Anita Diamantová: Červený stan

Jejich příběhy začínají v den, kdy se objevil můj otec. Ráchel se přihnala do tábora jako vítr a vyváděla jako tele, když ho oddělí od matky. Než ji někdo stačil pokárat, že se chová jako zjančený kluk, začala ze sebe bez dechu chrlit historku o cizinci u studny a slova z ní proudila jako voda do písku.

Divous bez sandálů. Zacuchané vlasy. Špinavý obličej. Políbil ji na ústa – bratranec, syn jejich tety –, napojil za ni ovce i kozy a odehnal od studny hulváty.

„Co to blábolíš?“ utrhl se na ni její otec Lában. „Kdo že přišel ke studni? A kdo ho doprovázel? Kolik toho s sebou nese?“

„Chce si mě vzít za ženu,“ podotkla Ráchel věcně, jakmile popadla dech. „Říkal, že jsem zrozená pro něj, a že by se se mnou nejradši oženil hned zítra, kdyby mohl. Jde tě žádat o mou ruku.“ Po tomto oznámení se Lea zamračila. „Oženit se s tebou?“ opáčila, založila si ruce a napřímila se. „Můžeš se vdávat nejdřív za rok,“ připomněla tahle starší dívka, která se narodila sice jen o pár let dřív než Ráchel, ale už jednala málem jako hlavní žena Lábanova skromného hospodářství. Čtrnáctiletá paní Lábanova domu ráda na sestru uplatňovala povýšený, mateřský tón. „Co to má vůbec znamenat? A jak to, že tě políbil?“ To představovalo hrozné porušení zvyklostí – ačkoli šlo o příbuzného a Ráchel byla tak mladá, že se k ní dospělí mohli stále chovat jako k dítěti.

Nezdárnice našpulila dolní ret způsobem, který by se dal ještě před pár hodinami považovat za dětský. Od chvíle, kdy ráno rozlepila víčka, se něco změnilo: do té doby bylo její největší starostí vypátrat místo, kam Lea ukrývala med. Ta koza Lea se s ní nikdy nechtěla podělit, lakotila ho výlučně pro hosty a dávala ochutnávat jedině té směšné malé Bilze, nikomu jinému.

Teď však Ráchel nedokázala myslet na nic jiného než na toho odrbaného cizince, jehož oči se střetly s jejími a dovedly je k šoku poznání, které s ní otřáslo do morku kostí. Věděla, co má Lea na mysli, ale skutečnost, že dosud nezačala krvácet, pro ni v daném okamžiku nic neznamenala. A tváře jí hořely.

„Copak, copak?“ zvolala náhle Lea pobaveně. „Lítá v tom až po uši. Jen se na ni podívejte – viděli jste někdy, že by se tahle holka červenala?“

„Co s tebou prováděl?“ vyletěl Lában a vrčel přitom jako pes, když ucítí poblíž stáda vetřelce. Zaťal pěsti, svraštil obočí a napřel veškerou pozornost na Ráchel, na dceru, kterou jakživ neuhodil a které se zřídkakdy podíval do tváře. Naháněla mu strach už od narození – toho rvoucího, násilného příchodu na svět, který zahubil její matku. Když se novorozeně konečně vyklubalo, byly ženy překvapené, že něco tak malého – a k tomu děvče – dokázalo způsobit tolik dnů trápení, že stálo matku tolik krve a nakonec i život.

Ráchelina přítomnost byla mocná jako měsíc a stejnou měrou i krásná. Její krásu nemohl nikdo popřít. Dokonce ještě jako dítě, když jsem zbožňovala tvář své matky, jsem si zároveň všimla, že Leina krása vedle půvabu její mladší sestry bledne, a vždycky jsem to považovala za zradu. A přece – popírat ji by bylo stejně marné jako zastírat, že slunce sálá teplem.

Ta nádhera byla vzácná a podmanivá. Vlasy měla Ráchel hnědé s bronzovými odstíny a pleť zlatavou, medovou, dokonalou. Na tomto jantarovém pozadí se její oči zdály překvapivě tmavé, nejen tmavě hnědé, ale přímo černé jako leštěný obsidián nebo hlubina studny. Přestože byla drobné postavy, a její ňadra byla dokonce i v těhotenství malá, měla svalnaté ruce a chraplavý hlas, který zdánlivě patřil mnohem mohutnější ženě.

Jednou jsem zaslechla dva pastýře, jak se dohadují, co je na Ráchel nejhezčí, což byla hra, kterou jsem si dopřávala i já. Podle mého soudu byly na Ráchelině dokonalosti nejúžasnější její tváře, posazené vysoko v obličeji a napjaté jako dva fíky. Když jsem byla docela maličká, sahala jsem na ně a pokoušela se utrhnout to ovoce, které se objevovalo při každém úsměvu. Jakmile jsem se dovtípila, že se ho nemůžu zmocnit, aspoň jsem ta líčka olizovala, abych mohla ochutnat. To mou krásnou tetu pokaždé rozesmálo až z hloubi břicha. Měla mě radši než všechny synovce dohromady – nebo to aspoň prohlašovala, když mi zaplétala vlasy do složitých copů, na něž mé matce nezbyl čas nebo trpělivost.

Velikost Rácheliny krásy snad ani nelze vylíčit přehnaně. Dokonce už jako nemluvně byla ozdobou každé ženy, která ji přenášela na boku sem a tam, jako klenot, jako vzácné potěšení – černooké děťátko se zlatými vlásky. Přezdívali jí Tuki, což znamená „sladkost“.

Když její matka Huna zemřela, podílely se na péči o ni střídavě všechny ženy. Huna byla zručná porodní bába, proslulá svým hrdelním smíchem, a družky jejího odchodu nesmírně litovaly. Žádná si proto nestěžovala, že musí pečovat o Huninu osiřelou dcerku, a dokonce i muži, které děti zajímaly asi tak málo jako kameny na pečení, se k ní skláněli, aby mozolnatou rukou pohladili její pozoruhodnou tvářičku. Potom vstali, přičichli si k prstům a pokaždé užasle vrtěli hlavou.

Skutečně, Ráchel voněla po vodě! I v místech, kudy má teta prošla, to vonělo sladkou vodou. Byla to neuvěřitelná vůně, svěží a lahodná, a v těch prašných kopcích znamenala vůni života i příslib bohatství. Lábanova studna ostatně po řadu let představovala jediný důvod, proč jeho rodina neumřela hlady.

Zpočátku někteří doufali, že z Ráchel vyroste vodní kouzelnice, jež dokáže objevit skryté podzemní prameny. Tyto naděje se nenaplnily, a přesto se vůně svěží vody dál záhadně držela v její pleti i v jejích rouchách. Kdykoli se zaběhlo některé z nejmenších dětí, našlo se to škvrně obvykle v jejích pokrývkách, jak spí jako dudek a cucá si palec.

Není divu, že to děvče Jákobovi u studny učarovalo. Ostatní muži už si na Ráchelin zjev zvykli, dokonce i na její překvapivou vůni, zato na Jákoba musela zapůsobit jako zjevení. Pohlédl jí do hlubokých očí a ztratil řeč. Jakmile ji políbil, vykřikl mocným hlasem jako muž, když spí se svou ženou. Ten zvuk Ráchel vyburcoval z jejího dětství.

Sama sotva stačila jejich setkání popsat – a už se objevil nápadník sám. Došel až k Lábanovi a Ráchel sledovala, jak si ho otec měří.

Lában si nejdřív všiml jeho prázdných rukou a zároveň zaznamenal, že cizincova tunika i plášť jsou ušity z dobré látky, že jeho měch na vodu je umně vytvořený a rukojeť nože vyřezaná z leštěné kosti. Jákob stanul přímo před ním a se sklopenou hlavou se představil. „Strýče, jsem syn tvé sestry Rebeky, dcery Náchora a Milky, jejichž synem jsi i ty. Moje matka mě k tobě poslala, můj bratr mě k tobě vyhnal a můj otec mě k tobě vykázal. Vypovím ti celý příběh, až nebudu tak špinavý a unavený. Přicházím vyhledat tvou pohostinnost, která je známá po celé zemi.“

Ráchel otevřela ústa a chtěla něco říct, jenže Lea popadla sestru za rameno a vrhla na ni varovný pohled – ani Ráchelino mládí by nestačilo jako omluva pro dívku, která by se opovážila vstoupit do rozmluvy mezi muži. A tak mladší z dcer kopala do země a hlavou se jí honily jedovaté myšlenky na adresu sestry, té panovačné staré vrány, té šilhavé kozy.

Jákobova slova o Lábanově vyhlášené pohostinnosti představovala zdvořilou lež, protože mého dědečka synovcův příchod rozhodně nepotěšil. Toho starce vůbec máloco potěšilo, a vyhladovělí cizinci znamenali přímo nevítané překvapení. Jenže se nedalo nic dělat: nárok příbuzného uspokojit musel a rodová vazba mezi nimi se nedala popřít. Jákob znal všechna dotyčná jména a Lában chtě nechtě rozeznával v obličeji mladíka před sebou rysy své sestry.

„Buď vítán,“ pronesl tedy, ale neusmál se ani neopětoval Jákobův pozdrav. Těsně před odchodem naznačil pohybem palce Lee, že se má o tuhle nepříjemnost postarat. Moje matka přikývla a vzápětí se obrátila k prvnímu dospělému muži, který před jejíma očima neuhnul pohledem.

Lein zrak byl bezvadný. Podle jedné hodně směšné bajky, která zdobila dějiny mé rodiny, si ty oči zničila pláčem, když jí oznámili, že se musí vdát za mého strýce Ezaua. A jestli tomu věříte, mohli byste stejně směle zkoušet lapit kouzelnou ropuchu, která dokáže zařídit, že každý při pohledu na vás omdlí láskou.

Jenže matčiny oči nebyly slabé, nemocné ani uslzené. Pravda je, že její oči způsobovaly spíš slabost ostatním a většina lidí se raději hned odvrátila – jedno bylo modré jako lápis, druhé zelené jako egyptská tráva.

Když přišla na svět, porodní bába vykřikla, že se zrodila čarodějnice a že by ji měli utopit dřív, než přivolá na rodinu prokletí. Jenže moje babička Ada vlepila té hloupé ženské pohlavek a proklela její drzý jazyk. „Ukaž mi mou dceru,“ nařídila potom hlasem tak mocným a hrdým, že ho zaslechli i muži stojící venku. Pak pojmenovala své milované poslední dítě Lea, což znamená „paní“, a s pláčem se modlila, aby děťátko přežilo, neboť už pohřbila sedm synů a dcer.

Mnozí byli nicméně nadále přesvědčeni, že to malé je ďábel A Lában, nejpověrčivější člověk, jakého si dovedete představit (plival a ukláněl se, kdykoli zahnul vlevo, a taky vyl při každém zatmění měsíce), z jakéhosi důvodu nechtěl ani slyšet o tom, že Leu nechají zahynout venku, v poryvech noci. Mírně zaklel, když zjistil, že to novorozeně je děvče, ale jinak si své dcery nevšímal a její zvláštnost nechával bez odezvy. Ženy ho ale podezřívaly, že je beztak barvoslepý.

Barva Leiných očí nikdy nevybledla – jak některé z nich předpovídaly či doufaly –, ba naopak, ten nápadný rozdíl se ještě zvýraznil a jejich podivnost zesílila, když dívce nevyrostly řasy. Ačkoli mrkala jako všichni ostatní, zdál se u ní tento drobný pohyb takřka neviditelný, a tak budila dojem, že oči nikdy nezavírá. I ten nejněžnější pohled proto v její tváři působil do jisté míry jako upřený pohled hada, a málokdo mu dokázal čelit. Těm, kdo se k tomu odhodlali, byly odměnou polibky, smích a chléb máčený v medu.

Jákob pohlédl Lee do očí zpříma, a proto si ho rázem oblíbila. Vlastně už předtím si všimla jeho vysokého vzrůstu. Sama byla o půl hlavy vyšší než většina mužů, které dosud znala, a na všechny se proto dívala spatra. Uvědomovala si, že to není spravedlivé. Mezi těmi, jejichž hlava jí nesahá ani k nosu, se jistě najdou i dobří manželé. Představa, že by měla spát s někým, kdo má nohy kratší a slabší než ona, se jí však hnusila. Ne že by o ni někdo přišel žádat. Doneslo se jí, že jí všichni přezdívají Ještěrka, Čarodějnice, ne-li ještě něco horšího.

Její nechuť k pomenším mužům ještě podpořil sen, v němž jí do ucha šeptal nějaký dlouhán. Nedokázala si vybavit, co jí říkal, ale z těch slov se jí udělalo teplo na stehnech a probudila se. Jakmile spatřila Jákoba, vzpomněla si na ten sen a její zvláštní zorničky se rozšířily.

I on hleděl na Leu se zalíbením. Jakkoli byl stále omráčený ze setkání s Ráchel, Leino vzezření mu nemohlo uniknout. Byla nejen vysoká, ale také pěkně tvarovaná a silná. Příroda jí nadělila plná, vysoko posazená ňadra a svalnatá lýtka, hezky viditelná skrze roucha, která se jaksi neustále u lemu rozevírala. Její paže by klidně mohly patřit mládenci, avšak chůze prozrazovala ženu se slibnými boky.