Jiří Hájíček: Dešťová hůl

Špicberky

Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.

„Netušila jsem, že tě tohle láká.“

„Je to za polárním kruhem.“

„Trochu mě děsíš, miláčku…“

„Proč?“

Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.

„Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?“

„Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu.“

Zataženými závěsy ještě nepronikalo žádné světlo. Z ulice nepřicházel hluk. V pokoji s klavírem stál v předklonu opřený o naleštěné bílé křídlo, hlavu v dlaních. Parkety měkce vrzaly, a i když našlapovala bosa a opatrně, musel ji slyšet. Neotočil se. Stála tam na prahu v noční košilce na ramínka. Vrátila se do kuchyně a podívala se na červený displej, svítící do tmy z vestavěné elektrické trouby. Ukazoval 4:07. Chvíli seděla u stolu, v šeru nad sebou tušila vysoký strop se štuky a ve vitrínce u okna kávový servis po prababičce. Zahleděla se zblízka na tu zdobenou soupravu, kterou si prababička vysloužila ve Vídni a která byla snad už tehdy starožitná. Symbol měšťanských ctností. Klid a umírněnost. Vtom do ulice vjelo nákladní auto. Ten zvuk potrhal příšeří a ticho brzkého rána a její polospánek. Biedermeier a dieselový motor. Ucítila, jak škvírou od okna zavanula zima. Překřížila paže, dlaněmi si chvilku třela holá ramena a podívala se k pootevřeným dveřím do ložnice. Osamělé auto projelo křižovatkou, zvuk se vzdaloval.

„Zkus ještě usnout,“ řekla Tereza. Procitla, když si Zbyněk lehal vedle ní na postel. Otočil se na levý bok, cítil tělesnou únavu a ve spáncích povědomou bolest. Natáhl pravou paži a prstem zmáčkl tlačítko na malém bakelitovém budíku. Ciferník se zeleně rozsvítil. Rafičky ukazovaly půl páté a pět minut. Kdybych do deseti minut usnul, tak můžu spát ještě hodinu a půl. Plus ty tři hodiny, co už mám, s tím by se v práci dalo nějak přežít. Nejlepší na tomhle bytě, postaveném za Rakouska-Uherska, je ložnice obrácená oknem do vnitřního dvora. Tma a vlhká tráva, polovzrostlej smrk a keře. Ticho zahrady v centru města. Jenže k čemu mi to je? S každou probdělou minutou cítil narůstající úzkost. Ta představa, že po šesté bude muset vstát, s bolavou hlavou a očima, které ho budou pálit nevyspáním. V trolejbuse bude civět na lidi, kteří se sice tváří naštvaně, ale budou vyspaní, všichni ti ve voze sunoucím se pomalu městem. Dojedu až k univerzitě, potkám studenty, jak jdou na seminář nebo první přednášku. Zapadnu do kanceláře mezi svý šanony. Telefon se rozdrnčí. A celej den přede mnou.

Ranní úzkost tentokrát nepřešla do vzteku. Rezignovaně vstal, potichu za sebou zavřel dveře, aby nevzbudil Terezu, a v kuchyni zapnul rychlovarnou konvici. Odhrnul závěs na okně. Sklo s cákanci deště a dole se tmavě leskla ulice.

Dveře se otevřely bez zaklepání. Zbyněk vzhlédl od dokumentů, které měl rozložené na stole.

„Proboha, ty vypadáš,“ hlesl muž v tmavém saku. Dlaní si hladil řídký porost vlasů po stranách holé hlavy.

„Nazdar,“ řekl Zbyněk.

„Ty kruhy pod očima máš dneska úplně neuvěřitelný.“

„Mám dobrou zprávu, Honzo. Sehnal jsem někoho, kdo umí norsky.“

„Já mám taky dobrou zprávu,“ odpověděl nakvašeně Jan Štefka. „Zejtra na poradě musím referovat, jak daleko jsme s tou plynovodní přípojkou, sleduje to investiční. Tajemník se mě bude ptát, jestli už proběhl ten prodej pozemků Správě železniční a dopravní cesty. A taky budou chtít vědět, dokdy předěláš nájemní smlouvy podle novýho občanskýho zákoníku!“

„Představ si, manželka jednoho mýho známýho studovala v Praze na fildě norštinu a angličtinu.“

„Posloucháš mě vůbec?“

„Chci dodělat ty Špicberky.“

„Špicberky! Jsi normální, Zbyňku? Tohle všechno, co jsem ti teď jmenoval, hoří! Půjdeš místo mě na poradu a vysvětlíš jim tam, proč nic z toho ještě není?“

Zbyněk unaveně dosedl na židli.

„Mám toho moc.“

„Začni na tom hned dělat, jinak bude průser. A sjeď na katastr kvůli tomu prodeji stavebního pozemku, vyřiď to tam osobně. Vem si moje auto.“

Na stole přistál klíček od zapalování.

Zbyněk bloudil pohledem po šanonech v polici. pozemková daň. nepotřebný majetek. nájemní smlouvy. opuštěný majetek. pozemkový katastr. Vytáhl pořadač nadepsaný noz. Nový občanský zákoník. Nebudu dělat nic, co hoří. Kašlu na to. Znovu prolistoval úvod připravovaného zákoníku. Návrat do názvosloví, jaké se používalo za rakousko-uherského mocnáře Franze Josefa. To mě bude bavit. Pak si přece jen snesl na stůl to, co spěchá. Co kdyby to skutečně hořelo? Nekouřím, takže nemám zapalovač. Škoda. Ale byla by to pořádná vatra. Celá tahle hromada papírů v plamenech. Hlava ho rozbolela na maximum. Sáhl do horního patra kancelářské skříně pro úplně nový tmavomodrý šanon. Posadil se a nohy si natáhl na stůl. Vzal černou fixu a úhledně nadepisoval štítek pořadače: špicberky.

Čekal na Terezu v pět odpoledne před budovou konzervatoře. Únavou přešlapoval z nohy na nohu, ale nesedl si, lavička byla po dešti ještě mokrá. Seběhla těch několik schodů a kráčela k němu mezi betonovými květináči před vchodem. Podzimní plášť pískové barvy. Hodil se jí k vlasům. Ten její zvláštní způsob chůze. Čekal na úsměv. Špatná noc už byla zapomenuta. Dočkal se.

„Nebudeme to dneska rozebírat, že ne?“

„Myslela jsem, že právě proto si chceš jít někam sednout.“

Přicházeli k náměstí. Zatáhla ho doleva do loubí. Pak sama zabočila do zeleného vchodu Infocentra, stoupal za ní po schodech do kavárny, za jejími boky ve vypasovaném kabátě. Zastavila se před posledním schodem a pootočila se k němu. Její úsměv byl zářivý, ale v koutcích poznal stopy únavy. I v krajině kolem očí.

„Takhle za mnou dneska šel celý dvě patra zástupce ředitele.“

„A co?“

„Pochválil mi kostýmek.“

„Tak vidíš.“

„Ale cítila jsem, jak se celou dobu dívá na můj neustále se zvětšující zadek.“

Úsměv se jí proměnil v mírný úšklebek.

„Mně se líbí,“ řekl Zbyněk, položil jí dlaně kolem pasu a postrčil ji nahoru na dlážděnou chodbu.

V kavárně s dřevem obloženými stěnami bylo oranžové přítmí, za paspartami barevné fotky Paříže, na polici nad barem zarámovaný černý kocour z kabaretu Le Chat Noir. Usadili se u kulatého stolku.

„Myslel jsem, že chceš někam, kde je ticho.“

„Francouzský písně mi nevadí,“ řekla.

Upíjeli chardonnay. Hlavu jako by měl v kovové svorce, která se mu zarývá do spánků a někdo neustále utahuje šroub.

„Co ten novej čaj?“ zeptala se.

„Nezabírá.“

„Není to normální, jak žiješ.“

„Říkal jsem ti, že to dneska nechci řešit.“

„Ráno otevřu ledničku a poznám, žes byl zase ve dvě v noci nakupovat.“

„A co mám dělat? Civět do stropu? Nebo sedět na pohovce?“

„Nezvyšuj na mě hlas, ano? Jenom ti říkám, že je to úchylný, chodit ve dvě ráno do krámu.“

„Myslel jsem,“ začal už zase tichým hlasem, „že tam zase potkám toho chlápka.“

„Kterýho?“

„Co ho znám ze spánkový laboratoře, kupoval si tam polštář proti nespavosti. Ani nevím, jak se ten člověk jmenuje.“

„Myslíš, že každej den chodí do předraženýho nonstopu v centru?“

„Občas ho tam potkám, jak bloudí mezi regálama. Minule jsem se ho zapomněl na něco zeptat,“ povzdechl si Zbyněk. Hleděl do sklenky s bílým vínem. Pak přes Terezino rameno do vitrínky s dezerty. Na lila límci jejího saka ležely kadeře vlasů, odstín přelivu se přesně jmenoval „středněhnědý se zlatými odlesky“. Nechávala si tuhle barvu už pár let. Líbila se mu. Usmál se.

„Co je?“

„Ještě ti ten student nosí kytky?“

„Kterej?“

„Copak jich je víc? Ten zrzavej s hořícíma ušima.“

„Jo ten… Žárlíš?“

„Hm, trochu.“

„To je dobře, víš, co teď máme za období?“

Vytáhla z kabelky malý diář v červených deskách a nalistovala úterý dvanáctého října. Další dny až do konce týdne byly označené srdíčky, nakreslenými červenou pastelkou. K tomu její červeně nalakované nehty a tmavočervené ubrousky na stole. Chvíli sledoval tu harmonii barev a zátiší s cukřenkou a vázičkou se slaměnkami. Pak se podíval z okna. Budějovické náměstí se pohroužilo do odlesků elektrických lamp, v dálce se rýsovala masivní čelní fasáda radnice se zlověstnými chrliči.

„A uvědomuje si ten mladej, že bys mohla bejt jeho máma?“

„Díky za připomenutí.“

„Nemyslel jsem to tak, ale…“

„Ale řekls to, viď?“

Zvedl se a dokráčel k osvětlené vitrínce se sachr dortem a banány v čokoládě. Jako by se před okamžikem zhroutila křehká konstrukce toho plánovaného příjemného odpoledne v kavárně. Zbortilo se lešení z marcipánu, které mělo držet ty společné chvíle a vysněnou náladu.

⟶

V sobotu dopoledne čekal Zbyněk na Mariánském náměstí. Schovaný pod stříškou trolejbusové zastávky se díval na hodinky. Pod rozepnutou zelenou bundou měl tlustý svetr. V kapse chleba od Terezy, promazaný máslem a proložený plátkovým sýrem. Zdálo se, že déšť ustává. Konečně v řídkém sobotním provozu na Pražské třídě zahlédl modrý náklaďák, který za sebou táhl maringotku. Vyšel ke krajnici a zamával. Avie s krátkou korbou zastavila. Přeběhl silnici a uviděl v kabině dva muže. Za volantem seděl zavalitý chlápek v montérkách kolem padesátky. Otevřely se dveře.

„Tohle je Jirka Šubrt. A já jsem David Žák,“ představil se ten vedle řidiče, v brejličkách a oranžové lněné košili s rozhalenkou. Na krku měl dřevěné korále. Podal Zbyňkovi ruku. Na uvítanou a aby mu pomohl nahoru. Řidič jen kývl hlavou.

V kabině bylo teplo, stěrače už drhly po skle, nemluvný řidič je vypnul, všichni tři seděli vedle sebe a úzká silnice se klikatila mezi rybníky za Budějovicemi. Zbyněk se loktem opíral o dveře a v bočním zrcátku sledoval maringotku. K levému rameni se mu tlačil muž s plavými vlasy až na ramena, usmíval se a vykládal něco o svých oblíbených autorech. Jack London, Henry David Thoreau, Ernest Thompson Seton. U nohou měl batoh a z něho vytáhl láhev rumu.

„To je pro vás, málem bych zapomněl,“ podával láhev Zbyňkovi.

Zbyněk si prohlížel etiketu s plachetnicí.

„Mám to otevřít? Pro zahřátí?“

„Ne, to si vemte domů, pane Polecký.“

Zbyněk se usmál, když si představil, jak ten dárek ukáže Tereze. Její patro bylo zvědavé výhradně na francouzská vína.

„Jste moc hodnej, že mě tam necháte tábořit. A tady ještě moje poslední knížka, taky pro vás. Teda jestli chcete…“

Zbyněk listoval románem o převaděčích na Šumavě a z kapsy bundy mu vyčuhovala láhev. Za Trhovými Sviny se zase dalo do deště.

„Jak jste tu moji louku vlastně objevil?“ zeptal se Zbyněk po chvíli.

„Mám rád Novohradsko, v září jsem se tam toulal celej víkend a najednou vidím ten palouk a les a potok. Hned jsem se ptal v nejbližší vsi…“

„Ve Starejch Mlejnech?“

„Jo, v Mlejnech. Komu že to patří. A tak jsem dostal telefon na vás.“

Spadané listí, přilepené deštěm na asfalt. I hladké kmeny olší a topolů se leskly. Zbyňka najednou zaplavil blažený pocit. Jako by ujížděl někam mimo realitu svého všedního života. S těmi dvěma cizími muži. Vysoukal se z bundy a pohodlně se opřel do sedačky. Něco se děje, to ho těšilo.

„A proč jste tu louku vlastně koupil? Jako investici? Nebo proč vlastně lidi kupujou půdu?“

„Dělám v týhle branži už léta a jeden kolega mi dal tip, že obec prodává pozemek. Bylo to výhodný. Ale vlastně to byl původně nápad mojí ženy. To by bylo na delší vyprávění.“

Řidič podřadil, stoupali do mírného kopce. Město nechali daleko za sebou. Zbyněk se spokojeně zavrtěl na sedadle. Vzpomněl si, co mu jednou nad ránem řekla Tereza. Našla ho u okna, v půl třetí ráno zíral na nasvícenou Černou věž. Třeba se máš vrátit na venkov, třeba do města nepatříš.

„Do telefonu jste mi říkal, že tam máte i jiný nájemníky,“ vytrhl ho z myšlenek zvučný hlas.

„No jo, vlastně jsem si říkal, pane Žáku, jestli vám to nebude vadit. Vy asi na psaní potřebujete naprostej klid.“

„Pořádáte tam techno party nebo co?“

„Ne,“ usmál se Zbyněk, „to ne. Ale občas tam táboří indiáni.“

„Vážně? To mě zajímá.“

„Objeví se tam tak třikrát čtyřikrát do roka. Pár tejdnů na jaře, pak přes léto a někdy to protáhnou i do září. Ale teď už tam nebudou.“

„A co je to za indoše?“

„Lakotové. V lese tam možná najdete svázaný tyče, ty jsou od jejich týpí.“

„Mají tam i svoje squaw?“

„No jasně. Jsou tam i děti. Pak se tam taky občas potulujou různý hledači pokladů. Chodí po louce s těma detektorama. No a pak lysohlávkaři.“

„Teda, to mě začíná bavit.“

„Ale ti už tam teď nebudou, jejich čas je v září. I když jednou jsem tam na jednu takovou vyhublou holku z Prahy narazil i začátkem listopadu. Potetovaná i na krku a fialový vlasy.“

„Našla něco?“

„Jo, ta se v tom vyznala. Louka už tehdy byla přešlá mrazem a houbičky byly takový zahnědlý, ale to prej nevadí.“

„Ochutnal jste?“ vyzvídal spisovatel.

„Ne. Ale ubalila jointa a chvíli jsme si povídali. Její kámoš se chystal do Indie a ona mu chtěla lysohlávky nasbírat jako dárek. Tak jsem se dozvěděl, že moje louka je v jistejch feťáckejch kruzích v Praze dost populární.“

Všichni najednou uviděli nádhernou krajinu, která se před nimi otevřela. Lesy, okrové odstíny a temná zeleň, v dálce oblý kopec.

„Kousek od vaší louky bejvala německá vesnice, že jo, pane Polecký?“

„Jasně. Najdete tam v trávě ještě základy domů.“

„Jo, právě o tomhle chci psát,“ řekl spisovatel polohlasně.

Silnice byla v těch místech dost úzká, stromy, které ji z obou stran svíraly, jako by ji ještě zužovaly. Vůně lesa už nějakou chvíli pronikala k nim do kabiny.

„Tamhle bude odbočka doleva,“ obrátil se Zbyněk na řidiče, „a pak uvidíte takový nízký stavení, kolem vede cesta na hráz rybníka. Za rybníkem už je ta louka. Táhne se do mírnýho svahu až k lesu.“

Na hrázi nevelkého rybníka byly hluboko vyjeté koleje. Řidič zabrzdil a seskočil z kabiny. Prohlížel si cestu.

„Kurva, to se mi nelíbí.“

Jeho první věta po hodině a půl. Zbyněk vystoupil z druhé strany, šel kousek po drnech na okraji rozježděné cesty.

„Zdá se, že to má pevnej podklad, jsou tu šutry,“ zavolal na řidiče, který si opřený o nárazník zapálil cigaretu.

„Tohle není auto do terénu,“ poklepal na modrý plech.

„Tady to projedete,“ řekl Zbyněk, „ale horší bude louka. Je rozmáčená a do svahu.“

Oba sledovali malý náklaďák, jak se prodral po bahnité hrázi s maringotkou ve vleku. Přišlo to hned na začátku travnatého svahu. Motor se jalově rozječel, pneumatiky svištěly v mokřadu a bláto odletovalo na všechny strany. Celý náklaďák se naklonil a kola se zabořila. Palubkami pobitá maringotka vězela až po nápravy v rozmoklé půdě. Měla bílou střechu a uprostřed dveře s okýnkem. Roura od kamen trčela k nebi. Řidič vylezl z kabiny.

„Odpojím to a budu se modlit, abych odsud vyjel aspoň s autem.“

„Ale tady to nemůžeme nechat,“ ozval se Zbyněk.

„Nic s tím neudělám. Musí se počkat, až to tu trochu vyschne.“

„Ale tohle je ještě obecní pozemek. Moje louka začíná až tam na úrovni těch keřů.“

Spisovatel Žák zaklel a díval se z jednoho na druhého.

„Chtělo by to traktor,“ řekl řidič.

„Tamhle za lesem je hájenka, znám hajnýho.“

„Zavolejte tam,“ řekl hned spisovatel a podával Zbyňkovi mobil.

„Tady není signál, pane Žáku. Odsud se nikam nedovoláte.“