Petr Stančík: Andělí vejce

12. května 1945, 5.00

Augustin Hnát se probouzel. Chvíli si užíval tichou a závratnou slast balancování na hraně mezi oběma břehy, spánkem a bděním.

Pak dovolil přeludnému světu smyslů, aby se kolem něj stvořil. Z víření neviditelných sil se zhmotnila postel, pak malovaná skříň, vápnem obílené stěny chalupy a nakonec i šírající krajina za oknem se zbytkem vesmíru okolo. 

Sáhl pod postel, odzátkoval láhev, nalil plnou sklenici a obrátil do sebe jedním dlouhým douškem. Jinak moc nepil, ale zvykl si kořalkou začínat každý den, aby si v alkoholovém opojení pěkně pochodil. Byla to hedvábnice vypálená z fialových plodů morušovníku původem až z daleké Číny, kdysi dávno vysazeného na návsi Vlasteneckou hedvábnickou jednotou. Hedvábníci měli krásný sen, dát obživu z výroby hedvábí chudým lidem bez půdy. Jenže housenky bource morušového se odmítly kuklit, protože tu na ně byla moc velká zima. Strom však zůstal, každý rok rozmařile plodil hromady navinulých moruší a Hnát je nikdy neopomněl zkapalnit ve svém destilačním aparátu, umně sestrojeném z dělostřeleckých nábojnic, polního periskopu a vodního chladiče kulometu Schwarzlose, který za první světové války ukořistil v dobytém rakouském zákopu.

Pečlivě ustlal svoji polovinu manželské postele, ale tu druhou nechal slehnutou. Už celých dvacet let, od té doby, co tu naposledy spala jeho žena Lenka.

28. srpna 1891

Augustin Hnát se tak urputně toužil zbavit neexistence, že přišel na svět při první a patrně i poslední příležitosti, čímž své rodiče dokonale zmátl.

To bylo tak...

4. května 1864

První syn Vítek se Aloisovi a Alžbětě Hnátovým narodil šest měsíců po svatbě. Všechno bylo v pořádku, dokud jim nezačaly slepice zanášet vejce za plot. Alois přesvědčil sám sebe, že za to může soused, který k sobě jeho ubohé nosnice šelmovsky láká. Chamtivost v tu ránu Aloisovi zatemnila mozek. Šídlem propíchnul skořápkou vajíčka dírku, skrz kterou jeden po druhém do bílku vestrkal jemné střípky skla roztlučeného v hmoždíři. Zabil tou prací celou noc. K ránu pak vylepšené vajíčko položil sousedovi na zápraží. Sousedka vajíčko přidala ke svým a rozklepla ho do těsta. Když upečené buchty vychládaly za oknem, Vítek šel kolem, a že tuze voněly, jednu snědl. Do týdne na ty střepy v břiše po hrozných bolestech umřel.

Místní četník Talacko všechno řádně vyšetřil, ale nakonec došel k názoru, že krádež buchty i nastražení vražedného vajíčka již potrestala Nejvyšší spravedlnost a není třeba tím zatěžovat úřady, tudíž Alois Hnát nešel do vězení. Žalářem, z něhož nebylo úniku ani milosti, se mu stala jeho vina i to, že lůno jeho ženy se zavřelo. I když oba chtěli další dítě a každý den pilně plnili manželské povinnosti, dočkali se až za dlouhých devatenáct let po Vítkově smrti, kdy teprve se jim narodil druhý syn Libor.

Matce v té době bylo už čtyřicet dva a otci dokonce čtyřicet devět, takže s úlevou přestali mísit šťávy svých těl. Ještě téhož roku však Alois na jarmarku dobře prodal vola a obchod zapil velkou režnou, což způsobilo, že úplně zapomněl na svou lakotu, a nechal si za pět krejcarů na minutu otevřít průzor do boudy, kde si čerstvě ulovená mořská panna v kádi polévala obnažená ňadra vodou. Pohled na zelené prsní bradavky jej tak rozrušil, že oné noci opět přilehl ke své ženě. Vzhledem k tomu, jak dlouho jim trvalo plození předtím, nikdo nečekal, že by věc měla nějaké následky.

Jenže opak byl pravdou.

Alžběta Hnátová dlouho nemohla přijít na to, proč pořád tloustne, a pro Aloise Hnáta zase bylo záhadou náhlé zkracování špeku a vypařování povidel z hrnce ve spíži.

Když už měla konečně slehnout, Alžběta chodila po statku celá zalomená vzad, aby nepřepadla za tím hrozným břichem, jež se z ní vyvalovalo jako mlha nad obecní bažinou, tam, kde se odjaktěživa říkalo V Zamordovaným:

„Kampak deš, sousede?“

„Do Zamordovanýho.“

„Pánbu vochraňuj. A copak tam chceš?“

„Zbavit se tohodle pytle.“

„Škoda. Takovej pěknej pytel.“

„Vědět, co je uvnitř, už by se ti tak nelíbil.“

„Tak to leda.“

Stahy ucítila až večer, když všichni v chalupě po celodenní dřině na poli mrtvě spali. Ani nerozsvítila a poslepu odtápala do chléva, kde se svalila na otep sena. Proti křiku se zakousla do staré modlitební knížky, zdobené na deskách křížkem vyřezaným z kosti, a tlačila. Chvíli šlo všechno dobře, Hnátovi už vykoukla hlavička, v tu chvíli se mu ale pupeční šňůra omotala kolem krku. Naštěstí se nedusil, protože ještě nedýchal, ale nemohl se pohnout ani o kousek dál.

Alžběta cítila, že něco není v pořádku, a když dítěti nahmatala na hrdle rýhu, vzala do ruky srp, který visel na zdi, opatrně ho do sebe špičkou zanořila a ten živý provaz v sobě přeťala.

Hned potom z ní Hnát vyjel ven jako vlak z tunelu, kterým do Smylavody právě přicestoval nový farář, otec Kadlub. Protože se sedláci báli, že jim jiskry z komína zapálí obilí a kravám z houkání lokomotivy ve vemenech zkysne mléko, nedávno postavená trať se dědině musela vyhnout uctivým obloukem a zastávka ležela daleko, až za oběma hřbitovy, bližším a větším katolickým i skromnějším a odlehlejším protestantským.

Jak tak otec Kadlub šlapal horkou srpnovou nocí, držadlo těžkého kufru, v němž si do nové fary nesl liturgické roucho, kalich, ampuli s křižmem, láhev kyselých okurek i všech deset dílů Summy theologiae od svatého Tomáše Akvinského, svázaných v bledé vepřovici, ho pálilo do dlaně hůř než klika od brány pekel. Měsíc na nebi svítil tak jasně, že vrhal stíny, i když jen takové rozmazané.

Jakmile se Hnát poprvé nadechnul, na obloze se objevila znamení. Jenže ve Smylavodě bylo zrovna o žních a nikdo neměl čas dívat se výš, než se urodilo na poli.

V Praze zase všichni pozorovali vzlet nejnovějšího objevu v oboru vzduchoplavectví, balónu plněného zahřátým vodíkem. Vynálezce sice plamen hořáku zakryl mřížkou, jakou mají hornické kahany, aby nezapálily důlní plyny, balón se přesto vzňal a křehké obrazce nebeských těles překryla vzduchoplavcova vodíková kremace.

Alžběta mezitím syna nechala olízat krávou, omyla ho ve žlabu a zabalila do povijanu. Vůbec neplakal a klidně ji pozoroval velkýma modrýma očima. Nabídla mu prs a on z něj začal sát husté nažloutlé mlezivo. Nato oba usnuli vyčerpáním.

Vysoko nad nimi začalo svítat.

12. května 1945, 5.07

Navážil ze studny vodu a hned se v ní umyl od tmy, i když byla ze země studená, až kosti brněly. Všichni ostatní si nechávali studniční vodu nejdřív odrazit na slunci, ale Hnát miloval ten náraz chladu, který dával mnohem intenzivnější pocit tepla než horká voda. Oblékl si čisté Jägerovo vlněné spodní prádlo, bílou košili a černé kalhoty. Nakonec natáhl vrzavé, ale nezničitelné jezdecké holínky, které si přivezl ze Sibiře.

Ráno na statku mělo svůj neměnný rytmus podobný bušení srdce. Vykydal chlév, podojil obě krávy, Mazlenu i Hvězdulu, a vyhnal je na pastvu. Poklidil stáje a dal koním seno do žlabu. Podojil kozu Kozu, přímo z dížky zhluboka upil namodralého mléka a bažil se živočišnou chutí i vůní jeho prku. Zbytek nalil pašíkovi, protože nikdo jiný než oni dva tu smrdutou břečku nepil.

Pak si vyčistil holínky od hnoje a vyleštil je sazemi z komína, rozmíchanými se slinou. Odrazilo se v nich vycházející slunce.

29. srpna 1891

Hospodář našel ženu stočenou do klubíčka kolem syna až k ránu, když šel obstarat dobytek, a opatrně je odnesl do postele, zatímco krávy kolem vyčítavě bučely.

Na božím světle se ukázalo, že novorozenci na pravé ruce narostlo šest prstů. Alois chtěl tu zrůdu hned hodit na hnůj, ale Alžběta ho nedala, a sotva se maličko zotavila, zabalila si dítě do šátku přes prsa a šlapala dobré tři hodiny lesními stezkami do městečka Bzdín za doktorem Luftsteinem, který sem každý rok jezdíval z Prahy na letní byt. Lufstein řvoucí nemluvně prohlédl, proklepal a ten nadbytečný prst mu ucvaknul chirurgickými nůžkami. V budoucnosti nadprst Hnátovi ještě dvakrát znovu narostl a byl ustřižen, ale napočtvrté zůstal v říši idejí a na tomto světě se již neobjevil.

Alžběta milovala les a znala v něm všechny chodníčky lidské i zvířecí po způsobu srn. Věřila, že lesem se dá dojít na každé místo na světě. Navíc když prší, v lese jen kape, a když praží slunce, v lese je chládek. Les je pole, co ho medvěd oře. Les je zámek o tisíci komnatách a žádný z těch pokojů se neopakuje.

Na rozdíl od babičky Rozálie, maminky Aloise Hnáta. Od té doby, co ji trefil šlak, totiž přestala mluvit, lépe řečeno na všechno říkala stále dokola jen jednu větu: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí.“ Čímž zároveň sama dokazovala pravdivost obou částí svého tvrzení.

Nový farář otec Kadlub pokřtil Hnáta ve smylavodském kostele. Jméno Augustin mu vybral otec z lakoty, aby měl ve stejný den narozeniny i svátek, takže se ušetří jeden dort ročně.

Ze stejného důvodu nemohl sehnat kmotra. Sám nechtěl být kmotrem nikomu, aby nemusel dávat novorozenci dukát do povijanu, natož aby se o kmotřence staral, kdyby rodiče umřeli, jak bylo zvykem. A tak teď nikdo nešel za kmotra jeho synovi. Nakonec z čirého zoufalství přivedl do kostela obecního rapla Mrakoše.

„Blázen vede blázna,“ povzdychl si otec Kadlub. „Proč mi taháš toho ubožáka do chrámu Páně, Hnáte?“

„To je kmotr mého syna, pane faráři.“

„Cože, kmotr? Tenhle šús?“ Kadlub se pokřižoval. „Kmotr přece má být svému kmotřenci vzorem.“

„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské. Evangelium podle Matouše, kapitola pátá, verš tři,“ citoval Hnát vzpurně Písmo.

Mrakoš bez dozoru si mezitím nacpal plnou hubu hostií a zapíjel je svěcenou vodou z křtitelnice. Novorozeně začalo brečet. Venku se rozpršelo a do kostela praštil blesk.

Otec Kadlub to vzdal.

„Tak dobře, ale následky padnou na tvoji hlavu.“

„Tvrdá je na to dost, pane faráři.“

„Štěstí, že ty hostie ještě nebyly proměněné.“

A tak malého Augustina ve stejnou chvíli otec Kadlub polil vodou, blázen Mrakoš poprskal drobky oplatek a Duch svatý do něj sestoupil.

12. května 1945, 6.01

Teď už vstala i Augustinova dcera Apolena, vyšla ze svého pokojíku a hladila si své barokně vyklenuté bříško. Vypustila na dvůr slepice a husy a nasypala jim, dala živobytí králíkům a holubům.

Ještě před chvílí tichý dvůr byl najednou plný zvířecích řečí a další se přidávaly zleva i zprava. Jen soused Gottlieb Kräuter, dříve a později Bohumil Krajta, pil od Vůdcovy hrdinské smrti na žal. A tak jediným zvukem, linoucím se teď z jeho statku, bylo chrápání doprovázené hladovým bučením krav.

Zvířata Apolenu milovala až k zuřivosti. Hrnula se jí pod ruku, aby je mohla pohladit, poňuchňat, poškrábat za ouškem. Právě teď se jí třela o nohy celá smečka koček. Na dosah své paní se chtěl dostat i pes Pytel, a tak prackami kočky nakopával, a ty odletovaly do stran v podobě vztekle mňoukajících chlupatých koulí.

Augustin se zády opřel o tyč holubníku a jednou rukou si v kapse umotal cigaretu. První nikotin dne mu narazil do mozku tak prudce, až se zapotácel a vyděšení holubi vyletěli do všech stran. Díval se na svou dceru a v duchu si říkal, jak je krásná. Až moc krásná do tak hnusné doby.

28. srpna 1892

Když malý Augustin slavil své první narozeniny i svátek v jednom dni, všichni se divili, jak je to dítě hezké.

Jeho matka Alžběta však byla žena chápající a rozšafná. Tudíž dobře věděla, že Pánbůh ve své nekonečné moudrosti nestvořil děti tak roztomilými pro radost rodičů, nýbrž aby titíž svého potomka hned během první hodiny života neutloukli. Neboť děti jsou stvoření líná a zlomyslná; co matka v potu tváře navaří, chutná jim nevalně, zato po cizím by se utloukly. Nechtějí spát, učit se ani pracovat. Z rodičů si utahují a zvířata tahají za ocásky. A právě když je člověk nejvíc miluje, schválně mu mřou.

Proto s láskou k dětem nešetřila, ale ani neplýtvala, pokud ovšem právě srním krokem neběhala po lese. Otec dřel na poli, proto ho viděli jen v neděli. A tak malého ze začátku vychovávali hlavně dědeček s babičkou.

Aloisovi rodiče Vavřinec a Rozálie ještě žili a bydleli u syna na vejmiňku. Nejstaršímu z rodu Hnátů na statku už dávno nepatřilo nic, co by mohl komandovat, dokonce ani pes už ho neposlouchal, jen ta jeho dobrá Rozálie. Žena milující, žena mučednice.

Základem rodiny byla od nepaměti polévka, a to pomaloučku tažený vývar z nasekaných hovězích kostí. Nesmělo se spěchat. Tu pravou chuť dostala, teprve když se v ní morek úplně rozpustil a předal jí svou mléčně bílou barvu, alchymistické albedo.

Babičce Rozálii nevadilo, že nemá volební právo, ba ani že nemůže studovat na vysokých školách, záleželo jí na tom, aby byl muž uspokojen. A toho dosáhnout věru nebylo snadné.

Každého dne už dlouho před polednem Rozálie dovařila a prostřela, ale začátek oběda určoval výhradně Vavřinec. Když přišel čas, posadil se a začal klepat lžící do stolu: ťuk–ťuk–ťuk. Rozálie v tom rytmu ihned začala nosit z plotny, protože Vavřinec vyžadoval polévku na talíři horkou, div ne vroucí. Jestliže bylo něco špatně, Vavřinec nic neřekl, ale začal klepat lžící rychleji: ťukťukťuk.

Pokud se Rozálii podařilo chybu včas napravit, Vavřinec přestal ťukat a začal jíst. Když ne, hodil lžíci do kouta a potom odmítal veškeré jídlo i několik dnů, dokud ho vztek nepřešel hlady.

Alois tak svou ženu netrápil, bál se totiž, že by mu utekla do lesa a už nikdy by ji nenašel. Ale občas se neubránil jistému obdivu: „Že má dědek tu babu ale setsakra dobře vycvičenou,“ mumlal si potichu při foukání do té polévky, která vřela ještě na lžíci.

Babička malému Augustinovi vždycky říkala, že lidé se poznají podle toho, jak jedí chleba. Neboli: „Podle chleba poznáš seba.“ Sama ho požívala poctivě, začala na tenčím konci krajíce a ubírala zleva doprava po pravidelných řádcích, jako by ho spíš četla, než jedla.

Kdežto Hnát nejdřív pohrdavě vylomil střídu, vykousanou dírou se podíval a potom foukl skrz. Kůrku si šetřil až na konec. Představoval si, že střída je maso a kůrka kost. Kost chleba. Miloval ji tím víc, čím méně byla svolná poddat se jeho skusu. Pokaždé, když to babička viděla, musela se pokřižovat.