim vždycky roztloukal ořechy. Za soumraku se spodní vrstva mraků leskla, jako by na celém obzoru zářil prsten ze žlutého světla, nad ním se klenula čepice přicházející noci. S přibývajícím dnem mizely i ořechy; po vyzobaných jádrech zůstávaly na balkoně jen skořápky, špičaté až ostré, přehrabané v květináči begonií, které nedokázaly přežít zimu.

Do jedné hrsti se mu vešlo sedm ořechů, druhou přidal další dva, dohromady devět, pokaždé stejná hromádka, ale vždycky jiný počet strávníků. Brzy se k sýkorkám přidávali vrabci, houfeček křiku, nejprve přistál jeden, možná průzkumník, potom přifrčeli ostatní, hnědí a čilí, živě strakatí — a hltavě hladoví. Sýkorky po sobě sekaly ostrými špicemi zobáků. Nohy měly tenké jako sirky. Vrabci taky.

Z chodby do předsíně bytu vklouzla Alice.

Smála se: „Vyfoukalo mi to z hlavy všechny starosti, takový vítr, sotva jsem přišla.“ A dodala: „Chtěl mi rozepnout kabát.“

Před polednem pás žhavé oblohy vystřídalo vyfoukané nebe, na kterém za nohu visel stříbrný talíř, plný měsíc, bílé oko dne. Vítr se utišil. Ale po chvíli se slunce znovu schovalo za mraky; začínalo sněžit.

A už zase přišla Alice — i se zprávou: „Víš, jaká je venku zima? Podívej se na teploměr, jestli není nula.“

A znovu se smála, jako pokaždé, alespoň očima.

Timo se dotkl jejích vlasů: „No, máš je studené.“

„Že. Nula.“

Teploměr ukazoval 4,7 °C.

„Kolik je?“ zeptala se.

„Necelých pět stupňů.“

„Ale pořádně studených.“

Překvapivě nejdéle se zelené listí drželo na bezových keřích. Už druhý den sněžilo. V šedivém vzduchu krákali krkavci, poletovali kolem domu, až se Timovi zdálo, že jejich hlasy jsou jakousi vybledlou barvou jejich černého peří: na rozhraní dne a noci splývali s oblohou. Drobní ptáčci se míhali na všechny strany, trousili se v zarostlých plotech, stehy letu a krátkými trylky vyšívali povětří. Potřebovali teplo z potravy. Timo se pokoušel — být jim co nejblíž jako první pomoc, po ruce.

Pletl si dny, někdy i týdny, trápil se nad osudem roztroušené slámy z rohože. Vítr ji uložil do obou koutů balkonu, ale i když byla ošumělá a vetchá, celkově chatrná a špinavě ubohá a odpadávaly z ní drobné úlomky, přestože už dávno mlela z posledního, připadala mu stále vlídná, mile blízká, všechna její kolínka bez lesku, tam i tam, tedy v každé jeho vzpomínce — a zároveň před očima. Prudce stoupající letadla, krytá ořechem v blízké zahradě, proměňující se s výškou ve vážky, odlétala s jeho polibky, které je měly ochránit od všeho zlého — na celém nebi. Polibek je zkratka modlitby. Vážka zase letadla. Výška patří vzduchu. Už jen sám pro sebe dodával: polibek vrácený vánkem, ba často i bezvětřím, by mohl být úředním zápisem i s razítkem. Všechny tyto řeči nazýval stejně: zručná ranní práce.

Při posílání polibků si zaslinil konce prstů; i bradu.

Utřel si je do rukávu košile.

Alice se rozněžnila: „Ty jsi moje všecko.“ Vzápětí dodala: „I všelico.“

Jakmile vyšla z koupelny, řekla mu: „Když se okoupu, jako bych si svlékla druhé prádlo.“

I Timo se rozněžnil.

Skončili v posteli, začali a skončili — a když spolu skončili, Alice mu zasněně šeptala: „Vidím hejno sov s hořícíma očima.“

„Kde?“

„Letí.“

*

Nejčastěji skočil o den dopředu, obvykle tehdy, když napsal datum jen z hlavy, bez kontroly kalendáře na svém psacím stole. Další měl v zásuvkách, sbíral je — a často v nich hledal jména do povídek či filmových scénářů: český, polský, německý, švédský, dokonce i židovský, ale v tom žádná jména nebyla. Hebrejský kalendář byl skoro o více než čtyři tisíce let napřed před křesťanským, takže Timo se opravdu netrápil, když místo nějaké té čtyřky napsal pětku, nebo když se mu místo sedmičky dostala na konec pera kulatá osmička. Tím pokaždé začínal: datem.

Měl tak jistotu, že napsal alespoň něco, že i v pozdějších dnech, často bez jediné věty, když se nedokázal pohnout z místa, najde sám pro sebe důkaz, že se o to alespoň pokoušel. A ještě jak snaživě, poctivě a krasopisně, dokonce i chrabře, ale zároveň chabě, marně, uboze — a ještě i s velkou lítostí, protože nikdo ho nedokázal politovat tak upřímně a s hlubokým soucitem, jak to dokázal sám, když potichu plakal nad rozlitým mlékem, anebo spíš čajem, tedy nad sebou.

Už dávno mlel z posledního.

O celý týden se spletl jen jednou — a obvinil tehdy kalendář, že mu to udělal naschvál, čímž vymyslel výmluvu pro své prsty. V pondělí přetočil dva slepené listy najednou a trvalo celých dvacet čtyři hodin, než na to přišel, ale nakonec na tom vydělal, protože za cenu jediného dne, který mu utekl s jiným jménem, měl náhle šest dalších navíc. Data už potom neopravil, mohl se tvářit, že se ze zítřka vrátil do dneška anebo i z týdne do týdne, což byl asi jediný způsob, jak se dalo pohybovat časem; anebo v čase. Tunelem mezi dvěma dny je pokaždé noc — a tma v ní, přejdou jeden do druhého, což se omylem už stalo, takže druhého dne vstupoval do téhož dne jako včera.

Timo si mohl dále lhát.

A litovat se.

A pokaždé rád — a pokaždé květnatě.

*

Anebo hned vzpomínat, jako při obhlídkách, když hledali exteriéry do prvního filmu podle jeho scénáře, zajeli na Záhoří do hospody v Borském Svatém Mikuláši, tedy na Búrech, aby se tam ohřáli. S režisérem Edou Makytou si oba objednali čaj. Kromě nich tam nikdo neseděl, zrovna před chvílí otevřeli, stěny dýchaly zažraným cigaretovým kouřem a dlažba se leskla šmouhami po mokrém hadru. Hospodská se na ně zahleděla, jestli to myslí vážně, protože čaj si tam předtím ještě asi nikdo neobjednal, potom beze slůvka odešla, aby se vrátila s podnosem, na kterém se kouřilo z ušatých hrnečků — a po záhorácku prohodila: „Tady to máte, čajíčci.“

*

Timo jen málokdy používal celou délku svého jména Timotej.

Na otázku „Jak se jmenuješ?“ odmalička odpovídal: „Timo.“

„A celým jménem?“

„Timotej.“

„Timo Té? A to které?“

Zastyděl se: „Timotej Trnka.“

„Aha, tak Trnka.“

„Timo Trnka.“

„Aha.“

Ke snídani dojedl včerejší žemlovku. Na oběd včerejší řízky. Na večeři dnešní den. Vlastní jméno a příjmení mu někdy zacinkalo jako hlasy sýkorek, celá abeceda jejich ptačího jazyka, svými zvuky tak podobná ťukání a skákání míčku u ping-pongu, který později tak nešťastně přejmenovali: náhle se mu říkalo stolní tenis.

„Netrčíš ven z postele?“ zeptala se Alice.

„Už jsem trčel.“

„Jo? A kam?“

„Do tebe.“

Zachytil její chichotání nosem; foukla mu do podpaží.

„Vymyslel jsem nové jméno pro kalendář.“

„Jaké?“

„Stopař času.“

„To už jsem někde slyšela.“

„Tak mám lepší.“

„A to?“

„Účetní.“

*

Na závěsu v okně se míhaly stíny sýkorek. Vzduchem klouzaly vločky sněhu; podobaly se pápěří a nesly se k zemi, napůl vlídně, napůl velebně, Timovi se zdálo, že sleduje němý film — a zároveň zachycuje jeho živé ticho. První kroky zimy měly mokré podrážky, bílá barva šlápla do šedé, která se postupně ztrácela, až nakonec zmizela.

Ostříhal si nehty na rukou a vložil jejich úzké měsíčky do poštovní obálky, zalepil ji a připsal na ni datum, čímž se změnila v relikvii, pozůstatek po živém: pěkná hloupost.

Déšť a vítr oholily stromy. Z jejich korun se stala propletená klubka větví, která nabízela bludiště pro oči, ale zároveň volné průhledy, průlet přes děravé ploty zahrad, nad střechami domů, prosmýknutí okolo komínů, olíznutí chladu. Jen máloco má takovou rychlost jako zpětný pohled — a může jít o jakoukoli dálku nebo čas.

Ráno se vždycky vážil. Velmi si vážil sám sebe — a nikoho méně. Za prahem ložnice na něj čekala osobní váha s okénkem pro pohyblivý ukazatel jeho hmotnosti. Nejraději se vážil hned po probuzení, ještě s ranním planým stáním, protože věřil a přesvědčoval sám sebe, že se ztopořeným údem má pokaždé alespoň o několik gramů více než jindy přes den, i když věděl, že je to jen přesun krve — a žádné svaly navíc.

Zase stejná hloupost; až ubohost.

Přílety, odlety, ptačí sněmy — v poletujícím sněhu se smál vzduch.

Dojímal ho pohled na spící Alici.

Hlava na polštáři, možná jen otlaček, únava a odpočinek v lahodném souznění spánku a viditelného dechu.

Přiložil jí ruku na čelo.

Potila se.

Procitla.

Měla tak teplé ruce, že když chvíli držela housku, byla najednou jako čerstvá, právě upečená.

*

Metoda psaní scénářů: fotografie ve větách.

Provedení: doteky.

A odpověď: vyplašené oči.

Na úplném začátku psával pokaždé ráno od pěti do devíti na dřevěné desce mezi knihami na podlaze, byt byl ještě prázdný, jedl při tom keksy Marína, na parkety mu padaly drobky, říkal si, že je zamete, ale než to stihl, snědli je mravenci.

*

Včera se špatně oblékla. Vyšla do změny počasí jako do cizí země. Asi něco chytla, skočil na ni virus, možná ho dokonce viděla, stačilo jediné kýchnutí v trolejbuse — a už se ty mrňavé potvory šířily do celého okolí. Seděla u zaroseného okna. Vedle ní se uhnízdil tlustý chlap, který po ní zahlížel, aby se posunula a uvolnila mu víc místa.

Alice mu řekla: „Přitulte se.“

To ho úplně vyvedlo z míry.

A vystoupil.

Před chřipkou ji nezachránil ani horký čaj s rumem, dokonce ani to, že se Timovi hlásila větičkou: „Přišla zima a já.“

Když sněžilo, vyprávěla mu další historku z trolejbusu: poslouchala malé děvčátko, které se své mámy neustále na něco vyptávalo — proč to a proč ono — a máma jí trpělivě odpovídala — protože — a děvčátko potom na okamžik ztichlo, aby se vzápětí na celý trolejbus zeptalo: „A mami, proč se tě táta, když jste včera zhasli, proč se tě ptal, že proč sis ještě nesvlékla kalhotky?“

Na to jí maminka neodpověděla: chudák maminka. Ale přitom: ať žije děvčátko!

A Alice taky, že si na to vzpomněla, že na to nezapomněla, že to řekla Timovi. A nejen to. Přidala i něco opravdu intimního. Tentokrát o svých kalhotkách — naškrobených jeho semenem. Drobný, vroucný detail, potěšující přiznání, které dokáže nadchnout.

Vždyť ho taky opravdu nadchlo.

Vydal se do lékárny.

*

Stál za chlápkem v modrej kšiltovce, který chtěl nějaký sprej — pro psa do ucha, magistra za pultem mu radila, aby raději zašel ke zvěrolékaři, před pár dny někdo hodil přes plot petardu, rána jak z děla, pes od té doby špatně slyší, ztrácí orientaci, i když je cvičený a dobře hlídá, lidé jsou svině, říkal chlápek, jít ke zvěrolékaři je drahé, strčí psovi do zadku teploměr a řekne si o čtrnáct euro, což je při jeho třistaeurovém důchodu moc, pes je vyřazen, vlastně s ním nemůže jít ani na procházku, ale i Timo mu radil, aby šel za tím zvěrolékařem, ať se psovi podívá do zvukovodu — mudroval — jestli tam nemá něco poraněného, chlápek v kšiltovce jen vrtěl hlavou, takový dobrý pes, kdyby ho neměl, už by ho desetkrát vykradli, a to mu cigáni pořezali nohy, zavolali ho k brance — a když prostrčil tlapy, vrazili mu do nich nůž, tenkrát byl taky u zvěrolékaře, co je to za lidi, hlásí se ke katolíkům, a dělají takové věci, co jsme to za národ, jeho otec říkal, že jediný rozdíl mezi Slovákem a sviní je v tom, že když jdou ke žlabu, aby žrali, svině ví, kdy má dost, a Slovák to neví, loučil se a zdravil, potom venku nasedl na moped — v mírném mrazu — a odjížděl, přáli si vše dobré.

I špatné — kývl mu chlap v kšiltovce. A už to bylo; i to špatné — horečky a zimnice.

*

Stačilo tak málo; stačilo jen říct, Timovi to bylo jasné jako facka, ze všeho vinil chlápka z lékárny. V duchu mu nadával — a čím lépe věděl, že chlápek za nic nemůže, tím víc mu nadával. Seděl u stolu, tupý a dutý, pod víčky tma, bojoval s brzkým spánkem, zacpával si uši před Aliciným kašlem, chystal se, že zešílí: jako pokaždé, když dohromady o nic nešlo, přeháněl a zveličoval, ale především, zase se jednou litoval. Mohla to být obyčejná chřipka — a byl z toho zápal plic; brala silná antibiotika.

A přitom ho ještě chlácholila, což mělo být přesně naopak, protože tím jejím utěšitelem — a nejen opatrovatelem — měl být sám.

Říkala mu: „Netrap se, to přejde.“

Timo-opatrovatel mlčel.

Potom se zamyslela: „Chudáci nemocní lidé.“

Timo-utěšitel trucoval.

Vrátila se k nim dvěma: „Když pánbůh dá, já se budu starat už jen o tebe — a o sebe.“

Dokonce i tady se dala na druhé místo. Timo-mučedník se tvářil, že úplně ohluchl, i když dobře věděl, že jen zhloupl.

„A ještě o Noru.“

Na nikoho nezapomněla.

Nakonec se dětsky usmála: „Je mi tě tak líto.“

Ráno ji autem zavezl na odběr krve, na což řekla, že ji hýčká; doposud nedokázala spolknout větší tabletku, musela si ji zlomit.

Přišla za ním a ukazovala mu lék na dlani: „Podívej, jaká obluda.“

Naštvaný bručoun — kdo jiný než Timo — nakonec kapituloval. Ožila v něm klubka tepla. Uvařil jí mléko, osladil ho medem a zanesl do postele.

„Zásilková služba,“ řekl. „Firma: Boží kravička.“

Alice spala.

A tak vypil mléko sám.

*

Vzpomněl si na starou košili.

Hodila by se mu do nového saka.

Náhle mu před očima proběhly její proužky: modré, zelené a fialové.

A mezi nimi ještě bílé.

Hledali ji s Alicí po celém bytě, ve všech skříních, na policích v šatníku, ale nikde ji nenašli.

Nakonec zašli i do sklepa, kde doslova prohrabali obsah papírových krabic, plných starého šatstva, zapomenutých kalhot, vytahaných pyžam či pestrých klubek vlny.

Timo měl naléhavý pocit, že od něj navždy odešla, možná ji někomu dal, možná ji rozstříhali na hadry.

A bývala u něj tak blizoučko: přímo na těle.

Dotýkala se ho.

Vzápětí jej prostoupila jakási zvláštní jistota: košile se vydala do světa místo něj.

Pokud by ji našel, musel by být někde jinde než doma, což se mu zdálo víc než pravděpodobné.

Hledali se.

Ve sklepě zhaslo světlo.

Obklopila je taková tma, až se lekl, že oslepl.

Zamával si rukou před očima.

Ale nic se nepohnulo.

*

Už se zdálo, že se přední dveře trolejbusu zavřou, čemuž nasvědčovalo i zasyčení tlakového uzávěru, ale vtom se znovu rozletěly, aby tentokrát zasyčel hlas stařeny: „Pomozte.“

Timo se ani nepohnul.

Okamžitě věděl, že nastupuje ježibaba, která na lidi hledí hadíma očima.

Pomohla jí mladá žena, vytáhla do trolejbusu její obrovskou tašku na kolečkách — a tak se ježibaba usadila vedle ní.

Ale očima našla Tima, sedícího vedle Alice — a hned mu pohledem oznámila, že je pěkná svině, když jí nepomohl, byť mohl.

Otřásl se.

Na každé zastávce doufal, že stařena vystoupí, ale zároveň mu bylo stále jasnější, že bude vystupovat až s nimi, aby jí tentokrát musel pomoct sám, což se mu ani trochu nechtělo.

Připravil se, náhle vstal, po něm i Alice, takže měl krytá záda.

Dveře se otevřely.

Mezi lopatky ho bodl skřek: „Nemohl by mi ten pán pomoct?“

Alice popadla její tašku, postavila ji na chodník — a odpověděla: „Nemohl.“

Timo se ani neohlédl.

Syčení odnesl vítr.

Za nejbližším rohem Alici poděkoval.

A potom se opatrně vrátil a vykoukl na zastávku: ježibaba čekala na další trolejbus linky, ze které právě vystoupila — a na další oběť.

Vtom ho zahlédla.

*

Timo spal.

Zdálo se mu, že řídí nějaké neznámé auto, vedle něj seděla Alice, jasně viděli, jak se pás cesty, bílé betonky, zasouvá pod kapotu, ale okolní stromy stály, musel to být optický klam; bez zabrzdění vystoupili; vtom se auto samo od sebe hnulo a ztratilo se za zatáčkou cesty.

Ve snu zaslechl zvonění telefonu.

Timo procitl.

A znovu usnul.

Asi se mu to jen zdálo.

Když telefon zazvonil podruhé, prostoupila ho naléhavá obava, že se něco zlého stalo, že někdo potřebuje jeho pomoc: možná Alice.

Včera se vydala na služební cestu do Žiliny, kde chtěla do svého pravidelného rozhlasového pořadu nahrát pár rozhovorů s tamními malíři a grafiky — a ještě se nevrátila.

Timo jen v rozepnutém pyžamu — s chladem pronikajícím do bosých chodidel — kontroloval displej pevné linky, jestli tam není nový telefonní záznam, potom vzal do ruky přístroj a vyťukal Alicino číslo.

Ručičky na kuchyňských hodinách ukazovaly čtvrt na pět.

Nedovolal se.

Vyťukal číslo ještě jednou — a už slyšel Alicin hlas.

Vracela se nočním vlakem.

Později telefon zazvonil ještě jednou.

Timo znovu vyletěl, zvedl sluchátko, ale slyšel jen pípání jakési hluché morseovky.

Už si nelehl.

A uklidnila ho i Alice, která mu po chvíli z mobilu volala, že už vystoupila na hlavním nádraží — a vydává se na cestu domů.

Do oken se hlásilo první denní světlo.

Timo si ohříval mléko do ovesných vloček, přidal pokrájený banán, zároveň mu v konvici začala vřít voda na čaj; zalil vločky zpěněným mlékem — a vtom si všiml, že mléko muselo být nakyslé, protože se zdrclo, nezbylo nic jiného než vylít obsah misky do záchodu.

Když se vrátil do kuchyně, zahlédl Alici, jak se blíží k jejich domu, zamával jí, potom ještě jednou, až si ho všimla.

Na jejích rtech zahlédl stopu jakési úzkosti: kulhala na jednu nohu.

Vtom znovu zvonil telefon.

*

A ještě dvakrát.

Nejprve nedaleko policejní služebny potkal redaktorku bulvárního plátku, topící se v potu v provlhlé halence, vedle rozpačitě postával fotograf, měli spolu něco zjistit o černochovi, který prý jako poslední viděl dívku, jež se na druhý den už nevrátila domů.

Na lavičce v parku, nahlížeje neznámé čtenářce přes rameno, zachytil křiklavý titulek: POMOZTE JI NAJÍT!

Vlastně — třikrát.

Večer v televizi hlásili, že nedaleko hranic s Maďarskem našli mrtvolu mladé dívky, měla prý stejné náušnice jako hledaná.

A v telefonátu od Alice se dozvěděl, že po městě, nalepené na sloupech pouličního osvětlení, volají na chodce výzvy s prosbami o pomoc.

Sbíhá se to jednoho bodu a rozbíhá do všech stran.

Timo se divil, že se mu až nyní, dávno po setmění, vynořila naléhavá prosba redaktorky, prý by se s ním nutně potřebovala setkat, přičemž větší naléhavost tkvěla v jejích očích než ve slovech.

Kde ho najde?

Postava se topila ve skvrnách tmavého potu na blůzce, břehy zad se od něj vzdalovaly do tmy — a chůze se ještě zrychlila.

*

Najednou mu tělem projela touha — dotýkat se mladého ženského těla.

Na ulici: touha z pohledu.

Soulož vyloučil.

Šlo by jen o laskání, zpěv na bříškách jeho starých prstů, které by se dotýkaly hebké pokožky.

Vzpomněl si na Kláru.

Dlouho ji neviděl.

Ale nedávno s ní telefonoval.

Žije s přítelem, ale ten je pořád pryč, i proto si kupuje psa, to nejpřátelštější plemeno, hnědého labradora, půjde si pro štěňátko: bude se jmenovat Rup.

Vzápětí šel proti Timovi po chodníku právě takový pes, srst z lesknoucí se čokolády, vedla ho asi patnáctiletá dívenka.

A hned další, co mu padlo do očí, byla poznávací značka auta s číslem, které jen přeletěl, aby se o to déle mohl dívat na její poslední písmena AZ.

Takže šidil sám sebe, bylo by tam všechno od začátku do konce, i celá abeceda zoufalství po poslední hlásce.

Čekal na trolejbus.

Jen kousek od zastávky, na holém prostranství, které tu strašilo po jedné z rozsáhlých městských demolic, přistávala celé hejna holubů: hemžili se po zemi jako rozsypaný mák.

Timo viděl další a další, padali k ostatním, řítili se vzduchem, až nízko nad zemí zatřepetali křídly a usedli do prachu.

Mohlo jich tam být několik tisíc.

A přilétali další.

Něco je tam táhlo: něco jako ptačí magnet.

Z otevřeného okna trolejbusu vykukoval vysoký mladík, což se často nevidí, jeho hlava se vznášela nad kapotami kolemjedoucích aut.

Timo mu záviděl: nikdy se takhle nevezl.

Do večera přemýšlel, jestli má Kláře zatelefonovat, čekal na noc, jako by právě ve tmě mělo být světlo.

*

Brzy ráno, ještě za tmy, za sebou táhl trolejbus náhrdelník světel ostatních aut na silnici. Timo seděl zády ke směru jízdy. V tichém dřímání se pokoušel vypnout všechny zvuky a naladit své uši na vláčné cinkání perel, šepot světa za sklem — a to všechno v pohybu, který ho unášel k cíli, neboť ten musí být pokaždé. A ne jeden, radši dva, přesněji tři. Alice mu dala dva domácí úkoly, i když domácí jen proto, že je dostal doma, splnit je ale musel — opět se usmívala — mimo byt.

„Co ti mám napsat?“ zeptal se.

„Jen odnést.“

„Takže — nejdříve napsat a pak odnést.“

„Ne napsat, ale napéct,“ řekla Alice. „A na to tvou pomoc nepotřebuju. Už jsem napekla.“

„Kdy?“

„V noci.“

Pousmání znamenalo, že už je jí lépe, i když ještě pořád kašlala, ale nejlepší bylo, že ten úsměv měl i aroma — a to přímo v Timově nose: ucítil vůni zázvorek.

Hned dvě snědl.

Celou dobu, co se Alice léčila, chodil místo ní do bytu tety Manciky a pomáhal s péčí o Noru: přenést, obléct, někdy i nakrmit, hledat správné slovo, jít na procházku. Teta Mancika byla sestrou Aliciny mámy, která už několik let nežila — a Nora byla její jediná sestřenice. Proto: pro Noriku všechno. Všechno — co se ještě dalo stihnout. Případně i napravit. Použít místo léků modlitby, pokusit se, poprosit. Anebo alespoň trochu zpomalit chorobu se zkratkou SM, celým jménem sclerosis multiplex, která Noru, krátce po její padesátce, chamtivě a zlomyslně vyřadila z práce dětské lékařky a později ji připoutala na vozík. Sama nejlépe věděla, co ji čeká, ale ještě pořád doufala.

Podle hesla: musíme doufat — a ne zoufat.

Dnešním heslem byly zázvorky, které z Timova batohu na zádech provoněly celý trolejbus — a každý nos, co prošel kolem, přiměly ke krátkému, ale hlasitému nasání vzduchu.

Ze zastávky na Kollárově náměstí šel do rozhlasu a odevzdal Alicině sřihačce nahrávky rozhovorů se žilinskými výtvarníky.

Po levé ruce se kolem něj přesunulo další náměstí, bývalý Gottwalďák, tedy Firšnál, dnes náměstí Svobody.

Jako pokaždé: na vrátnici rozhlasu, ve vykotlané budově obrácené pyramidy, sedělo pár pistolníků.

Mohli by hrát ve slovenské kovbojce.

Třetím cílem bylo setkání s Edou Makytou.

Tento domácí úkol si dal sám.

*

Mancika ho přivítala polibky: hlavně v zimě se pokaždé ráda popíchala o jeho zježené vousy — a vidina zázvorek namáčených do svařeného vína jí na okamžik rozzářila celou tvář. Noře lezl na nervy.

„Přestaň,“ řekla vztekle, když jí pomáhal s přesunem na invalidní vozík. Už předtím ji Mancika na posteli převlékla do starých tepláků: nic jiného nechtěla nosit. „A nelez mi na nervy!“

Mívala i lepší dny.

A mívala i horší: proplakala je v posteli, otočená čelem ke stěně, přičemž Mancice nebo Alici dovolila jen to, že ji mohly přebalit.

Zázvorky nechtěla ani vidět.

„Proč?“ zeptal se Timo. „Máš bezmasý den?“

To ji náhle rozesmálo.

„Timo,“ řekla. „Dnes jsi fešák.“

„Opravdu neochutnáš? Jsi nějaká rozmazlená, nezdá se ti? Alice se s tím dělala celou noc.“

„Kde je?“ zeptala se. „Kde se schovává?“

„Ještě není zdravá.“

„Ať přijde.“

„Přijde.“

„Řekni jí, že jdeme do kolen, až k zemi.“

„Řeknu.“

„Neboj se,“ řekla Mancika. „Dám jí pár na talířek — a uvidíš, jak se do nich pustí.“

„To chci vidět,“ řekla Nora.

„Však uvidíš.“

„Ale pustím to. Do plenek se snadno pouští, že, Timo?“

„Jasně. Já to dělám denně.“

„Ty jsi osel,“ smála se.

„To jsem.“

„A navíc jaký!“

„Přece — největší.“

*

Ze včerejšího sněhu se stal déšť, voda rozpouštěla vodu, plástve zamrzlých kaluží, ve kterých se odrážela obloha, až se mu zdálo, že právě z této vody, ležící na zemi, prosakuje do povětří kalný vzduch. Uběhla půlhodina — a svítilo slunce. A znovu se mračilo. Podle všeho: přecházelo pásmo omylů a poruch, které se za poslední roky nasoukaly mezi roční období, často o tom mluvili — a možná i proto si do ustálených slovních spojení vymysleli pár změn.

Například, předpověď počasí zítřek:

— Odpoledne zamračeno — na horách jeleni.

— Přibývání otlaků.

Nebo:

Včera — mezi dvěma za sebou jdoucími dny je skoro totéž jako vloni mezi dvěma za sebou jdoucími roky.
Ani loni se jakoby zima neuměla rozhodnout, nejprve měla dlouhé zpoždění, aby potom dlouho neuměla odejít, podzim se protáhl až do ledna, přibral Tři krále — a pršelo ještě na Hromnice, kalendář se chystal, že posune měsíce.

Po roce: totéž.

Tak dlouhý podzim ještě nezažili; rána už dávno začínala tmou, ubývalo jasu oblohy, ale stejně bylo pořád tepleji, než mělo být, zkroucené lístky begonií se záhadně a zimničně chvěly, vítr se v nich měnil ve zrychlený film, ze šedého vzduchu visely záclony podzimu.

Padaly teplotní rekordy. A ještě i počátkem prosince, když si s Alicí říkali, že místo zimy přijde jaro — už kvetly i pampelišky — sbírali v zahradě nad městem jablka; z bratislavských ulic stoupala pára jako z hrbolaté mořské hladiny. Ve výšce se objevilo hejno velkých ptáků, možná divokých husí, rozvinutá jednotka směřující spíš na východ než na jih, což bylo divné, hlavně v tomhle období: dívali se za nimi, dokud úplně nezmizely, hlavy vyvrácené nahoru, takže zachytili i jejich větrem unášené kejhání.

Timo z bytu Manciky a Nory — z druhého poschodí bývalého hasičského domu, tedy hasičáku, mířil do středu města: kdysi v tom domě bylo — a bývalo — kino Obzor. Mělo tam svůj byt. A přihlášku k trvalému pobytu. Ale už dávno ho zrušili; stejně i v Přívoze, nedaleko jeho bytu, s úspěchem zbourali kino Pokrok, kterému přezdívali Rozkrok.

Najednou stál na jeho místě vysoký panelák.

Nakonec — počasí se stále jen opakuje.

A nikomu nedokáže úplně vyhovět.

Může se stydět.

Vtom se z tlampače na kterési střeše domu ozval ženský hlas: „Pozor! Zkouška sirén!“

Po třetím opakování se opravdu rozezněly sirény.

Timo si hned začal představovat — poplach.

Ale splašili se jen holubi.