Judith Hermannová: Počátek veškeré lásky

Je to tak – Stella a Jason se potkají v letadle. Malý vrtulový stroj, neletí nijak daleko. Stella se vrací z Klářiny svatby. Chytila svatební kytici, asi proto je tak rozhozená, a musela se s Klárou rozloučit, proto je tak ztracená. Byla to hezká svatba, od teď se Stella bude muset rozhlížet sama. Jason se vrací ze stavby, pokládal kachličky, proto je tak zaprášený, a pracoval celou noc, na letiště jel za úsvitu, proto je tak unavený. Práce je dokončená, bude si hledat nějakou novou. Osud, nebo ať už to bylo cokoliv, usadí Stellu vedle Jasona, řada 18, sedadla A a C, Stella si ten palubní lístek bude schovávat dlouhá léta. Celá léta. Jason sedí u okna, místo vedle něj je volné, Stella má sedadlo do chodbičky, přesto si ale sedne vedle Jasona, nemůže jinak. Jason je vysoký a hubený, neoholený, jeho černé vlasy jsou prošedivělé prachem. Má na sobě hrubý vlněný svetr a špinavé džíny. Podívá se na Stellu, jako by se snad zbláznila, hledí na ni zlostně, vytrhne ho z jeho světa. Stella si prostě nebere servítky. S ničím se nepáře. Kdyby nechytila tu svatební kytici – jasmín a šeřík, velkolepá nádhera svázaná hedvábnou stuhou – nebyla by tak bezdechá. Planoucí tváře, nemá vůbec žádný odstup, což jednoho může vylekat.

Stella. Jmenuju se Stella.

Říká, mám strach z lítání, lítání moc dobře nesnáším, můžu sedět vedle vás, mohla bych, prosím vás, prostě zůstat sedět vedle vás.

Taková je pravda. Jasonův výraz obličeje se promění, ne že by byl zrovna příjemný, ale změní se. Říká, z lítání vůbec strach mít nemusíte. Však si tam sedněte. Já jsem Jason. Posaďte se.

Letadlo se rozjíždí po startovací dráze, zrychluje, odlepí se a letí. Stroj stoupá vzhůru do pobledlého, dalekého nebe, prorazí mraky, pod nimi zůstane země, jiný, dřívější život. Jasonovy ruce jsou špinavé a samá barva. Otočí pravou ruku a nastaví Stelle otevřenou dlaň. Stella vloží svou levou ruku do té jeho, jeho ruka je drsná a teplá. On její ruku přitáhne k sobě, položí si ji do klína, zavře oči, potom usne. Později to bude znamení. Stella to mohla pochopit už tehdy – má ale strach, a Jason spí. Spí, i když má Stella strach. On by ale řekl, že spal, aby viděla, že mít strach je nesmysl. Ona to tehdy takhle nepochopila.

Když letadlo přistává, Jason otevře oči a usmívá se. Tak tmavé oči, skoro černé a mají takový vlastně nepřítomný výraz. Říká, no tak vidíte, Stello, zvládla jste to. Teď její ruku vezme do obou svých dlaní, a pak její ruku políbí, hřbet ruky, pevně a jistě.

Chceme se zase vidět, řekne Stella. Pojďme se zase vidět.

Jo, řekne Jason, řekne to bez přemýšlení – jo.

Stella napíše své telefonní číslo na jeho palubní jízdenku. Pak vstane a prchá, vystupuje z letadla po kovovém schodišti zpátky na zem, aniž by se ještě jednou ohlédla.

Je chladno, prší. Je nemožné vědět, jaké to bude mít pokračování.

Jason zavolá o tři týdny později. Stella se ho nikdy nezeptá, co během těch tří týdnů dělal, o čem vlastně tak dlouho přemýšlel, a k jakému závěru pak došel.

Dům stojí v jednom satelitu na kraji města. Je to jednoduchá stavba o dvou poschodích, na střeše tašky porostlé mechem, s panoramatickým okýnkem vedle vchodových dveří a vzadu se zimní zahradou. Pozemek není velký. Směrem k silnici jej odděluje jasmínová houština. Přes pískoviště je natažená plachta, kolem zahradního stolu už stojí pod ještě holou švestkou tři židle. Žluté, křehké stonky rostlin v nízké trávě, snad jsou to talovníky. Od okraje zahrady se dál rozbíhá jen zarostlá louka, to je ale stav nejistého trvání, jednou tady postaví nové domy. Ještě ale zahrada prostě přechází do louky, plotem prorůstají kopřivy a dlouhé traviny. Dům Stelly a Jasona. To je Stellin a Jasonův dům, je to ten dům, co ho Jason koupil, když Stella čekala Avu. Dům pro rodinu. Ne navždy, my se odsud jednou odstěhujeme, říká Jason, však půjdeme zase dál.

V zimní zahradě to voní po hlíně a mokrém štěrku. Přes pohovku je natažená oranžová deka, na stolku před ní dětské knížky, voskovky, čajová konvice, na koberci vedle štosu časopisů osamělá Avina bota. Od pohovky se otvírá pohled z oken do zahrady, přes plot až do pole. Zimní tráva je ještě jen chabě zelená, vypadá jako nějaká vodní hladina. Vypadá to, jako kdyby se v trávě, ve vodě, vítr probíral rukama. Oblaka rychle táhnou.

Když Ava sedí na pískovišti a Stella se na ni dívá z pohovky – Ava plácá bábovičky z písku, ty bábovičky zdobí mušlemi a štěrkem, nabízí je někomu, koho Stella nevidí, celkem lhostejně a bezprostředně, o nic se neprosí – musí někdy potlačovat nutkání, aby nevyskočila, Avu z toho pískoviště nesebrala a neutekla s ní do domu: jako kdyby se od louky blížila nějaká větrná smršť, cosi beztvarého, velkého. Proč si to myslí?

To je tvoje podvědomí, říká Jason, když se s ním o tom pokouší mluvit. Jenom tvý podvědomí nebo tvých lidí, podvědomí generací.

Jenom tvé podvědomí.

Já teda nevím, jestli to tak vidím, chtěla by pak říct Stella.

Chtěla by říct, že to třeba taky může být nějaké přání? Možná je to nějaká divoká touha.

Takhle ale s Jasonem nemluví. To sotva.

Ze zimní zahrady klapnou do kuchyně dveře potažené síťkou proti mouchám. Kuchyně je světlá. Sporák a dřez pod oknem, uprostřed stůl se čtyřmi různými židlemi, nad stolem lampa, na níž se otáčí papírový koníček. Na stříbrné ledničce jsou pohlednice. V kuchyňské skřínce je neuspořádané nádobí, na rukojeti skřínky visí provázkem z poštovního balíku přivázaný svazek sušené levandule. Stěna v čelní straně kuchyně je vymalovaná modře, před modrou zdí leží na botníku na zimní boty takový škopík, na němž se Ava někdy pokouší usnout a ještě nikdy neusnula. Prázdné láhve, ještě více časopisů v koutě za dveřmi, které vedou do obýváku, druhé dveře vedle nich míří do chodby, z chodby se také dostanete do obýváku nebo dál do Jasonova pokoje nebo k předním dveřím a ven z domu.

Panoramatické okno patří k obýváku. V obýváku je u okna nízké křeslo, kde si Stella večer čte a nezajímá ji, že s příchodem tmy v tom křesle sedí jako někde na jevišti. Čte, co jí přijde pod ruce, čte všechno, vezme si nějakou knížku, otevře ji a ponoří se do ní, je v tom i cosi hrozivého. Jason někdy říká, ty bys snad umřela, kdyby ti sebrali knížky. Přežila bys to? Stella na to neodpovídá. Bere do ruky knížku během dne, mezi záležitostmi, které je potřeba vyřídit, odčinit, mít za sebou a přečte jednu dvě stránky, je to podobné jako s dýcháním, skoro by ani nedokázala říct, co zrovna četla, taky jde o něco jiného. O jakýsi odpor nebo protest. Nebo o nějakou námitku. Možná jde o to vymizet. To je možné.

Stelliny knihy se štosují kolem tohoto křesla. Už nějakou dobu se u toho křesla vrství taky Aviny knížky. Dětské knihy z tlustého kartonu.

Tady jsou ty modré dveře. Uvidíme, kdo tam bydlí. Prostě na ně zaklepeme. Ťuky ťuk!

Z chodby se zvedá schodiště do prvního poschodí. Pošta leží na nejspodnějším schodě, na schodech nad ním Avina čepice, klíč od zámku na kolo a křída, plastový koníček, gumová hopsací kulička, rozbitý krasohled, kostra dinosaura a na posledním schodu dětská peněženka pošitá barevnými korálky. Čtrnáct schodů, Stella to ví od té doby, co se Ava učí počítat. Nahoře jsou tři pokoje. Ložnice, Stellina místnost uprostřed a Avin pokoj; tady ještě svítí světlo v globu a na stropní lampě se průvanem komíhá pohyblivá stínohra s hvězdičkami a měsíci. Postel stojí u zdi, na spořádaně ustlaném a hladce nataženém přehozu je u kraje postele mírná proláklina – tam ráno seděla Ava a Stella jí splétala vlasy do dvou silných černých copů. Plyšová zvířátka se o sebe důležitě a spořádaně opírají, tygr a kočka, rozcuchaný ježeček. Avina hromada pexesa na červeném stole je jasně větší než ta Stellina. Přes houpací křeslo visí zmuchlané princeznovské šaty. V regálu je řada fotek v rámečcích, které Stelle někdy připadají jako nějaká sbírka motýlů, nabodnutý, zachycený čas, extrémní, jakoby neskutečná krása jednotlivých okamžiků. Ava jako miminko. Ava s Jasonem na loďce v rákosí. Ava na židli dole v kuchyni, usazená rovně jako svíčka v kostkovaném pyžamku a zapletenými vlasy. Ava na Stellině klíně a po poledním spánku. A jedna fotka Stelly a Jasona u moře, tohle foto by mohlo jednou pro Avu něco znamenat, její rodiče u moře během toho jednoho krátkého roku, kdy ještě Ava nebyla. Nepředstavitelné, přesto tak prosté.

Dveře do ložnice jsou pootevřené. Postel za nimi není ustlaná, přikrývky jsou do sebe zapletené, polštáře nevytřepané, prostěradlo sklouzlo z postele. Závěs u okna je ještě zatažený, na podlaze se vedle Jasonovy košile a Stelliny knihy rozprostírá úzký pás slunečního svitu.

Ve Stellině pokoji stojí psací stůl u okna. Na stole je pohlednice od Kláry opřená o skleněnou vázičku. I na tomhle stole jsou knihy, čtvrtky papíru na psaní, propiska šikmo přes řádku Má nejmilejší Kláro, ráno je tak tiché, jako kdyby se někde stala nějaká katastrofa, a já jdu po schodech dolů a otevřu domovní dveře, protože -. Hodiny na parapetu do tohoto ticha pronikavě tikají. Na posteli pro hosty je rozložený dárkový balicí papír, ofocený týdenní rozpis směn do Stelliny práce, halenky, co se musí vyžehlit. Posuvné okno je otevřené. Vítr fouká do papírů, rozfoukává stránku po stránce.

Do vchodových dveří jsou vsazené tři tabulky z olovnatého skla, dvě lilie a jeden racek. Ty tabulky dostala Stella od Kláry jako dárek k nastěhování. K narození Avy. Ke Stellině svatbě, k přestěhování, k druhému loučení. Klára je Stellina nejlepší a jediná kamarádka. Proč máš jenom jednu kamarádku, říká Ava, jedna je až až, povídá na to pak Jason, tohle míří na Stellu, a Stella řekne, už to tak vypadá. Skrze ty tabulky olovnatého skla není vidět ani ven ani dovnitř. Ven se dá koukat jenom okýnkem vpravo od dveří, k bráně do zahrady. Brána s uměleckým kováním uprostřed umělecky kovaného plotu. Jason ten plot koupil spolu s domem a chtěl ho hned nechat strhnout, naštěstí se k tomu ještě nedostal. Stella je za ten plot ráda. Ten plot tu drží mnohé pohromadě, zahradu, dům, knihy, Avu a Jasona, jejich život, není to tak, že by se tu bez toho plotu všechno rozletělo, Stella ale považuje hranice za důležité. Odstup, prostor pro sebe samého. To okýnko vedle domovních dveří je rámec pro pohled na plot, pro pohled na zahradní bránu. Musíš si tam něco postavit, říkala Klára, nějakou madonu nebo tak něco, Stella ale ještě nenašla nic, co by tam mohlo stát.

To je dům jednoho dne na jaře.

Nikdo tu není.

Stella je pryč, pracuje jako ošetřovatelka, její pacienti žijí v domech v novém satelitu, na druhé straně velké silnice.

Jason je taky pryč, staví takový dům u jezera.

Ava je ve školce, je ve třídě modráčků, na kabátek jí přišili modrou květinku, aby na to nezapomněla, a ona tu květinu nosí jako medaili.

Brána do zahrady je samozřejmě zavřená.

Ulice je prázdná. Nikoho není vidět, ti malí ptáčci v křoví nenadělají skoro žádný hluk.