Jen Lien-kche: Rozpukov

Netrvalo dlouho a obce Liouovic strouha i Čangovický vršek zbohatly jako prve Rozpukov. Ve vsích nejenže rozvedli elektřinu a vodovod a postavili asfaltovou silnici, místní si vybudovali i novou mlýnici, drátovnu, výrobnu hřebíků, cihelnu a právě se dostavovala cementárna.

Lidé si v tu ránu začali žít blahobytně. Z dělníků, kteří ještě včera stavěli ve městě slepičárny a vyzdívali pece, byli v oka mihu dodavatelé a podnikatelé. Dívky, které ještě včera dělaly v kadeřnictvích holky pro všechno a po setmění obsluhovaly pány, se pod vedením Ču Jing naučily všemu, co je k řemeslu potřeba, z učednic se staly mistryně a s pomocí Ču Jing si v různých městech otevřely vlastní salony. I ty nejméně nadané to dotáhly přinejmenším na majitelky kadeřnictví.

Uspokojování pánů teď měly na starosti jiné. A tak se stalo, že rok poté, co byli Rozpukovští jako husy nahnáni do města, se i jejich vsi začaly podobat městu. Kdo se postavil na hlavní třídu uprostřed té či oné vesnice a rozhlédl se, kam oko dohlédlo, všude stály zděné domy jako v Rozpukově, střechy z pálených tašek, vysoké portály a kamenní lvi po stranách, k vratům vedly kamenné schody, tu tři, tam pět.

Jakpak by se Rozpukov obešel bez pomníku Ču Jing? Copak by se bez jejích dívek obcím podařilo zbohatnout? A nesmíme zapomenout, že nejenže dopomohla rodinám dívek z Liouovic strouhy a Čangovického vršku k majetku, dokonce věnovala újezdu zbrusu novou káru. A tak bylo starostům okolních vsí rozesláno pozvání na slavnostní shromáždění v Rozpukově.

Starosta Kchung odjel na okres leštit kliky, a tak se tajemník újezdu Chu chopil organizace, osobně obešel domácnosti, aby si všude vytřeli podlahy, zametli dvory, uklidili ulice a uličky a připravili se k uvítání stovky starostů okolních obcí. Ti se pod vedením tajemníka Chua vydali na obhlídku dílen a továren Liouovic strouhy, pak navštívili chovy a drůbežárny Čangovického vršku, kam vkročili, tam se vyptávali na to i ono, podle toho, co kterého činovníka zajímalo, každý mohl navštívit, koho se mu zachtělo, a vyptat se kohokoli na cokoli.

Nakonec zavedl tajemník Chu delegaci k domu Ču Jing, stojícího hned vedle sídla obecního výboru. Tu všichni uviděli dům připomínající novodobý chrám, na rozlehlém pozemku se tyčila dvouposchoďová budova orientovaná na východ.

Ču Jing se po půl roce bydlení zdál dům zastaralý, a tak ho celý přestavěla. Nově vybrala zelenkavě šedé cihly ve stylu starých staveb, i okna si nechala vyrobit tepaná, aby vypadala jako ta tradiční ozdobně vyřezávaná. Mezi tepanými ornamenty se tu a tam zaskvěl kousek červené mosazi či žlutého bronzu. Dům byl obehnán plotem se zděnými sloupky a železným kováním, takže z něj byl rázem plot jako kolem městského parku. U plotu rostly dřeviny a křoviny, a přestože bylo zimní období, prozářily zakrslé túje, jalovce, taky celoročně šťavnatě zelenkavé cesmíny a zimostrázy jinde schlíple žlutou zimu odstíny modrozelené.

Všichni se zastavili před domem a z úst návštěvníků se draly vzdechy „ách“ a „och“ a „nebesa“, a teprve když všechen obdiv dozněl, pospíchali dovnitř, aby stihli dokončit prohlídku, než zapadne slunce. Jen neochotně a s těžkým srdcem opouštěli dům, aby na kraji vesnice odhalili Ču Jing pomník.

Na kraji obce se rozprostírala rovinka, pěkná planinka, hned vedle silnice, po níž se vjíždělo do vsi. A právě tam při vjezdu do dědiny nechal tajemník vztyčit Ču Jing stélu. Byla z černého mramoru, stopu široká, osm stop dlouhá a sáh vysoká. V mramoru byl znaky velkými jako polévkové mísy vytesán nápis. Podstavec stély byl už zabudován v zemi. Kolem navršili čerstvou zeminu a podstavec zalili do betonu, jehož svěží vůně byla ve vzduchu stále cítit.

Slunce jim stále pálilo nad hlavami, obecní kádři z celého újezdu stáli v jeho záři, Rozpukovští si posedali na plátěnky, zraky upřené na tajemníka Chua a jeho pohybující se ústa, když k nim takto promlouval: „Jen řekněte, která vesnice se pyšní ženou, jako je naše Ču Jing? Jestlipak víte, že když Ču Jing přišla do Kantonu, nebyla víc než obyčejná kadeřnice, a podívejte se teď! V sídelním městě provincie si otevřela zábavní park, jehož lázně pojmou až devět set mužů a žen. Za jediný den vydělá peněz na několik vozů, i na stavbu zápaďácké haciendy si za den vydělá!“

„Copak se naše obec obejde bez pomníku na počest takové ženy?“ pokračoval tajemník, „vždyť dopomohla k domu nejen sobě, ale i stovce dívek, které k ní šly pracovat. A nejenže si ty dívky mohly dovolit svým rodinám vystavět zděné domy, ona ještě zavedla do Liouovic strouhy a Čangovického vršku elektřinu, nechala zbudovat vodovod a udělat cestu. Odkud myslíte, že se ty peníze vzaly? Všechny věnovala na výstavbu Ču Jing, na všechno se složily její dívky.“

„A to není vše,“ tady se tajemník významně odmlčel, přelétl pohledem pod sebou nastoupené starosty a pak pokračoval o něco hlasitěji, „Ču Jing se zavázala, že do příštího jara nechá na místě dnešní prašné cesty spojující městys újezdu s rozpukovskými obcemi postavit asfaltovou silnici. Státní silnici! Jestlipak víte, kolik stojí stavba takové silnice?“ To už tajemník vykřikl: „Milióny! Možná desítky miliónů!“

„A já jako tajemník újezdu,“ pokračoval dál vážným hlasem, „se nemohu naší Ču Jing odvděčit jinak, než že jí nechám vztyčit tuhle pamětní stélu.“ A tak byla vztyčena majestátní kamenná stéla a všichni přítomní si mohli konečně přečíst obrovský nápis vytesaný do mramoru znaky velkými jako nůše: Rozpukov je náš vzor hojnosti Ču Jing je náš ideál lidství.

Autor románu Jen Lien-kche je jedním z hostů nadcházejícího Festivalu spisovatelů Praha, v neděli 9. října bude mít autorské čtení v Senátu.