Recenze: Orchestr PKF zahájil sezonu koncertem na Hradě, souzvuk dvou fléten se blížil lidskému hlasu

„Je to příjemná muzika, ale potřebovala by o něco víc not,“ okomentoval kdosi ironicky Sinfonii Venezianu skladatele Antonia Salieriho, kterou začal pondělní koncert orchestru PKF – Prague Philharmonia.

Pravděpodobně to nebyla ani tak narážka na kvalitu hudby jako spíš na věčné tanečky kolem mytické rivality mezi Salierim a Mozartem. Zápas na život a na smrt mezi pečlivým hudebním úředníkem a předčasně zesnulým géniem stále žije v lidových legendách, jež naposledy rozvířil film Miloše Formana Amadeus.

PKF se naštěstí nezabývala nesmysly, ale díla obou skladatelů zasadila do širších souvislostí a zhruba načrtla obsah své dvacáté třetí sezony. Tu zahájila pondělním koncertem ve Španělském sále Pražského hradu, kromě dvojice skladatelů byli na programu ještě Domenico Cimarosa a Johannes Brahms.

Lákadlem koncertu byl sólový flétnista Berlínských filharmoniků Emmanuel Pahud a jeho flétna ze čtrnáctikarátového zlata.

Sinfonia Veneziana začala program ve svižném tempu a připomněla, k čemu ve druhé polovině 18. století bývaly takové symfonie dobré. Zdaleka se ještě nejednalo o závažné a rozsáhlé hudební monumenty, mnohem spíš šlo o spotřební materiál.

Antonio Salieri byl ve své době ceněný jako vynikající operní skladatel a operní předehra byla jedním z pramenů, které u vzniku symfonie stály. Sinfonii Venezianu je snadné si představit právě jako předzvěst velkých věci, které mají teprve přijít, a takovou funkci měla i ve Španělském sále.

To ovšem neznamená, že by ji PKF a její šéfdirigent Emmanuel Villaume nějak odbyli. Energické a přesné provedení jenom krátce zasvítilo, ale přece jen poukázalo na přednosti orchestru i jeho šéfa. Srozumitelné formulování hudebních témat a jasné frázování vnášely život do hudebního materiálu, který ani ve své době nebyl zrovna výjimečný. Zároveň v sobě ale má naprostou skladatelskou suverenitu.

Recenze: Orchestr PKF zahájil sezonu koncertem na Hradě, souzvuk dvou fléten se blížil lidskému hlasu

Dalších 5
fotografií

Pokud si vůbec ještě někdo vzpomene na Domenica Cimarosu, tak obvykle v souvislosti s jeho operou Tajný sňatek. Vrstevník Mozarta i Salieriho ale tentokrát přispěl do programu Koncertem pro dvě flétny a orchestr G dur. Vedle hostujícího sólisty Emmanuela Pahuda se v něm představil flétnista Oto Reiprich a společně předvedli malé kouzlo.

Je snadné si představit dvojhlas příčných fléten jako unyle plynoucí éterickou nudu, nic takového se ale nestalo. Oba nástroje zněly v perfektně vyrovnaném souzvuku a blížily se svým projevem lidskému hlasu. Střídaly se ve vedení melodie, při slepém testu by asi bylo velmi obtížné od sebe oba sólisty rozeznat.

Publikum si po provedení Cimarosova koncertu řeklo ještě o přídavek a dostalo jej ve formě Tance blažených duchů z opery Orfeus a Eurydika Christopha Willibalda Glucka.

Vznešený balet, v němž flétny mají prominentní úlohu, není efektním virtuózním kouskem pro nadšené publikum. Svým rozsahem se stal spíš plnohodnotnou součástí programu a nechal znovu vyniknout zpěvný projev a dojemný přednes obou sólistů. Gluck navíc Salierimu pomohl odstartovat jeho velkolepou operní kariéru, do programu tedy zapadl zcela logicky po všech stránkách.

Wolfgang Amadeus Mozart příčnou flétnu zrovna nemiloval a při objednávce flétnového koncertu si pomohl tím, že přepsal starší koncert pro hoboj – umění prodat jednu práci dvakrát není žádný novodobý vynález.

Koncert pro flétnu a orchestr D dur je skladba, jejíž hudební kvality nejsou samy o sobě nijak výlučné a z Mozartova díla ničím nevyčnívá. Pokud má vůbec smysl jej hrát, tak právě s vynikajícím flétnistou, jako je Emmanuel Pahud. Zatímco v Cimarosově koncertu byl ukázněnou součástí interpretační dvojice, v Mozartovi se teprve rozehrál bez omezení a naplno.

Flétna mu zněla až neskutečně sytě, i v nejtišší dynamice se prosazovala krásným, tmavě lesklým a mnohobarevným zvukem. Flétnové belcanto oslavilo v Mozartově koncertu nepříliš dlouhý, ale velký svátek.

Jako z dálky se na svoje klasicistní předchůdce podíval Johannes Brahms. Narodil se o nějakých osmdesát let později než Salieri, Cimarosa a Mozart, svým přístupem ke kompozici byl s jejich dobou provázaný, zároveň ale ukazoval cestu daleko dopředu. Serenádu č. 2 A dur složil ještě před svou první symfonií, rozsah a propracovanost díla ale svědčí o důkladnosti, s jakou k práci přistupoval.

Serenáda v Brahmsově pojetí není hudební zastaveníčko pod oknem, ale pětivětá půlhodinová skladba. Závažné zpracování výrazně melodických témat možná až překvapivě připomene pozdějšího „písňového“ symfonika Gustava Mahlera. V obsazení komorního orchestru Brahms vynechal housle. Skladba tak dostala nejen nezvykle tmavý zvuk, ale nechala vyniknout i dechy PKF. Ty v dosavadním průběhu spíš probarvovaly a podporovaly energické smyčce, v Brahmsovi ale převzaly iniciativu a stala se z nich vedoucí síla provedení.

PKF – Prague Philharmonia zněla kompaktně a čitelně i ve Španělském sále, jehož akustika není zrovna ideální. V dobrém koncertním sále by byl výsledek pravděpodobně ještě působivější. Slavnostní prostor dodal zahajovacímu koncertu spíš vnější lesk, navíc poněkud zkalený prohlídkou, kterou je před vstupem do areálu Pražského hradu potřeba absolvovat.

Další koncerty orchestrálního cyklu PKF v nové sezoně se z větší části odehrají v Rudolfinu. Tam už by orchestru ani hudbě nemělo chybět vůbec nic.