Nový film o Beatles výtečně zrestauroval záběry z koncertů, vysvětlit beatlemanii ale neumí

O anglické kapele Beatles už bylo natočeno filmů. Příběh čtyř chlapců z chudých liverpoolských rodin, kteří změnili svět, je atraktivní z pohledu nostalgického, historického i sociologického. Je linkou, která prochází šedesátými lety minulého století, snad nejpozoruhodnější érou moderních dějin.

Nyní také česká kina začala promítat rozsáhlý dokument renomovaného režiséra Rona Howarda s nepočeštěným názvem The Beatles – Eight Days A Week a podtitulem The Touring Years.

Film s nostalgickým podtónem zachycuje vrchol popularity, na němž se anglická skupina ocitla v letech 1962 až 1966. Využívá vzácné nebo nikdy nevydané autentické záběry a vzpomínky jednotlivých členů a pamětníků.

Nepřináší převratné objevy z archivů, spíš jiné úhly záběrů nebo snímky, o kterých se vědělo, že existují, ale nikdo po nich předtím nesáhl.

Pokud má zkušený fanoušek Beatles přesto pocit, že vidí něco nového, pak tento dojem vzniká díky výtečně zrestaurovaným záběrům z různých koncertů.

Vzpomínek na zlatá léta první poloviny kariéry Beatles existuje spousta a i když třeba vyprávění herečky Whoopi Goldbergové o tom, jak šla na jejich koncert, je přímo kouzelné, také nepřináší nic nového.

Mnohem cennější jsou právě záběry z vystoupení Beatles – od zapadlého liverpoolského Cavern Clubu po přeplněné newyorské baseballové hřiště Shea Stadium. Zřetelně z nich vyzařuje charisma, které v těch letech čtveřice měla. To se navíc s každým členem nesčítalo, ale násobilo.

Paul McCartney to v závěru filmu naznačuje, když říká, že podstatou úspěchu Beatles byla víra. V sebe i v kapelu. A nejenom víra čtyři muzikantů, ale i těch, kteří s nimi pracovali – manažera Briana Epsteina, producenta George Martina, asistentů, zvukařů a techniků. Jistota, že jsou všichni na správné cestě, se pak přelévala na publikum a z něj na celou generaci.

Většina dokumentů o Beatles má pozitivní atmosféru a stejně tak je tomu i ve většině příběhu The Touring Years. Léta nástupu beatlemanie v sobě měla mladickou bezstarostnost, lehkost a svěžest. Začal se projevovat poválečný baby boom a dorůstající teenageři z ničeho nic najednou v euroamerické společnosti hráli důležitou roli.

Režiséru Howardovi se v tomto kontextu podařilo zachytit proměnu bezstarostných umělců a jejich publika. Vstupní rok 1962 je ještě samá legrace, na tiskových konferencích zní drzé hlášky Lennona a Starra, ale ke konci příběhu jeden z Beatles vypráví, jak se v se v polovině šedesátých let začali na pódiu bát, že někdo z publika po nich vystřelí. Ani žertování s novináři se už nedařilo.

To, co by bylo čtyři roky předtím v tisku prezentováno jako vtip, je najednou interpretováno jako urážka náboženství. Jako by v nekonečném kolotoči koncertů na povrch společnosti nenápadně vylézalo zlo, závist a nepřátelství. Tak to směrem ke konci šedesátých let opravdu bylo.

Slabinou dokumentu Eight Days a Week je naopak neschopnost analyzovat vznik beatlemanie. Film rovnou vpadá mezi ječící davy většinou nepříliš hezkých dívek, aniž by nějak vysvětlil, odkud se to masové šílenství vzalo a jak nebo proč se přelilo z Anglie přes oceán.

Beatles jsou navíc prezentováni jako určitá uzavřená entita, zatímco ve skutečnosti se za nimi v závěsu do dveří, které čtveřice otevřela, vecpaly nejméně dvě desítky dalších anglických kapel.

Ron Howard, mimo jiné režisér filmů Apollo 13 či Šifra mistra Leonarda, natočil nepochybně zábavný film. Pamětníkům navodí nostalgii v elegantně střiženém kabátě a mladým ukáže, jak se kdysi dělala muzika. Vždyť záběry z newyorského Shea Stadionu, kde se zvuk nástrojů přenášel do reproduktorů jen o něco kvalitnějších než vesnický rozhlas, a přesto při tom skoro šedesát tisíc fanynek omdlévalo blahem, už jsou pro mladší generaci na hranicích science fiction.